Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Škodí korupce a daňové úniky ekonomice? Méně, než si myslíte

Podrobnější rozbor ukazuje, že nepoctivost při zadávání státních zakázek neškodí bohatství národů až tolik, někdy dokonce naopak. Totéž platí o některých daňových únicích. Jsou ovšem situace, kdy taková nepoctivost může být zničující. Místo davové hysterie bychom měli analyzovat, rozlišovat a hledat uspořádání, v němž by poctivé jednání napomáhalo všeobecnému prospěchu a v němž by se zároveň vyplácelo.

Zkuste si na chvíli představit, že někdo z vašich blízkých byl zařazen do transportu do tábora smrti, vy jste někde poblíž a máte v tašce rodinné šperky. Doufali byste v takové situaci, že strážný bude poctivý a neúplatný? Já bych se spíše modlil za to, aby byl co nejzkorumpovatelnější.

Máte pravdu, naprosto extrémní příklad. Tak vezměme něco, co by se mohlo stát třeba i letos v České republice. Představte si venkovský podnik. Zaměstnává sto lidí v okrese, kde o práci jinak nezavadíte. Přijíždí inspekce, aby zkontrolovala, zda podnik dodržuje nový předpis. Jenže strojní zařízení má svá léta, je sice plně funkční, bez závad a nehod, přesto nevyhovuje nejčerstvější normě. Několikamilionová pokuta by ovšem znamenala ukončení činnosti. Nakonec to spraví úplatek. Podnik přežije, lidem zůstane práce a jejich rodiny se nerozpadnou. Několik mužů se nestane alkoholiky na státní útraty, možná nedojde i na horší, okamžité tragédie. O rodinách těch mužů a širších důsledcích nemluvě. Jednal továrník amorálně, když v tomto případě uplácel? Možná ano. Bylo jeho jednání škodlivé? Rozhodně ne!

Podíl korupce na polidštění reálného socialismu

Pro oba naše příklady platí, že existuje lepší cesta. Člověk by neměl řešit úplatkem svůj vlastní problém, ale usilovat o celkovou změnu poměrů. O pád režimu, který provozuje tábory smrti, nebo o zrušení špatné direktivy. Jenže to je cesta v jednom případě extrémně riskantní, v obou případech s velice nízkou šancí na úspěch. A vždy příliš pomalá, než aby mohla přinést záchranu v konkrétním případě.

Tím nechci tvrdit, že korupce není špatná. Jen upozorňuji, že záležitost je složitější, než vypadá na první pohled, a pokud z korupce děláme hlavní a téměř jediný problém naší přeregulované země, potom klameme sami sebe a zastíráme problémy hlubší a významnější. A pokud tvrdíme, že korupce a daňové úniky vždy snižují bohatství národů, nejspíš se mýlíme. Doporučuji pozornosti čtenářů studii, jejíž český překlad před časem vydal Občanský institut a která ukazuje, že právě korupce a daňové úniky byly klíčovým faktorem, který způsobil obrovské zvýšení životní úrovně v Itálii mezi roky 1950 a 2000. Ostatně, na podobný jev jsme narazili při porovnávání současného režimu a marxistického socialismu. Hybnou silou, která převedla Československo od fanatického teroru Gottwaldova období k relativně snesitelnému jakešovskému režimu, nebylo disidentství nýbrž korupce. Víte, jaký je rozdíl mezi komunistou a krtkem? Krtek hrabe od sebe, zatímco komunista pod sebe. V 80. letech jsme se tomu vtípku smáli s určitou hořkostí, ale nikdo z nás by tehdy nechtěl návrat neúplatných „rudých komisařů“ z roku 1949.

Nedokážeme vést pevnou hranici, kdy nepoctivost a daňové úniky škodí, ale můžeme najít řadu ukázkových příkladů, které nám usnadní orientaci.

Nepoctivost, džungle a orientální despocie

Vzájemné okrádání lidí a podniků mezi sebou je pro ekonomiku zničující. Jestliže se člověk nemůže alespoň do určité míry spolehnout na to, že jeho partneři, zaměstnanci a zaměstnavatelé budou poctiví, musí se zajistit jinak a rostou náklady na právníky, mříže, ostrahu, bezpečnostní kamery a další položky. Často rostou do té míry, že některé podniky si je prostě nemohou dovolit a musí ukončit činnost nebo ani nevzniknou. Ve světě najdeme regiony, kde platí, že cokoliv kdo vyrobí nebo vypěstuje, bude mu to okamžitě ukradeno. Často to jsou oblasti, které trpí hladomorem.

V jednání mezi soukromými subjekty je tedy nepoctivost destruktivní vždycky nebo téměř vždycky. Ale jak je to státní správou? Jsou civilizace, kde je obvyklé, že žádný běžný administrativní úkon nebude proveden bez úplatku. Někde se s tím naučili zacházet tak, že se vlastně jedná jen o neformální náhradu kolku, nicméně vedlejším efektem je vznik něčeho na způsob cechovního systému. Pokud nevíte, komu a jak předat správně bakšiš (což ví jen omezená skupina zavedených podnikatelů), nemůžete vstoupit na trh.

Jinde však toto spojení běžného papírování s povinným úplatkem působí škody ještě daleko horší. Spousta zajímavých projektů, které by jinak pomáhaly a vytvářely pracovní místa, se nerozběhne, protože když náklady zvýšíte o úplatky, podnik se nevyplatí (nezapomínejme, že do kalkulace musíme zahrnout i riziko, s nímž jsou úplatky vždy spojeny).

Jiným zničujícím případem jsou situace, kdy státní úředník rozhoduje spor dvou soukromých subjektů a nechá se od jednoho z nich podplatit. To vytváří pro všechny zúčastněné situaci obrovské nejistoty. Proč bych měl investovat peníze a úsilí do vybudování firmy, když můj konkurent může podplatit regulátora a nechat můj podnik zavřít? Kdo by stavěl dům s rizikem, že ho bohatší soused nechá zbourat kvůli lepšímu výhledu? I tady platí, že úplatnost státní správy vede k úpadku.

Efektivnější státní správa, lepší život občanů?

Ale dokážeme najít i opačné případy. Podnikatel chce rozběhnout novou firmu, celé okolí jeho záměr podporuje, ale nedokáže vyhovět strašlivě složitým a nesmyslným předpisům. Pokud se podaří situaci vyřešit rozumným úplatkem, je k dobru všech zúčastněných (vyjma úředníka, který zatížil svoje svědomí). To, ostatně, běžně funguje i ve vztahu k některým neziskovým organizacím. Pokud si koupíte správnou ekologickou studii nebo jste sponzorem správného občanského sdružení, překážky pro váš záměr prostě zmizí.

Teď něco k tolik diskutovaným státním zakázkám. Představme si čistě teoreticky situaci, že veškerá navrhovaná opatření by zabrala a úředníci podílející se na státních nákupech, by byli nejen neúplatní, ale stali by se také skvělými nákupčími (mnoho zpackaných projektů je totiž spíš otázkou neschopnosti než nepoctivosti). A představme si, že by se tak opravdu podařilo ušetřit kolem 200 miliard ročně. Žilo by se nám lépe? Přijde na to.

Jsou lidé, kteří věří, že když se člověk stane úředníkem, stane se zároveň andělskou bytostí, přestává sledovat své vlastní zájmy i zájmy své rodiny a jde mu pouze o veřejné blaho. Pokud tito lidé mají pravdu, pak by se nejspíš za těch ušetřených 200 miliard snížil státní dluh, klesly by daně a podnikatelé by dostávali lepší služby (stát by dokázal bez problémů poznat, co přesně potřebují).

Pak ale existuje možnost, že jsou státní úředníci stejní lidé jako my ostatní. To znamená, že mají tendenci sledovat svůj zájem stejně jako podnikatelé nebo jejich zaměstnanci. Pokud by tomu bylo tak, potom si můžeme být jistit, že z těch ušetřených 200 miliard nebudou sníženy daně, ale vzniknou nové úřady, nové směrnice, nové státní organizace, víc dotací pro neziskovky. A praktickým důsledkem bude prostředí ještě nepřátelštější k produktivním činnostem. Víc regulací, složitější předpisy, méně nových podniků a méně pracovních míst.

Daňové dilema: Poslat peníze vládě, nebo dát lidem práci?

Nekradou ale jen státní úředníci. Druhá strana se může zase dopouštět nejrůznějších podvodů, aby se vyhnula placení daní. Nejčastěji tak, že transakce není nikde zaznamenána. Souhlasím, že je to nepoctivé. Ale jaký to má dopad na bohatství národa? Opět záleží na situaci.

Vesnický instalatér udělá práci na černo. Místo, aby peníze odevzdal vládě, je utratí v místní hospodě (opět na černo), hospodský si nechá opravit auto u místního automechanika (opět načerno), automechanik zaplatí svému dítěti kroužek výtvarné výchovy a učitelka si nechá udělat novou skříň (opět všechno na černo). Kdyby byl instalatér z našeho příběhu poctivý a peníze odevzdal vládě, další transakce by neproběhly. Práce by nebyla odvedena, výrobky by nevznikly a lidé by se měli hůř. Ostatně, ekonomové veřejné volby si už před lety všimli, že daňové úniky zpravidla vedou k zvyšování bohatství národů.

Pak máme druhý typ daňového úniku. Majitel velkého podniku působícího v civilizované zemi a využívající všechny výhody tamního prostředí svou firmu zaregistruje na Mauriciu, a zisky jsou z místní ekonomiky odsávány na konto v daňovém ráji. Peníze neodevzdané na daních prostě zmizí. Instalatér i automechanik jsou nadále bez zakázek a chybí i ta malá část odevzdaných peněz, která by se do ekonomiky vrátila ve formě různých dávek. To je daňový únik, který skutečně škodí.

Stranou ponecháváme specifický druh „daňových úniků“, na který v médiích narážíme nejčastěji, a který spočívá v tom, že na základě padělaných dokladů jsou někomu vyplaceny peníze. Fakticky se totiž nejedná o daňový únik, ale docela obyčejnou krádež.

Ale skutečnost je ještě o něco složitější. Pokud totiž daňové úniky přesáhnou únosnou míru a úředníci nemají možnost přejít do soukromého sektoru, roste tlak, aby se začali živit vybíráním výpalného, tedy spojovat běžné administrativní úkony s vyžadováním úplatků. To už by destruktivní bylo. Mimochodem, v českém prostředí narazí majitel malé firmy na takové jednání častěji u korporace než na úřadě.

Pět propozic o korupci, daňových únicích a bohatství národů

Omezený rozsah článku nám neumožňuje provést podrobnější analýzu, nicméně i tato povrchní některé věci ukazuje.

Nejškodlivější jsou ty formy korupce, které se v České republice vyskytují jen minimálně, pokud vůbec. Mám na mysli spojování běžných administrativních úkonů s vydíráním, případně vynášení nesprávných rozhodnutí ve sporech mezi soukromými subjekty.

Korupce způsobující zbytečný nárůst nákladů státní správy ve skutečnosti působí relativně malé škody. Ve skutečnosti by jen malá část ušetřených peněz byla vynaložena ve prospěch občanů.

Boj proti daňovým únikům – pokud by byl úspěšný – by dramaticky zhoršil hospodářskou situaci. Odsávání zdrojů z ekonomiky, které určitý typ daňových úniků způsobuje, totiž probíhá stejně a vláda jej dokonce aktivně podporuje vyplácením tzv. investičních pobídek.

V režimech, kde stát nemá k dispozici příliš mnoho peněz a kde se lidem neplete do života, nemůže ani korupce působit příliš velké škody (není toho moc, co by se dalo rozkrádat).

V režimech, kde má k dispozici hodně peněz a velké pravomoci, vede korupce spíše ke zmírnění škod, které by státní správa jinak způsobila.

Jsou-li tyto závěry správné, potom je současný boj proti korupci stejně stupidní jako snahy zlepšit stavy dobytka likvidací čarodějnic (které jej měly údajně uhranout). Je lepší jen v tom, že se zatím neubližuje konkrétním lidem. Rozhodně ale nemůže vést ke zlepšení situace – stejně jako v minulosti nepomáhaly pogromy. Ve skutečnosti nepotřebujeme méně zkorumpovanou státní správu, ale menší státní správu. A nepotřebujeme boj proti daňovým únikům, ale menší daně.

Aby nedošlo k mýlce. Jako majitel firmy, která se musí o každou tisícovku porvat, sdílím vztek svých spoluobčanů, když tušíme, že někteří státní úředníci si se neuvěřitelnou snadností přisvojují „pět a více v českých“. Osobně mě znepokojuje také to, že korupce je téma, na kterém se profilují různí malí führerové s obrovskými mocenskými ambicemi bez reálného programu. Ale skutečné jádro problému je někde úplně jinde.

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 50 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK