Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zoufalá kancléřka

Angela Merkelová se dopouští podobných omylů jako její předchůdci před nástupem Hitlera.

Němci jsou tajuplný národ. Jsou autory mnoha objevů a vynálezů, skvělými konstruktéry, techniky a zdatnými výrobci. Zároveň však notoricky propadají fatálním finančním omylům. Již od počátku. V roce 1871 sjednocené Německo poprvé a zároveň naposledy vyhrálo válku. Poražená Francie byla nucena zaplatit gigantické reparace. Do Německa začaly proudit obrovské sumy. Požehnání pro ekonomiku? Nikoli.

Proud peněz podpořil hospodářskou konjunkturu. Ta přerostla v bublinu bankovních úvěrů a v bublinu cen nemovitostí. Po prasknutí se ukázalo, že ekonomika trpí těžkou krizí. Krize se přelila do zbytku Evropy i do USA. Čechy a Rakousko byly postiženy zvláště silně. Koneckonců, krize začala pádem akcií na vídeňské burze.

Von Havenstein: Zběsilý tiskař

Krize by byla zbytečná, kdyby Němci ovládali základy finanční teorie. Že nadbytek peněz způsobuje inflaci, bylo dávno známo. Také první světovou válku Němci prohráli především kvůli finančním chybám. O hyperinflaci ze začátku dvacátých let ani nemluvě – šlo o chybu tak hloupou, že rozum zůstává stát. Tehdejší ministr financí Rudolf von Havenstein dostal rozkaz, aby obstaral peníze. Zadání se chopil s tradiční německou důkladností a finanční negramotností. Na vrcholu hyperinflace se dokonce chlubil, že jeho tiskárny jsou schopny zvýšit měnovou zásobu o 60 procent za jediný den.

Brüning: Devalvovat milovanou marku? Nikdy!

Hyperinflace však nebyla největší finanční chybou Německa. Skutečná krize nastala v roce 1931. Tehdy Němci měli již osm let zlatem krytou říšskou marku, díky níž cenová úroveň zůstávala stabilní. Začali věřit, že našli recept na růst a stabilitu. Jenže nenašli. V červenci 1931 se Německo dostalo blízko platební neschopnosti státu kvůli válečným reparacím. To vyvolalo tlak na zlatou marku – a snaha měnit papír za zlato dostala do nesnází velké banky. Německo tedy čelilo bankovní krizi, měnové krizi a krizi veřejných financí najednou.

Trojitá krize byla řešitelná, kdyby tehdejší kancléř Heinrich Brüning zvolil správný sled akcí – v jiných zemích, například ve Švédsku nebo v Británii, byla obdobná měnová a bankovní krize vyřešena. Jenže Brüning nebyl schopen psychicky snést devalvaci milované zlaté marky. Udržení měnové stability obětoval všechno: úspory občanů, růst, zaměstnanost. Během následné hospodářské krize v roce 1932 se počet nezaměstnaných přiblížil šesti milionům a popularita Nacionálněsocialistické dělnické strany Německa prudce vzrostla. Zbytek je historie.

Merkelová: Brüning 2

Po válce Německo mělo štěstí, neboť od roku 1948 mu vládli neoliberálové, kteří zavedli rozumnou verzi sociálně-tržního hospodářství. Úspěch byl obrovský. Jenomže pak výdaje sociálního státu neuvěřitelně nabobtnaly a vše bylo jinak. A pak přišlo euro a další chyby. První z nich byl už jen samotný vznik společné měny v regionu, který společnou měnu mít nemůže. Navíc kancléřka Merkelová dělá jednu chybu za druhou.

Podobně jako Brüning mylně věří, že jde jen o nedostatek finanční kázně. Trvá na tom, že země postižené krizí se musí držet měny, která je pro ně příliš silná, podobně jako onehdy zlatá marka pro Německo. Merkelová nutí země uprostřed hospodářské krize zvyšovat daně, což krizi prohloubí a prodlouží. Podobně jako v roce 1932. Výsledkem „záchrany Řecka“, která trvá již přes dva roky, je zdevastovaná ekonomika, sociální krize, permanentně vynervované finanční trhy a přenos krize do jiných zemí. Skutečné řešení je stále v nedohlednu.

Spíš odstrašující příklad než vzor

Německo má obdivuhodnou úroveň průmyslu a vědy, ale po finanční stránce neudělalo pokrok od roku 1931. Zarputile se drží teze, že jeho vlastní nepříliš skvělý model je správný pro celou Evropu. S veřejným dluhem přes 81 procent HDP přitom Německo není vzor, ale odstrašující příklad.

V celé sérii kroků Angely Merkelové nelze najít ani jeden správný – ani jediný, který by skutečně zmírnil krizi. Fobie z inflace, která trvá i po devadesáti letech, brání přijmout účinná opatření. Navzdory tomu, že objem peněz (agregát M3) vzrostl v březnu meziročně jen o tři procenta, Němci se bojí použít nástroje měnové politiky. Mimochodem, v roce 2007 byla měnová inflace na úrovni 12 procent – tehdy se Němci měli starat. Ale kdepak! Tehdy Němci spali na vavřínech, případně se posmívali Američanům kvůli hypoteční krizi. Ta je přitom dávno vyřešena.

Připustit, že měnová politika Evropské centrální banky je fundamentálně chybná, by nebylo „proevropské“. Přiznat, že euro nemělo být nikdy zavedeno v ekonomicky slabších zemích, je politicky vyloučeno. Uvažovat o odchodu Řecka již není úplné tabu, ale stále toto jediné účinné řešení není v horizontu reálných politických úvah.

Heinrich Brüning vstoupil do dějin jako „der Hungerkanzler“, hladový kancléř. Jak se zapíše do učebnic Angela Merkelová?

Psáno pro Lidové noviny, foto Isifa

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK