Aleš Michl: Čína jednou Evropu naporcuje jako pekingskou kachnu

| 19. 5. 2012

Pomohl by eurozóně odchod Řecka? V čem se Česká republika podobá Španělsku? A proč by měli evropští lídři radši jezdit na chatu než do Bruselu? Exkluzivní rozhovor s ekonomem Alešem Michlem, který si vážně nebere servítky.

Aleš Michl: Čína jednou Evropu naporcuje jako pekingskou kachnu

Před půl rokem jste mluvil o tom, že se kvůli volbám, které se v mnoha regionech blíží, Evropa jen těžko pohne z místa. Od té doby se už volilo v Rusku, Francii i Řecku. Nastanou nyní alespoň nějaké změny, nebo budou politici dál přešlapovat na místě?

Pořád se ještě čeká na Německo. Tam budou volby až příští rok a půjde v nich o hodně. I kdyby teď Řecko opustilo eurozónu, tak tu stále máme obrovské problémy Portugalska, Španělska a Itálie. Takže situace zůstává stejná.

Angela Merkelová ovšem v Německu také ztrácí na popularitě. Nezlomí ji její angažovanost v Evropě na domácí půdě vaz?

Představte si, v jak schizofrenní situaci musí německá kancléřka být! Místo toho, aby se věnovala domácí politice, devadesát procent času, který vystupuje v médiích, mluví jen o Řecku a problémech eurozóny. A jestli se jí to stane osudným? Odpověď na tuto otázku raději přenechám politologům.

Řecko: devalvovat, nebo snížit platy

Jak vnímáte výsledky řeckých voleb? Nejde o jasný signál, že Řecko chce jít svou vlastní cestou?

Vždycky je dobré poučit se z dějin. Když se podíváte na Řecko, zjistíte, že když si jdou vlastní cestou, znamená to vojenskou diktaturu. A tuhle vlastní cestu bych jim určitě neradil. Jednou to tam armáda skutečně může převzít.

A nějaké další alternativy nevidíte?

Když se vykašlou na všechny reformy a změny, tak se o ně bude muset postarat Německo. Nebo Turecko, které má v tomto regionu také značné strategické zájmy. Jde tedy o samé drsné varianty. Být na výplatní pásce Německa, Turecka, nebo zavést diktaturu? Vyberte si.

Může se z historie poučit i celá eurozóna?

Určitě ano. Je zajímavé sledovat, jak se všechno v určitých cyklech opakuje. Po válce Paul Samuelson zastával názor, že ekonomice pomohou velké zásahy státu. Pak zase frčel liberalismus, tedy Milton Friedman a další, kteří hlásali co nejmenší státní intervence. Teď se to otočilo a vypadá to, že opětovně přichází doba výrazných zásahů silného státu. A naše děti to budou mít třeba zase úplně jinak. Takové návraty k minulosti můžete sledovat i v jednotlivých zemích. Třeba právě v Řecku.

A kdyby se Řekové dokázali uskrovnit, co by jim pomohlo?

Diskutovat o tom, jestli Řecku odpustit dluh, nebo ne, nemá smysl. To jim stejně nepomůže. Musí se vymyslet způsob, jak jejich ekonomiku nakopnout k růstu. V podstatě existují dvě možnosti. Vydat se argentinskou, nebo lotyšskou cestou. V Argentině bylo deset let vázané peso na dolar. Zkrachovali a nevěděli jak dál, tak odstoupili od fixního kurzu a udělali sedmdesátiprocentní devalvaci měny. Bylo to sice za cenu toho, že zkrachovalo bankovnictví a spousta velkých firem, byly demonstrace v ulicích a dlažební kostky ve výlohách, ale stačilo pár vodních děl a byl klid. Do dvou let se jim pak opravdu povedlo ekonomiku nastartovat.

A lotyšská cesta z průšvihu vypadá jak?

V Lotyšsku byla silná lobby skandinávských bank, které se s vládou dohodly, že neopustí fixní kurz na euro. Když nemůžete udělat devalvaci, tak si musíte snížit platy. Lotyši si tedy napříč všemi sektory snížili plošně platy o čtyřicet až padesát procent.

Co následovalo?

Během dvou let šli kumulativně dolů o 24 procent HDP. To je srovnatelné s čísly, které vykazovala Amerika v letech 1929 až 1933, tedy v době, která je na Wikipedii označována za nejhorší finanční krizi historie. Takže to očištění sytému přišlo na základě téhle velké oběti. Teď je důležité, aby jejich export získával tržní podíly.

To ale může být běh na dlouhou trať.

Nepochybně. Když se podíváte na tyto dva případy, tak je jednoznačně výhodnější ten argentinský způsob. Ekonomika se dokáže poměrně rychle vzchopit i po bankrotu. Navíc Argentina v prvním půl roce po výrazné devalvaci ztratila jen asi pět procent HDP. To je vždy to nejhorší období po bankrotu. Existují například přísné limity pro výběr z bankomatu.

Takže čím dřív přijde v Řecku razantní řez, tím lépe?

Přesně tak. Měli by se rychle rozhodnout a jednou z těchto cest se vydat. Pokud nebudou dělat nic nebo od každého jen trochu, můžou upadnout na dlouhá léta do deprese a pak je budou čekat jen ty tři zmiňované varianty – Německo, Turecko nebo diktatura.

Jak dlouho v Řecku podle vás ještě vydrží euro?

To vážně netuším. Vím ale, že ke změně dojde o víkendu. (smích)

A který víkend to bude?

Tady bychom museli politikům vidět do hlav. Kdyby o tom přemýšleli racionálně podle stavu současné ekonomiky, tak by to muselo být už tenhle víkend. Některá jejich prohlášení jsou ale vážně úplně scestná.

Tržní cukr, tržní bič

Takže eurozóně chybí silná politická osobnost?

Ve schopnosti jednat jsou na tom evropští lídři na štíru. Zatímco v Americe je leadership, tak u nás spíš „leadershit“. Samozřejmě, že i ve Spojených státech je zkostnatělý systém a často spolu bojují o hlouposti. Většinou ale vědí, co dělají. To my bohužel v současné době nevíme.

Vyčkávací taktika evropských politiků se ale asi jen tak nezmění. Vždycky budou za dveřmi nějaké další volby. Málokdo půjde s kůží na trh.

To máte pravdu. Může to být tím, že všichni neustále jezdí na summity a konference do Bruselu, tam si navyknou na tu neutrální atmosféru, na spletité chodby, stereotyp a hantýrku plnou klišé – a pak už nejsou schopní rozeznat realitu. Vážně si myslím, že by tam neměli tak často jezdit a místo toho si raději najít víc času na přemýšlení. Ono to zní sice komicky, ale řada z těch lídrů vážně čas nemá. Ať místo jednoho zbytečného summitu odjedou na chatu a tam se v klidu zamyslí nad situací, která je. Tak se zrodí lepší rozhodnutí. Bez legrace.

Jak se díváte na výsledky prezidentských voleb ve Francii? Je Sarkozyho škoda?

Nový francouzský prezident Hollande řekl, že do rozpočtového paktu, který je mimochodem na nic, chce zapojit nějaké prorůstové opatření. Nakonec to ale dopadne tak, že se řekne, že musíme zvýšit růst, snížit nezaměstnanost a dohnat Ameriku. Bude se sledovat spousta cílů najednou, přitom Evropská unie k tomu nyní žádné účinné nástroje skoro nemá. Jde spíš o takové klišé řečičky, co mají před veřejností pěkně vypadat.

Označení „prorůstové opatření“ vám hodně leží v žaludku, viďte?

Na to jsem úplně alergický. Stejní politici, kteří říkají, že budou zavádět prorůstová opatření, přitom jen chvíli předtím zvýšili daně. Vždyť to nemá logiku. Mnohem lepší by bylo, kdyby poslední dva roky politici vůbec nic nezaváděli, žádné zvyšování daní ani žádné výpomoci, dotace a tak.

Finanční trhy teď hodně znervózňuje situace Španělska. Je ale možné tento stát házet do stejného pytle jako Řecko? Není španělský problém trochu jinde?

Je pravda, že soukromý sektor tam není tak závislý na státu. Mají zatím potíže s likviditou, nejsou ale nesolventní jako Řecko. Jenomže za poslední dekádu vzrostla produktivita práce v Německu o 13 procent, zatímco ve Španělsku o pět procent. Za stejné období platy ve Španělsku stouply o 38 procent, v Německu o 14 procent. Každý socialista by měl při pohledu na tahle čísla zmlknout. V tomhle směru byl nanic i Pakt stability a růstu. Tržní mechanismus totiž potřebuje ke svému životu cukr a bič, hlavně pak to druhé – tedy něco jako tržní trest, dá-li se to tak nazvat. Pokud by měla každá země vlastní měnu, ta španělská by oslabila. Ekonomiku by to na jednu stranu vytrestalo, snížilo by to kupní sílu obyvatelstva. Pomohlo by to ale španělským firmám – zvýhodnilo by jim to export a kompenzovalo růst nákladů, který neodpovídá produktivitě. Jelikož ale měli stejnou měnu, hrozila španělským firmám další ztráta konkurenceschopnosti. Zbývalo jediné – propouštět. A tak je v Německu míra nezaměstnanosti 5,6 procenta, a ve Španělsku 24,1 procenta (a mezi mladými 50 procent!).

Hlídat efektivitu, když krást už se bude vždycky

Na druhou stranu člověk svoji produktivitu práce také nemůže zvyšovat do nekonečna.

To určitě ne. Je ale důležité, aby v situaci, kdy se ekonomicky zaseknete, nerostly platy vesele dál. Vezměte si třeba Japonsko. Vymysleli walkman, makali, ale teď má každý americký iPad, iPhone. Japonci zvadli. Zkoušejí to léta rozhýbat vládními výdaji. Ale kdyby šlo růst na dluh, tak by přece Japonci museli být mistři světa v ekonomickém růstu.

Nemůže být ale utahování státního opasku pro španělské firmy spíš na škodu?

Tady bych odpověděl na příkladu České republiky. V Česku jde zhruba 600 až 700 miliard korun přes veřejné zakázky. To je asi 17,5 procenta HDP, takže šíleně vysoká suma. Problém je však v obrovské neefektivitě. Teď pominu rozkrádání, které tu vždycky bude. Kdyby se ale efektivita zvýšila jen o deset procent, tak ušetříme 60 až 70 miliard. Nemělo by platit, že se bude škrtat například na výstavbě dálniční sítě. Naopak by měla být snaha postavit víc kilometrů dálnic za stejné peníze jako dřív. Jak je možné, že namísto masivních úspor v oblasti rozdělování zakázek se zvyšují daně? To samé by se mělo aplikovat i ve Španělsku. Když rychle vyškrtáte státní zakázky, nebo zvýšíte daně, tak ekonomice v recesi zkrátka nepomůžete. Mělo by se dbát především na efektivitu.

Jak se díváte na to, že u nás pravicová vláda neustále zvyšuje daně?

To je šílené. Nechápu to. Česká vláda má k dispozici ve státním rozpočtu podle Mezinárodního

měnového fondu příjmy ve výši 41,3 procenta HDP. A nevyjde s tím. Příjmy to jsou přitom nadprůměrné. Vyspělé ekonomiky mají k dispozici v průměru příjmy ve výši 36,3 procenta HDP. Rozvíjející se ekonomiky si musejí vystačit se státními příjmy o velikosti 26,3 procenta HDP. Tato čísla jsou důkazem, že v Česku nepotřebujeme zvyšovat daně. Stačí udělat pořádek ve výdajích.

Většina půjček Mezinárodního měnového fondu míří do zemí eurozóny. Nedochází tady k zmatení původního záměru, jak využívat půjčky této instituce?

Já bych použil ještě nějaké silnější slovíčko než zmatení. S touhle statistikou nedávno přišel Mojmír Hampl, který získal jinak nepřístupné údaje od MMF. V současné době jde 55 procent všech půjček do eurozóny a do dvou let by se tohle číslo mělo vyšplhat až k 80 procentům. Když si uvědomíme, že tenhle fond byl po válce vytvořen, aby pomáhal slabším zemím v potížích, tak je to šílené. Tím to ale nekončí.

Co tím myslíte?

Eurozóna prosí o půjčku i Čínu. Tam mají dvacetkrát nižší platy, než je průměrný plat v eurozóně, a stejně mají větší úspory. Chudák Číňan šetří, aby mohl poslat své děti na studia do Ameriky, aby byli chytřejší než my, a teď k tomu ještě musí sponzorovat náš dluh. Až nám jednou přijde vyúčtování, tak si nás Čína naporcuje jako pekingskou kachnu.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (2 komentáře)

Miroslav Hnilička | 19. 5. 2012 06:29

Ano pane Michl. Přesně tak. Není co dodat.
Snad jen:vezme-li se to v úvahu šířeji, v souvislosti s úpadkem morálky, globalizací a rozvojem jiných oblastí, jsme patrně s tou naší Evropou v sestupné fázi její existence jako takové.
Kdyby nás Německo učilo šetrnosti, jiskřička naděje. Ale když i Mekelová jede do Číny?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Alexandr Špáta | 25. 5. 2012 07:47
reakce na Miroslav Hnilička | 19. 5. 2012 06:29

No pane Hniličko, ono je co dodat. Ono to moc hezky vypadá, co tvrdí pan Michl. Jenže ony jaksi podmínky švédské nejsou české stejně jako čínské nejsou čínské. Panu Michlovi jako obvykle každému ekonomovi jaksi vypadávají nějaké ty doprovodné okolnosti. Neumím to opsat jinak než tak, že ekonom má přece jasno v případě nezaměstnaných, převyšuje-li jejich počet poptávku. Nejekonomičtější je přece jejich utracení. Jinými slovy jistý známý ekonom řekl, že ekonom nemůže být dobrým ekonomem, zůstane-li jenom tím ekonomem. Ekonomové stejně jako politici podceňují odbornost. Oni sami jsou i v té ekonomice odborníky na všechno. Takže správce portfólií se dělá odborníkem na penze, což je případ právě pana Michla. Jistěže máme odborníky na penze, oni ovšem účastníky v NERVu nebyli vůbec tam byli jen odborníci na penzijní fondy. A takových Michůú je v Čechách bohužel spousta. Ergo kladívko nejsem ekonomem, ale ekonomy zejména typu Ševčíka, Macha či pana Michla beru opravdu jens velikou velikou rezervou. A mám za zcela jisté, že obsah jeho tvrzení nebude zcela jistě úplně pravdivý. Někde tam má zcela jistě nějakou fatální skulinku. ostatně jako naši ekonomové, kteří se podáleli na transformaci po r. 89. pokud někomu ušlo, vpodstatě ji dělali jen ekonomové. Díky VK se ti ekonomové prostě odtrhli od těch ostatních profesí. A čím více takovíto ekonomičtí machři vystupují sebevědoměji a sebejistěji, tím více je nutno být vůči jejich "jasným" postojům obezřetnější. Pan Mich se doslova osobně podílel na realizaci penzijní reformy, která je nepochybně zvrtaná a bylo a to zcela nepochybně přijato pokud vůbec řešení, tak nejhorší ze všech možných řešení. I toto jsou ekonomové - povětšinou odtržení od reality - jedni zjednodušováním, druzí předstírají odbornost tam, kde ji nemají. Pan Michl je v otázce penzujní problematiky laikem, přesto se tvářil jako odborník. Nemyslíte, že je to varující? Opravdu chcete ekonomům tohoto typu důvěřovat až tak?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Ondřej TůmaOndřej Tůma
Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval půlroční studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem na Johann Wolfgang Goethe...více o autorovi.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!