Evropští vůdcové se dali na magii

Během druhé světové války Američané zřídili v Pacifiku řadu dočasných základen. Tamní obyvatelé se mohli prvně setkat s moderním světem. Zvláště zásobovací letadla přivážející náklad – „cargo“ – si získala velkou popularitu, neboť domorodcům zachutnaly konzervy, žvýkačky, Coca-cola a americké cigarety.

Když pak po válce cargo zmizelo, domorodci začali budovat makety letišť a přistávacích ploch. Řídicí věže z bambusu, rákosové antény a modely letadel z přírodních materiálů měly znovu přivolat prosperitu. Dodnes leckde přežívají tyto rituály, ačkoli pamětníci skutečných amerických základen již skoro nejsou. Etnografové pro ně zavedli termín „cargo cult“ – překladu snad netřeba.

Evropské rituály

Evropané se mohou posmívat divochům z Pacifiku, ovšem sami uvažují stejně. Jen u toho – pochopitelně – vypadají směšněji. Španělský premiér Mariano Rajoy třeba prohlásil: „Evropa potřebuje fiskální integraci s centrálním úřadem pro rozpočtovou politiku, bankovní unii s eurobondy, s centrálním bankovním dohledem a evropský fond povinného pojištění vkladů.“

To není nic než kargokultické myšlení vyššího stupně. Povrchní snaha o napodobení amerických reálií v podmínkách jiného kontinentu. Vrchol komediální pointy spočívá ve faktu, že Španělsko toto všechno už má. Španělsko je fiskální federací řady regionů, které samozřejmě mají všechny uvedené úřady a instituce včetně španělských státních dluhopisů. Španělsko je evropskou laboratoří fiskální integrace. A jaké jsou výsledky? Bohatší španělské provincie, zejména Katalánsko a Valencie, masivně doplácejí na chudší a samy proto čelí akutní hrozbě platební neschopnosti. Chudší regiony mohutně investovaly do infrastruktury v naději, že přinese prosperitu, ano, týkalo se to i letišť. Sice funkčních, ale nadbytečných. Jen v samotném severním Španělsku (Baskicko a Navarra) je šest nedostatečně využitých letišť ve vzdálenosti do 80 minut jízdy autem.

Divadlo hoří. Chcete lístek?

Výsledkem fiskální federalizace ve Španělsku je gargantuovské plýtvání, finanční krize a bankovní krize. Není mimochodem pravda, že krize eurozóny začala po pádu Lehman Brothers, jak mylně tvrdí například francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. Již v květnu a v červnu se běžně psalo o kritickém stavu španělské úvěrové a stavební bubliny a celkem bylo každému zřejmé, že nedopadne dobře.

Psalo se o tom v zahraničních i českých novinách a není problém tehdejší články dohledat. Je proto zřejmé, že Fabius i Rajoy (a mnozí další) mohli být varováni včas – kdyby se jen obtěžovali čtením novin.

Přeložíme-li Rajoyovo volání po fiskální federalizaci Evropy do srozumitelného jazyka, uslyšíme asi toto: „Jsme v háji, takže nám zbývá už jen prodat naši nezávislost za finanční záchranu ze strany Německa. Jen ať po nás nikdo nechce přijmout zodpovědnost za naše vlastní chyby.“

Odpověď na otázku, zda si Češi nebo Britové mají dobrovolně kupovat vstupenku do tohoto hořícího tragikomického divadla, je snad zřejmá.

Psáno pro iHNed.cz