Kořen krize je v ústavě

| 16. 4. 2012

Je třeba změnit poměrný volební systém a uzákonit neústavnost nadbytečných výdajů.

Kořen krize je v ústavě

Naštvanost. Jiné slovo snad nelze použít pro popis nálady české veřejnosti, pokud vynecháme vulgarity. Jak se naše společnost dostala do tohoto stavu?

Protože panuje všeobecný pocit nespravedlnosti. Cítí ji chudí, protože jsou chudí. Bohatí také: proboha, na tohle platíme tak vysoké daně?! Ne, české daně nejsou tak úplně nízké, zejména pro zaměstnance poblíž „stropu“.

Zamést před vlastním prahem

Je zde otázka, jak z toho ven. Něco nelze ovlivnit: světové ceny ropy, finanční krizi eurozóny a tak dále. Něco však ano. Politika, zdroj tolika frustrací a ekonomického plýtvání, je čistě domácí věcí.

Každý národ má vládu, jakou si zaslouží, tvrdil znechuceně Joseph de Maistre, když byl nucen opustit zemi po Velké francouzské revoluci. Platí to i naopak, národ sleduje své vůdce a napodobuje jejich slabosti a neřesti. Niccolo Machiavelli zdůrazňuje tento aspekt vládnutí ve svém díle dokonce několikrát.

Národ je demoralizován, protože politici jsou zkažení, a naopak. Jak prolomit ten bludný kruh?

Čekat, že politici se zlepší sami od sebe, je naivní. Před minulými volbami se vyskytovaly „moudré“ názory: raději budu volit starého známého zloděje, vím, co od něho čekat. Volič snad čekal, že známý šíbr a jemu podobní začnou sekat dobrotu; jaké pak překvapení, když se tak nestalo!

Jak potrápit celý národ

Vyměnit politiky ale nestačí. Bezvýchodnost je zabetonována v ústavě. Ústava je defektní v samotné své konstrukci. Psal ji tým průměrných právníků, kteří zhusta měli problémy formulovat srozumitelnou větu a nechápali základní pravidla výrokové logiky. Vezměme si jako příklad nešťastnou formulaci: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči.“ Svatá prostoto: jakmile je něco dostupné na základě pojištění, nemůže to být bezplatné.

Autoři ústavy mohli vědět, že první republika měla během dvaceti let sedmnáct vlád. Proč? Protože měla vadný volební systém převzatý ze starého Rakouska, které během let 1868–1918 vystřídalo 29 vlád s průměrnou životností 20 měsíců.

Obyčejný hlupák se spálí o horkou plotnu dvakrát, ale autoři české ústavy museli potrápit celý národ stejnou chybou dokonce potřetí v průběhu moderní historie této země. Poměrný volební systém s kandidátními listinami česko-československo-rakouského typu vede k nepatrně menšinovým vládám nebo k nestabilním vícečetným koalicím. Nynější vleklá politická krize je důsledkem defektní ústavy z roku 1992; mnoho ekonomických problémů rovněž.

Strany jsou firmy, které obchodují s mocí

Proto nestačí jen vyměnit politiky. Je třeba napsat novou ústavu. Změnit systém. Zrušit kandidátní listiny. Zrušit poměrné hlasování, zavést přímý jednokolový systém v poslanecké sněmovně a zrovnoprávnit senát – tak by například mohl vypadat skutečně stabilní systém. Jsou možné i jiné varianty. Třeba zrušit sněmovnu a nechat jen senát, kam se volí přímo. Zrušení kandidátních listin je však nutné v každém případě. Poslanecká sněmovna by mohla mít jednokolový většinový systém.

V každém případě politické strany musí ztratit nynější moc. Politické strany dále musejí podléhat podobné finanční kontrole jako akciové společnosti obchodované na burze. Když ČEZ musí čtyřikrát ročně předkládat veřejnosti své účetní výkazy kontrolované renomovanou auditorskou firmou, proč nelze totéž požadovat od ČSSD, ODS, KSČM, TOP 09 nebo od jakékoli jiné firmy obchodující s mocí? Konec iluzí: strany nejsou nic než firmy, které obchodují s mocí. Moc a peníze jsou jediné hodnoty, které ještě zbyly.

Konec volby „menšího zla“

Nová ústava by mohla i jednou provždy vyřešit problém veřejných financí. Stačilo by vložit do ústavy výdajový limit na veřejné finance ve výši 37 procent hrubého domácího produktu. Návrh státního rozpočtu s vyššími výdaji v době míru by byl neplatný. Oněch 37 procent již musí stačit na provoz slušně fungujícího sociálního státu a ještě nejde o fatální zatížení, které by zničilo perspektivy hospodářského růstu.

Výdajový limit by nahradil všechny ty fiskální kompakty, dluhové brzdy a podobné systémově defektní nesmysly, které jsou v poslední době populární v Evropě i u nás. Problémem Evropy i Česka jsou přehnané veřejné výdaje, nikoli nedostatečné příjmy. Neústavnost nadbytečných výdajů je jediné zásadní řešení. Nelze spoléhat, že naši politiku a veřejné finance dá do pořádku někdo zvenčí. Nikdo takový není. Musí to být občané, kdo přetne bludný kruh. Nelze očekávat očistu shora. Občané si musí uvědomit „ne, toto nechceme“. Opustit staré myšlenkové schéma „volím menší zlo, protože se bojím“. Zlo je prostě zlo a nelze je volit.

Nyní je třeba vyžadovat největší změnu od roku 1993. Jinak se budeme brodit blátem navěky.

Psáno pro Lidové noviny

Vložit komentář

Pro psaní komentářů se musíte přihlásit. Pokud ještě nemáte svůj účet, tak se zaregistrujte.

Jste si jistí, že již na Finmagu učet máte, a nemůžete se přihlásit? Po přechodu na nový redakční systém si musíte změnit své heslo. Jak to udělat, zjistíte zde.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (21 komentářů)

Ibrahim Kováč | 22. 4. 2012 09:39

K vyrieseniu dnesnych problemov staci jedno jedine pravo: aby nikto nemal pravo mi kecat do zivota (the right to be left alone).
+0
+
-

Bořivoj Pauk | 18. 4. 2012 16:16

PRÁVNÍ STÁT jako předmět spoluvlastnictví občanů
(a nikoli jako kořist politických stran).

Nemám ambice ani chuť zakládat žádnou novou mesiášskou filozofii či ideologii, ani napravovat či vylepšovat stávající politický systém – neboť ten je neopravitelný, procedurálně zastaralý a odsouzený k nevyhnutnému - leč příliš pomalému - a tím i nákladnému zániku. A to nejen v naší zemi. Mám v úmyslu iniciovat, případně i materiálně napomoci založit:
„Univerzální projekt konsenzuální správy sdíleného vlastnictví (majetku)“.
Výkon spoluvlastnických práv (hospodaření se společnou věcí) je u malých či přirozeně vzniklých skupin (např. spoludědicové) relativně jednoduchý a přehledný (byť často nikoli bezkonfliktní), protože se mohou a musejí mezi sebou domluvit nemnozí jednotlivci a dosažení konsenzu hlasováním či dohodou, případně rozhodnutím soudu, je relativně snadné, stejně jako je poměrně snadné vyhodnocení následných ekonomických dopadů takto přijatého rozhodnutí.
U větších celků – tzv. právnických osob - je situace pochopitelně tím složitější, čím větším počtem fyzických osob je tato tvořena a čím větší je frekvence a závažnost (cena) rozhodování v této právnické osobě; (nelze svolávat hlasování všech členů i několikrát za den).
Hlavní problém je tudíž informačně-technologický.
V malých společenstvích, např. rodinách, se problémy řeší osobně nebo prostřednictvím zástupce či zmocněnce (advokát při rozvodu, dědictví, při kupní smlouvě apod.). Vztah mezi zmocněncem a zmocnitelem je jasný a přímočarý a i zákonem dostatečně upravený. Jinak je tomu u množiny zmocnitelů (např. občanů) a množiny jejich zmocněnců – (poslanců). Proto je nutno tento dosud zcela nepřehledný svazek a nepřehlednou spleť zájmových vazeb mezi oběma množinami nahradit s pomocí software (podobného bankovnímu) tak, aby i každá individuální a časově vymezená oboustranná vazba mezi voličem a jím zmocněným zmocněncem byla dohledatelná a její výsledky vyčíslitelné a podle různých účelných třídících hledisek kumulovatelné a porovnatelné.
Ve výsledné fázi to vypadá tak, že občan si vybere z rejstříku akreditovaných zmocněnců (politiků) několik jemu blízkých, převede jim ze svého „účtu důvěry“ hodnotu +1 (nebo naopak hodnotu -1 či 0) - tj. aritmetický výraz hlasování „pro“, „proti“ a „zdržel se“. To může učinit kdykoliv průběžně vůči kterémukoliv registrovanému politikovi – bez ohledu na nějaké „volební období“ – které tím pádem zanikne a stane se obdobím průběžným a trvalým. Software pohlídá nárůst či úbytek na „kontě důvěry“ jednotlivých politiků a permanentně bude aktualizovat jejich pořadí. Prvních 200 se dostane do parlamentu a každý z nich se tam udrží jen tak dlouho, dokud stav jeho konta neklesne pod úroveň posledního (dvoustého) v pořadí a nebude nahrazen tím politikem z registru, který dosáhne lepšího výsledku.
Každé hlasování parlamentu bude označeno číslem „veřejné zakázky“, před hlasováním ekonomicky vyhodnocené nezávislým ústavním orgánem a tímtéž orgánem nadále sledované až do jejího „umoření“. Zisk či naopak ztráta z každého jednotlivého rozhodnutí politiků se průběžně zaúčtuje nejen příslušným hlasujícím politikům v závislosti na jejich pozitivním či negativním postoji, ale zejména alikvotně i jejich konkrétním zmocnitelům (voličům), kteří tak budou zodpovědněji sledovat, koho kdy zmocnili, neboť jestliže se dostanou „do mínusu“ budou (podobně jako v hokeji) vyloučeni ze hry na tak dlouho, než se jimi způsobená ztráta „umoří“. A ve hře zůstanou jen ti zmocnitelé (a jejich zmocněnci), kteří hlasovali moudře a neškodně pro státní rozpočet, aniž by parazitovali na zbylých občanech - resp. ti voliči, kteří se od svých plýtvavých poslanců zavčas odvrátili.
Výsledný model je univerzálně použitelný pro správu jakékoliv právnické osoby, řízené z tohoto okruhu volbou vybranými osobami fyzickými. Tedy např. větší akciové společnosti, sportovní svazy, zájmové organizace s větším majetkem, a samozřejmě obce, kraje, země i státy.
Ten projekt nebude snadný, bude to týmová práce právníků legislativců, ekonomů, informatiků a programátorů, jejichž hlavní (a snad i jedinou) motivací bude zápal pro věc. Výsledek bude vybaven parametrickými regulátory a tlumiči, aby se systém příliš nerozkmital.
Nelze očekávat podporu žádné stávající ani budoucí politické strany – byť by se sebevíc zaklínala přímou demokracií a péčí o věci veřejné – protože jí v tom brání elementární parazitický pud sebezáchovy.
Proto je třeba funkčnost modelu vyzkoušet na menším, leč dostatečně velkém i dlouhodobém vzorku – např. na paralelním „cvičném“ akademickém senátu či jiném útvaru studentské, akcionářské nebo jiné volené samosprávy – pokud se je podaří pro myšlenku získat.
Takto zmocněným úspěšným politikům se to bohatě vyplatí, když uvážíme, že státní peníze, připadající až dosud politickým stranám, si rozdělí pouze aktivně činní poslanci. Pak i z tohoto důvodu ztratí motivaci k vlastní korupci a „lobistům“ se jejich snažení nesmírně prodraží, protože by namísto několika politiků museli získat (či uplatit) většinu voličů, kteří by si navíc jistě rozmysleli, za jakou cenu a na jak dlouho by mohli či chtěli pozbýt účast na další hře o osud své země.
Pro účely správy státu se ze stávající právní úpravy vyloučí některé přežívající nesmyslné a očividné nepravosti a bude nutno upravit právní řád, počínaje ústavou včetně listiny základních lidských práv, a to na základě těchto tezí:
1) Primárním subjektem práva je osoba fyzická. Osoba právnická je až odvozená od osob fyzických (je jejich účelovou a dočasnou kumulací, tudíž principiálně nemůže mít nikdy přednost - např. před soudem - před trvající a autentickou osobou fyzickou).
2) Každý člověk, který má být podroben výkonu pravomoci voleného zástupce, musí mít možnost takového zástupce volit či aktivně nevolit (hlasovat proti jeho zvolení). To znamená, že zaniknou m.j. i všechny účelově vymezené a rozdrobené volební obvody a budou nahrazeny obvodem jediným – tak vymezeným, aby obsáhl celou jurisdikci voleného orgánu.
Volebním obvodem obecní samosprávy je území (katastr) obce, volebním obvodem státního orgánu je celý stát.
3) Volební právo a jeho výkon nesmí zůstat (a vůbec být) tajné či anonymní (podobně jako účty v bankách); může být pouze neveřejné, ale vždy dohledatelné a dokumentovatelné. Jak zmocněnec, tak zmocnitel musí znát (resp. mít možnost zjistit) svého partnera ve vzájemném vztahu po celou dobu trvání tohoto vztahu.
Politické strany tím ztratí svoje výsadní a diskriminující postavení ve společnosti a mohou se účastnit rovné a rovnoprávné soutěže s jinými akreditovanými a státem povolenými společenskými organizacemi. Mohou např. podporovat vybrané politiky, ovšem pouze za vlastní – nikoli státní prostředky. Snadno proveditelným se stane referendum o čemkoli i přímá volba kohokoli.
Epilog:
Před zveřejněním textu (formou privátní inzerce) oslovil jsem - na straně jedné řadu známých politiků a jejich asistentů -na straně druhé řadu angažovaných politologů, politických komentátorů, ba i teologů. Odpovědí je moudrý a uvážlivý „postoj mrtvého brouka“ obou navzájem provázaných, symbiotických táborů, nerozlučně těžících z kapes občanů i ze zaběhnuté a oboustranně výnosné politické tradice.
Vždyť co by si ti chudáci počali, kdyby se z nich museli stát kvalifikovaní a kompetentní advokáti svých voličů, podřízení stejným kriteriím a normám -jako každé jiné ctihodné a svobodné povolání.

Ing. Bořivoj Pauk

http://www.knihy-a.cz/ 16196/pravni-stat-je-spoluvlas tnictvi-obcanu-nikoliv-korist- politiku
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 19. 4. 2012 07:30

Ano, ano, nejlepším politickým systémem jsou ty vymyšlené usilovným přemýšlením klepáním do klávesnice. Chraň nás pámbu.
+0
+
-

Bohumil Šourek | 18. 4. 2012 13:41

Republikánská ústava musí být z podstaty věci nedokonalá.
+0
+
-

Kanioková J. | 17. 4. 2012 23:57

Já s článkem souhlasím, poměrný volební systém považuji za hodně špatný, většinový je transparentnější. Koalice je téměř vždy o vydírání, hádkách, podrazech a neskutečně prodlužující řešení každé prkotiny. Nakonec je i o naprosté naštvanosti většiny voličů, protože každá z koaličních stran nesplní ze svých předvolebních slibů téměř nic, nebo upatlaný kompromis.
Většinový je dynamičtější a vítězná strana má mnohem větší možnost splnit co nejvíc ze svého programu.
A co se týče tvůrců naší ústavy - prof. Cepl na ní nepracoval.
V říjnovém týdnu 1992 se v Karlových Varech začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a Jindřiška Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký.
Závěrečnou oponenturu provedli ústavní právníci: Pavel Peška, Vladimír Klokočka a Pavel Holländer.
Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s Milenou Polákovou, než měla být předložena premiérovi. Pak tam ještě figurovala jména - Ivana Janů, Hana Marvanová a Miroslav Výborný, Pavel Hirš
Volební systém 2000 - Navrhovaná změna byla uzákoněna změnou zákona o volbách zákonem č. 204/2000 Sb. Prezident Václav Havel však nesouhlasil s posílením většinových prvků ve volebním systému a navrhl Ústavnímu soudu zrušení změn. Nálezem Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. pak byla většina podstatných změn volebního systému zrušena, neboť soud došel k názoru, že vzájemná kombinace většinových prvků ve svém výsledku narušuje ústavní příkaz poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Ferdinand Mácha | 18. 4. 2012 11:08

Většinový systém není transparentnější. Defakto jej máme už dnes, jen ty zákulisní boje uvnitř bloku jsou vedeny po volbách na vládních jednáních a jakžtakž zabraňují demokratické totalitě typu USA, Rusko. Už dnes jsou tu dva bloky, které střídavě vládnou a podrývají vládu.

Vy byste chtěla být na které straně? Chtěla byste vládnout? Opravdu máte takové schopnosti, že si dovolíte vnucovat své priority a svůj vkus ostatním lidem?
Anebo chcete být ovládána? Opravdu vám nevadí nemít možnost ovlivnit činnost vašich vládců?

Taky byste mohla říci, že největší stability dosáhneme volebním systémem bez výběru. Názorová stabilita arogantních tupců není žádoucí, jak lze vidět v přikladech okolo nás.
+0
+
-

Ondřej hrubý | 16. 4. 2012 22:13

Nádherný článek, ale jak z toho bludného kruhu ven? Ústava nahrává příživníkům v politických stranách a ti mají moc změnit ústavu. Existuje nějaký vyšší princip než ústava?
+0
+
-

Petr Kocur | 16. 4. 2012 15:48

Slovensko nám může sloužit jako politická a ekonomická laboratoř. Máme stále spolu hodně společného, Slováci však přijali euro a teď tam mají vládu jedné strany s plnou politickou zodpovědností. Tak se můžeme přiučit.
Nicméně si myslím, že problém je daleko hlubší a tkví v samé podstatě člověka - ega. Buddhisté (a vyznavači dalších duchovních směrů) vědí, že pozemský život je údolím strastí a trvalého dosažení blaženosti (nirvány, sámadhi...) lze dosáhnout pouze v transcendentálnu, tedy ve stavu za časem a prostorem. Po tisíce let lidé zkoušeli různé společenské systémy a žádný nebyl spravedlivý a trvale udržitelný. Tam, kde vládne ego, to opravdu není možné.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Robert Kubíček | 17. 4. 2012 09:52

Mirite presne k tomu Maxu Weberovi, ktereho jsem zminoval nedavno. :)
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Kocur | 17. 4. 2012 13:33

Můžete mi, prosím, Váš příspěvek zopakovat? Děkuji!
+0
+
-

freeboy | 16. 4. 2012 14:01

No to je úplný nesmysl.Pan Kohout ob čas píše dobře anutí čtenáře přemýšlet, ale toto je palba od boku.Především existuje něco čemu se říká jurisprudence, tedy tvorba práva.Každý zákon mírně pokulhává za životem - to věděli již staří Římané.Na tyto situace pamatuje tvorba ústavní judikatury, ze kterých se potom skládají novely.Ustava se nemůže měnit podle momentálních potřeb a rozpoložení.Ústava má vychovávat k dodržování ústavní zvyklostí, které jsou mnohdy důležitější než samotný psaný text.pokud jde o autorovo tvrzení, že autoři textu Ústavy byli průměrní právníci, no nevím.Prof.Cepl určitě nebyl průměrný právník, byl to myslitel práva.Dalším autorem byl uznávaný ústavní odborník prof.Klokočka.Nedostatky základního zákona by se již tedy měly odstraňovat praxí.Pokud jde o zavedení většinového volebního systému, tak je třeba respektovat kulturní odlišnost.Byly to kulturní vlivy, které měly vliv na tvorbu práva.Proto se ve střední Evropě ujala tradice koalic.Většinový systém by nutně neznamenal odstranění potíží.Autor se pozastavuje, že se tvůrci ústavy inspirovali starým R-U. Byl to právě Alois Rašín, který převzal v roce 1918 Zákonem č.1 veškerý dosavadní právní řád Rakousko-uherska, na kterém se potom tvořila naše národní česká legislativa.Právě Rašínovo opatření ochránilo republiku před právními kutily ( neprávníky) jako třeba Pavel Kohout.
Je zajímavé jak ekonomové rádi fušují do práva, přitom tady během dvaceti let rozvrátili stát a hospodářství.Většina národohopodářů první Republiky byli především právníci ( Albín Bráf,Cyril Horáček, Jaroslav Preiss,Karel Engliš) a tím byl i vyřešen intelektulní vztah svobody trhu vztahu ke státu a ústavnosti.bohužel ekonomové v těchto otázkách pořád tápou.
+0
+
-

hájkova vlasta | 16. 4. 2012 11:11

Jakovždyskvělý článek. Rádabych podpořila autora-zmínkoujedné" "banality" nakteroutéž našeustavazcelazapoměla.Jednás eoto,že sněmovnamámožnostvydat poslancek trestnímustíhání-aleužvubecse pantvurce nezamyslel natakovoumaličkostí,žeposlanec budeodsouzen -ale nesložísámosvévuli poslaneckýmandát! Conastane? Paradox! Nikdo mujejnemá právoodebrat- acodál?? Požitky -zjehofunkce mupujdou najehoučet??Nebobudejej vězenská strážvozit vpoutech nahlasovánísněmovny?? Vím,žejetomaličkost ,proti"GRO" ;článkup.Kohouta- alenějakminedalonatoupozornit
+0
+
-

Robert Antonio | 16. 4. 2012 11:08

Jak si názorů pana Kohouta hodně cením, s tímto článkem silně nesouhlasím.

1. V čem je většinový systém lepší než poměrný? Proč by se poslanci měli ausgerechnet rozhodovat lépe, když mají volné ruce, než když je mají svázané koaliční smlouvou? Podívejte se na USA: zabránil snad většinový systém dluhové krizi? Zabránil snad soustavnému obcházení ústavy skrze "národní zájmy" a "boj proti terorismu"? Právě naopak! Stranický šíbr bude vždy nebezpečnější, když se může rozhodovat volně, než když musí každé rozhodnutí dohadovat s šíbry od konkurence.

2. Čtvrtletní účetní výkazy stran. Fajn. Kdo je bude kontrolovat? Kdo má ve státě takovou moc, aby mohl potrestat aktuální vládnoucí stranu? "Nezávislé" ;soudy? K smíchu! I Ústavní soud, který by oficiálně měl moc zvrátit odhlasování neústavních zákonů, je v praxi bezzubý. Viz nález o neústavnosti regulace nájemného, kterým si majitelé domů můžou akorát vytřít pozadí.

3. Ústavní výdajový limit pro veřejné finance je nesmyslný ze dvou důvodů. Za prvé - proč zrovna 37% HDP? Protože to tak Kohout řekl? Třeba já osobně považuji 37% za sakra hodně, ono to totiž znamená také 37%ní průměrnou daňovou zátěž. A najdete stovky dalších názorů, kolik procent "by mělo stačit na provoz státu". Kdo rozhodne, kolik procent je správných? Ústava má chránit obecná práva jednotlivců, ne nastavovat konkrétní ekonomické parametry.
Za druhé, i ústavní zákon lze změnit odhlasováním 60% většinou. Zrovna v případě výdajového stropu jsem přesvědčený, že v případě navýšení výdajového stropu takovou většinu vláda vždy v pohodě získá. Neznám stranu, snad kromě Svobodných, která by neměla zájem na zvýšení státní moci a výdajů.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 18. 4. 2012 09:19

Hezká kritika, asi by se pan Kohout mohl vyjádřit.
Mě napadá jako hlavní věc: snížit počet zastupitelů. Pak to pro strany nebude takový byznys a naopak bude větší konkurence.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Ibrahim Kováč | 21. 4. 2012 01:53

Ja by som naopak pocet zastupcov zvysil. Rapidne. Idealne na 10 milionov, tj. kazdy by mohol zastupovat sam seba. Samozrejme bez akehokolvek naroku na mzdu a vo veciach, ktore by sa tykali jeho samotneho (resp. Ak by z toho mohol mat prospech) by mal zakazane hlasovat.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Bohumil Šourek | 18. 4. 2012 11:57

Za reálný počet poslanců pokládám tak zhruba 25 osob.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej hrubý | 18. 4. 2012 13:50

Nneí důležité kolik osob moc má, ale jak velikou ji má.
+0
+
-

Tomáš Kloudný | 16. 4. 2012 10:55

Skutečný kořen krize, je v nákladech a principu tvorby peněz. Za většinu vydaných peněz platíme úroky komerčním bankám a ty mají skvělý kšeft, který nás všechny stojí obrovské peníze, rozkhodně víc, než důchodci. Viz: bankovnictví částečných rezerv, mocné peníze. Hledejte na wikipedii. Třeba to pochopíte.
+0
+
-

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 18. 4. 2012 09:15

Spíš bych řekl, že je to jeden z mnoha kořenů krize, nejspíš opravdu ten největší. Ano, úrok 4-24 % z nějakých čísílek, nabouchaných za pár vteřin, to je skutečně super byznys.
Ale ani neefektivní správa daní (včetně pauperizace nebonaopak protežování) není bez viny: jednak dostává stát do vleku bank či firem a jednak panující korupce devastuje morální klima. Pak se nedivme, že banky resp. bankéři si počínají bez skrupulí v prostředí,kde tunelář finační je běžná profese.
Nedávno jsem kupoval dům, nic zázračného. I přes svoje docela vysoké příjmy jsem přeci jen musel sáhnout k hypotéce. kdyby nebylo těch zas.. částečných rezerv, kdy každý /tedy skoro/ se může zadlužit na desítky let, tak jsem 1/ nemusel cpát prachy bance do chřtánu 2/ koupil jsem levněji...
+0
+
-

Robert Kubíček | 16. 4. 2012 09:45

V zimním semestru 1995-6 na PdF MU jsem psal seminární práci v politoligii na téma "Volby a volební systémy". Už si z toho moc nepamatuji, ale vím, že jsem porovnával volební systém v USA, UK a vedle toho třeba na Novém Zélandu. Pak jsem vybral ještě nějakou exotickou destinaci, ale to už si moc nevybavuji.
A závěr byl poměrně dost diskutabilní (taky se o tom hodinu vedla oficiální řeč), ale dost korespondoval s tím Vaším odstavcem: "...Je třeba napsat novou ústavu. Změnit systém. Zrušit kandidátní listiny. Zrušit poměrné hlasování, zavést přímý jednokolový systém v poslanecké sněmovně..."
Samo zřejměa to je za mě dnes "B" - je nutné to udělat jiank než horkou jehlou. I když čas tlačí.
+0
+
-

Dan Balogh | 16. 4. 2012 09:14

Naprosto souhlasím s autorem. Problémem naší země je špatné rozdělení pravomocí a odpovědností při řízení státu a správě veřejných financí + pravděpodobně záměrně budovaná minimalizace veřejné kontroly. Proto jedinou cestou jak z toho ven je promyšlený soubor důsledných systémových změn. A myslím si, že je nejvyšší čas o tom zahájit veřejnou diskuzi.
Tento článek má pro mě mnohem vyšší hodnotu, než celý "protikorupční fond" pana Janečka. Ten totiž jen klouže po povrchu věci, aniž by se snažil pochopit a změnit její podstatu. Dospělí "klucíí" si v něm hrají na četníky a výsledkem jejich snažení bude, že se jim podaří nechat zavřít jen ty, kteří se stanou pro ty nahoře nepohodlnými.
+0
+
-
Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Diskuze

Gabriel Pleska | 24. 7. 2014 00:42

Neotiskli, určitě tedy ne v té podobě, jakou má teď. Ovšem to nemá nic společného s tím, kdo web vlastní. Můžete to příště zkusit :)

Pavel Kohout: Jak neměřit inflaci

pavel kratochvil | 23. 7. 2014 20:53

Myslím tím Británii, kde sice mají kamery na každém rohu, ale lidé státu stále věří a zároveň jsou schopní zařídit okamžité sesazení chief inspectora za to, že byl sprostý na místní podivínskou tetu a donutí policii se omlouvat......více

Slušný člověk nemá co skrývat

Martin Jonášek | 23. 7. 2014 20:25

Už jsem takový článek napsal:
http://proinvestory.cz/jonasek-stale-jeste-verite-v-iluzi-rostouci-ekonomiky

Bohužel ten by zde na webu Partners asi neotiskli...

Pavel Kohout: Jak neměřit inflaci

Sergey Protismrt | 23. 7. 2014 19:26

Nejde ani o posttotalitní syndrom jako o tradiční čecháčkovství - úděsnou kombinaci podkoního a lokaje. Klaní se a a při tom pohrdá: Petro, jsi skvělá tenistka, ale jako člověk jsi špína! Taky se tomu říká kyselé hrozny:......více

Zóna zdravého uznání

Dušan Novák | 23. 7. 2014 13:39

Anglofonním světě? Myslíte Británii, kde mají tři kamery na každém rohu? Nebo USA, kde vám může policie vtrhnout do domu a zavřít vás, stačí jen prohlásit, že jste terorista (Patriot Act)? A jakou severní Evropu? Socialistické......více

Slušný člověk nemá co skrývat

Jan Daniel | 23. 7. 2014 13:31

Minule jsem tento žánr zavrhnul, ale asi jsem se unáhlil. Začnu to sledovat.

Z deníku europoslance: Můj první projev na půdě Evropského parlamentu

Facebook

Přihlášení

Nemáte regstraci? Zaregistrujte se zde!