Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pop-ekonomie a rakouská škola. Rozdíly a styčné body

| 29. 8. 2013 | Vstoupit do diskuze

Behaviorální ekonomie vrací po letech vyhnanství do ekonomické teorie psychologii. Svým důrazem na ni jsou behaviorální ekonomové podobní ekonomům rakouské školy. V čem se naopak oba směry liší?

Pop-ekonomie a rakouská škola. Rozdíly a styčné body

Úvod k dnešnímu textu vyšel na Finmagu včera: Pop-ekonomie a rakouská škola. Odklon od „měkkých“ disciplin a cesta zpět

Jak známo, rakouská škola důsledně brojila proti pozitivistickému pojetí ekonomie a kladla často důraz na ty aspekty, které pozitivismus zavrhoval – subjektivismus, metodu introspekce nebo právě psychologii.

Schumpeter a Samuelson

V roce 1908 vydal Josef Schumpeter, ekonom, který je velmi často řazen k rakouské škole, knihu Das Wesen und der Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie. Jde o jeden ze základních kamenů metodologie neoklasické ekonomie; dílo dodnes do značné míry podmiňuje podobu ekonomie hlavního proudu. Schumpeterova metodologie je ovšem silně ovlivněna ranými pozitivisty Ernstem Machem, Henrim Poincarém a dalšími a odmítá psychologismus rakouské školy. Přiřazovat Josefa Schumpetera k rakouské škole se pak v tomto kontextu jeví jako nesmyslné, byl spíš jejím protikladem, a to přímo fundamentálně, totiž přímo v oblasti ekonomické metodologie.

Vlivný Paul Samuelson, zmíněný v prvním dílu tohoto textu, byl Schumpeterem jistě ovlivněn v nemalé míře, Schumpeter byl jeho školitelem v doktorském studiu na Harvardu. Samuelson byl ovšem také ovlivněn Machem, ať už přímo či nepřímo, explicitně či implicitně – v kladných souvislostech jej zmiňuje například ve svém projevu při převzetí Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1970. Není proto divu, že Samuelsonův přístup k ekonomickému poznávání a bádání spočívá v maximálním možném odklonu od psychologických faktorů a vůbec od faktorů náležejících do společenskovědní domény, a naopak v příklonu k exaktním vědám – viz Samuelsonovu teorii projevených preferencí, jež se řadí k vrcholným konceptům behavioristické (nikoli behaviorální!) ekonomie. (Behaviorismus – nejčastěji spojovaný se jménem B. F. Skinnera – vlastně není ničím jiným než výsledkem snahy uplatnit pozitivismus v psychologii.)

Samuelsonův přístup je tedy podobně jako přístup Schumpeterův do značné míry protikladný k učení a k metodologii rakouské školy. A je i rozdílný v porovnání s přístupy behaviorálních ekonomů. Ostatně ještě v roce 2006 Samuelson nálepkoval behavioralisty nepříliš přívětivě coby „sektu“. Takové označení je odrazem nesourodosti samuelsonovské ekonomie, takzvané neoklasické syntézy, jež se stala v dekádách po druhé světové válce ekonomickým kánonem, a behaviorální ekonomie, jež – jak je uvedeno výše – do hry zpět vrací psychologično. Psychologično, které ze Samuelsonova pozitivistického hlediska nelze považovat za „vědecké“.

Jemné pošťuchování...

Zatímco důraz na psychologično, jakkoli se projevuje do určité míry odlišně, rakouskou školu a behavioralisty spojuje, jiné aspekty je zase rozdělují. Ač jsou behavioralisté kritičtí k řadě konceptů rozvinutých ekonomií hlavního proudu ve druhé polovině dvacátého století, zdá se, že jejich ambicí je nejvýše ekonomii hlavního proudu evolučně pozměnit a přesměrovat. Ekonomové rakouské školy oproti tomu usilují o fundamentálnější změny – a vlastně revoluční reformulaci ekonomie (to se týká především misesovských a rothbardovských proudů v rámci rakouské školy). To se částečně projevuje i v praxi, v oblasti hospodářskopolitických doporučení. Zatímco ekonomové rakouské školy usilují o zásadní redukci státu a jeho zásahů, když ne přímo o vymýcení státu, behaviorální ekonomové po tak zásadních proměnách v oblasti ekonomické praxe rozhodně neprahnou. V zásadě lze říci, že jim nejde o omezení angažmá státu v ekonomice, ale spíš o změnu způsobu jeho zaangažování. Vycházejí ze závěrů, k nimž v posledních desetiletích behaviorální ekonomie dospěla, a navrhují v praxe přístupy typu takzvaného libertariánského paternalismu. Ten lze zjednodušeně charakterizovat tak, že občana už nemá stát vodit za ručičku, nýbrž „pošťouchávat“ tak, aby si zvolil, co je z jeho hlediska – ale jistě i z hlediska státu – nejpřínosnější.

Zásadní kniha popularizující behaviorální ekonomii, Nudge, vyšla v roce 2008 (česky pak o něco později pod názvem Šťouch). Dozvíme se v ní například to, proč jsou na dně záchodových mušlí veřejných toalet vyobrazeny mouchy, podobizny hereček, nebo proč má dokonce někdy mušle podobu dámských úst. To proto, praví Richard Thaler a Cass Sunstein, autoři Nudge, že muži pak při vykonávání malé potřeby míří mnohem častěji tam, kam mají, a nikoli na podlahu. Drobná muška tedy ušetří náklady na úklid – když v osmdesátých letech mouchy prvně namalovali do mušlí na amsterdamském letišti Schiphol, poklesly náklady na úklid toalet údajně o osmdesát procent.

O pokusech se „šťoucháním“ do lidí, jak je provádějí v Británii, psal Finmag zde: Jak na neplatiče daní: v Británii úspěšně zkoušejí psychologii a marketing

... nebo oklešťování svobody a zodpovědnosti?

Moucha v pisoáru je ještě celkem nevinný příklad libertariánského paternalismu. Návštěvník toalety je prostě „pošťouchnut“ k tomu, aby dobře mířil. Jenže Thaler se Sunsteinem navrhují v duchu libertariánského paternalismu i závažnější opatření. Uvádějí třeba, že Američané poměrně často nevyužívají možnosti účastnit se penzijních programů, částečně hrazených zaměstnavatelem. Prý proto, že dokud daný zaměstnanec nepodepíše, že se programu účastnit chce, má se za to, že takový zájem nemá. Thaler se Sunsteinem to následně navrhují celé otočit – dokud zaměstnanec nepodepíše, že se účastnit nechce, je automaticky do programu zařazen. Takový návrh ovšem kritizují ekonomové rakouské školy, například Mario Rizzo, patrně nejhlasitější odpůrce libertariánského paternalismu z řad „Rakušanů“. Podle Rizza není jasné, jestli má vláda legislativně na zaměstnavateli vynucovat, aby zaměstnance do programu automaticky zařadil, a není tedy ani jasné, kde role státu začíná a kde končí. V konečném důsledku je takovéto opatření vodou na mlýn silných zájmových skupin, například penzijních fondů, a zároveň posiluje korporativistické struktury a zbavuje jednotlivce odpovědnosti za svůj život.

Rakouská škola a ekonomie štěstí

Podobný vztahu ekonomie rakouské školy a behaviorální ekonomie, je i vztah ekonomie rakouské školy a ekonomie štěstí.

U ekonomie štěstí je zřetelně patrný pokus o příklon k psychologickým aspektům a propracovanější bádání o tom, co opravdu člověka činí šťastným. Ekonomové rakouské školy by se ale asi neshodli se závěry – a zejména s hospodářskopolitickými doporučeními –, jež na základě výzkumu ekonomie štěstí mnozí činí.

Zásadním konceptem ekonomie štěstí je takzvaný Easterlinův paradox. Ekonom Richard Easterlin dospěl v sedmdesátých letech k poznatku, že spokojenost obyvatelstva vyspělého světa nestoupá s růstem obecného blahobytu. Často užívaným vysvětlením paradoxu je, že lidi činí spokojenými pouze zbohatnutí relativní, v rámci určité referenční skupiny (například v porovnání skolegy na pracovišti, mezi sousedy a podobně), nikoli zbohatnutí absolutní. Existují však i jiná vysvětlení. Ať je tomu, jak chce, Easterlinův paradox významně napomohl rozvoji celého směru ekonomie štěstí, jehož klíčovým představitelem je švýcarský ekonom Bruno Frey. Frey ovšem zdůrazňuje, že štěstí a životní spokojenost nemusí být to jediné, oč se má člověk snažit. „Štěstí není jediná věc, o níž se má usilovat – odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné,“ řekl mi v rozhovoru v roce 2008.

V tom by si patrně notoval s Friedrichem von Hayekem, klíčovým ekonomem rakouské školy, který hlásal, že osobní štěstí a spokojenost nejsou tak důležité jako osobní růst a osobnostní rozvoj. Potenciální rozpor mezi rakouskou ekonomickou školou a ekonomií štěstí tkví v tom, že mnozí ekonomové nebo i politici můžou na základě výzkumu Freye a spol. činit závěry, které budou posilovat paternalistické inklinace. V tom smyslu, že snaha o spokojenost dané společnosti, jakési obecné blaho, se stanou záminkou pro další rozšiřování moci státu.

Popový diktát

Behaviorální ekonomie, ekonomie štěstí, ale i ekonomie krásy jsou zajímavé, ekonomii obohacující a širšímu publiku zpřístupňující směry. Nabourávají pohled na člověka jakožto „homo economicus“, bezcitnou kalkulačku výnosů a nákladů. Jejich závěry však můžou být zneužity k posilování státního paternalismu. Proto je třeba věnovat zvýšenou pozornost momentům, kdy pop-ekonomové začnou usilovně předkládat praktická doporučení. Konzultace s některými zavedenějšími směry v ekonomii, například rakouskou ekonomickou školou, pak mnohdy napoví, že za „sexy“ maskou pop-ekonomie se můžou skrývat i novátorsky uchopené paternalistické záminky. A jak známo, jejich dlouhodobé důsledky, pakliže se zhmotní, mnohdy nebývají celospolečensky přínosné.

Lukáše Kovandu můžete rovněž sledovat na Facebooku.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden...

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Bojkotovat Ameriku?

Bojkotovat Ameriku?

Teď už je jasné, že výsledek prezidentských voleb v USA je katastrofa. Lhostejnost prezidenta Trumpa vůči riziku klimatických...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK