Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Nový finanční systém: Katalyzátory

Jan Dvořák
Jan Dvořák
23. 5. 2012

Pro řadu lidí je nepředstavitelné, že by se stávající finanční systém mohl někdy změnit. Je tady, je daný, nediskutuje se o něm. Přitom funguje jen pár desítek let. Jeho – minimálně částečné – nahrazení však může být otázkou nikoli desetiletí, nikoli let, ale i jen pouhých měsíců. Zvlášť když vývoj urychlí katalyzátor...

Nový finanční systém: Katalyzátory

Spojené státy nedávno ztratily pozici světové jedničky v investičním bankovnictví. Například v objemu IPO (prvních veřejných nabídek akcií) je v poslední době Hongkong předčil téměř dvojnásobně. V sektoru přímých finančních zahraničních investic se jako tři největší centra posledních let podle statistiky Banker intelligence unit of the Financial Times rýsují Singapur, Dubaj a Hongkong. Singapur je dnes větší než New York, Londýn a Frankfurt dohromady. Investicím do rozvíjejících se ekonomik dominuje Čína.

Amerika trefuje vlastní branku

Spojené státy bojují o udržení své největší výhody – dominance dolaru – jak se jen dá. Používají však takové zbraně, které se pravděpodobně obrátí proti nim.

Není to tak dávno, co Spojené státy odřízly íránské banky od systému SWIFT. Toto rozhodnutí se může stát bodem obratu ve finanční válce. Jenže jiného obratu, než by si Američané představovali. Až příliš tím totiž poukázali na to, jak drží zbytek světa pod krkem. Země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR) už nejspíš pracují na tom, aby se z tohoto sevření – byť je samotné zatím nedusí – vymanily. Podle Jima Sinclaira už vytvářejí konkurenční systém „SWIFT 2“ s jinou primární vypořádací měnou, než je dolar, a silnou rolí zlata. Do jeho spuštění prý nezbývají roky, ale možná jen měsíce. To by byla zásadní změna v globálním finančním systému.

Spojené státy se tedy snažily odříznout jednu zemi od mezinárodních plateb, pokud ale dojde k vytvoření paralelního systému bez jejich účasti, zůstanou samy částečně odříznuté. Pak by zřejmě používání dolaru v mezinárodním obchodu mohlo skokově klesnout o desítky procent. Takový vývoj – zvlášť pokud by zahrnoval i obchodování s komoditami, zvlášť s ropou – je pochopitelně to poslední, co si mohou Spojené státy přát.

A nebudem šetřit, i kdyby to mělo stát eurozónu krk!

Vývoj nového finančního systému může být hodně rychlý, čeká se jen na příhodný katalyzátor. Jedním takovým urychlovačem zřejmě bylo americké odkopání se ve zmíněné přetlačované s Íránem. Jiný může mít základ třeba v „prorůstových opatření“ nového francouzského prezidenta – François Hollande slibuje například snížení věku pro odchod do důchodu, zvýšené zdanění bohatých bohatých, stanovení maximální výše odměn, zavedení kontroly ceny benzinu a podobně. To je samozřejmě v přímém rozporu s politikou úsporných opatření prosazovanou zejména Německem. Hollande dokonce navrhuje nové projednání pracně domluvené rozpočtové smlouvy, tím by se debata o záchraně eurozóny vrátila do bodu nula.

Úsporná opatření jsou ale proti srsti nejen Francouzům, ale také Španělsku a Itálii. Populistické orgie ve všech třech výš zmíněných zemích se blíží. A pokud by se v některé z nich vláda přece jen náhodou rozhodla tvrdě šetřit, můžeme v ulicích jejich měst očekávat něco, vedle čeho budou nedávné demonstrace na Václavském náměstí vypadat jako přátelské setkání starých kamarádů.

Můžeme tedy očekávat přiostření konfliktu mezi šetrným Německem a zvětšujícím se zbytkem Evropské unie. Onen konflikt navíc neprobíhá jen na politické úrovni, ale také na úrovni centrálních bank. Taková situace pochopitelně není dlouhodobě udržitelná.

Dosud jsem zastával názor, že jako první opustí eurozónu Německo a vrátí se k marce. Pořád se mi takový vývoj zdá jako nejpravděpodobnější, mezi možné scénáře ale musím přidat ještě jeden, o kterém se zatím prakticky nemluví:

Co když první opustí eurozónu Francie?

Samozřejmě by se Francie eura nevzdávala eura jen tak z plezíru a pro své vlastní potěšení. Donutilo by ji Německo. Německo má totiž jako největší věřitel Francie – drží před 90 procent francouzského státního dluhu – na zemi galského kohouta silné páky. (I když se před pár dny ukázalo, že ani Francie nebí úplně bezmocná – její centrální banka drží část německého zlata…) Možná by tento scénář nakonec byl i pro Francii výhodnější, než kdyby eurozónu opustilo jako první Německo spolu s „ekonomicky příbuznými“ zeměmi a na Francii zbyla společná měna s „prasátky“ (případně částí německého zlata v držení jako výrazu „vděku“).

Takový vývoj by představoval černou labuť nevídaných rozměrů. Po jejím příletu by se mohly začít dít věci. A připomeňme: jakmile k něčemu takovému dojde, každá země okamžitě hraje jen a jen na vlastní triko, nějaké mezinárodní dohody jdou samozřejmě stranou.

Následný vývoj by byl překotný a mohl by přinést mnohem radikálnější změny (rozuměj systémové změny), než je drtivá většina lidí ochotna si dnes vůbec připustit nebo schopná představit. „SWIFT 2“ by byl jen jednou z nich, nové ekonomické, obchodní i politické pakty by rostly jak houby po dešti...

Na některé možné a zřejmě i pravděpodobné důsledky takové ekonomicko-politické „štěpné reakce“ se podíváme v pokračování:

Článek je upravenou a aktualizovanou verzí textu, který vyšel ve dvou dílech (I, II) na webu proinvestory

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Jan Dvořák

Jan Dvořák

Autor je soukromý investor a provozovatel investičního portálu pro investory. Publikuje zejména analýzy primárně zaměřené na globální ekonomickou situaci a drahé kovy.

Související témata

černá labuťdolareurozónafinanční systémfranciefrancois hollandeinvestiční bankovnictvííránněmeckoprorůstová opatřenírozpad eurozónyswiftswift 2USA
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo