Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hans-Olaf Henkel: Evropská centrální banka ztrácí nezávislost

Zastánce rozdělení eurozóny na sever a jih Hans-Olaf Henkel navrhuje řešení problémů eurozóny. Vedle odchodu čtyř nejbohatších zemí z měnové unie by Evropě podle něj pomohlo i rázné řešení obtíží finančního sektoru včetně rozsáhlé nacionalizace. Odmítá také tvrzení, že kancléřka Merkelová diktuje celé Evropě.

Navrhl jste ve své knize rozdělení eurozóny na sever a jih. Jak si takové rozdělení prakticky představujete?

Je důležité odlišit to, co by se mělo stát a co se stane. Když jsem psal knihu, přiznával jsem, že se eurozóna asi nerozdělí. Ale pravděpodobnost této varianty narůstá. Plán A – současný postup je katastrofou. Eurozóna se kvůli němu stává totálně nekonkurenceschopnou. Plán B je vyloučení Řecka. To je stejně jako úplný návrat k národním měnám příliš riskantní a špatné řešení.

Nejlepší je udělat malý krok zpět, který by umožnil devalvaci eura v jižních zemích. Může se to stát tak, že odejdou hospodářsky nejsilnější země – Německo, Nizozemí, Finsko a Rakousko. Pro ně to je nevýhodné, protože jejich měna by posílila a oslabilo by to jejich vývozce, ale lepší variantu v dlouhodobém výhledu nevidím. Marka posílila sedmnáctkrát a vydržela to.

Říkáte, že euro je pro německé vývozce výhodné. Souhlasíte i s názorem, že Německo z eura dlouhodobě profitovalo, a proto se nyní musí podílet na nákladech na jeho udržení?

Německý export profitoval, ale ne celá země. Náklady na udržení měnové unie musí přebírat daňoví plátci. Pro německý průmysl je euro sladký jed. Opakované posilování marky bylo jedním z tajemství jeho úspěchu. Průmysl byl totiž stále nucen zvyšovat produktivitu a inovovat.

Nové „severní euro“ by se mělo omezit jen na zmíněné čtyři země?

Ne, určitě by tyto země ocenily, kdyby se přidaly i další státy. Mezi nimi určitě Česká republika. Vaše ekonomika je součástí severoevropské skupiny.

Je šance, aby eurozóna přežila se všemi 17 členy?

Jak jsem řekl, něco jiného je to, co stane, a něco jiného, co by se mělo stát. Politici se budou za každou cenu snažit udržet euro a Řecko v eurozóně. Sázel bych, že do konce roku ještě Řekové budou mít euro, bude to ale velmi drahé. Například Evropská centrální banka ztratí nezávislost. Svědčí o tom již to, že jejího posledního zasedání se poprvé v historii účastnil politik, šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker.

Jak se jako bývalý předseda spolkového svazu průmyslu díváte na snahy Evropské unie podpořit růst? Co byste radil na podporu evropského hospodářského růstu?

Evropa musí pokračovat v současných reformních programech. Jižní periferie navíc potřebuje devalvaci měny. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se jí podařilo ekonomicky se vzpamatovat bez ní, jako se to podařilo například České republice. Ale to se nedaří. V současnosti jim roste zadlužení i nezaměstnanost, především mladých lidí, a bankrotuje stále víc firem.

Řecku jsme pomáhali již dvakrát, ale jeho podniky dále nejsou konkurenceschopné. Porovnejte třeba Řecko a Turecko. V době zahájení projektu eura byly na stejné pozici, nyní jsou v naprosto rozdílné situaci. Turecko prošlo devalvací a nezaměstnanost v něm klesá, jeho veřejný dluh dosahuje asi 34 procent HDP a přicházejí tam nové průmyslové firmy. Naproti tomu v Řecku je chaos.

V posledních padesáti letech došlo k víc než stovce restrukturalizací dluhů. Vždycky po nich následovala devalvace. I Itálie opakovaně devalvovala a zvládla to.

Co je hlavní příčinou krize? Jsou to problémy bank, předlužení států, nebo slabost celého evropského hospodářství?

Krize je kombinací všech řečených faktorů. I kdyby nepropukla krize eurozóny, projevila by se za nějakou dobu krize konkurenceschopnosti jihoevropských ekonomik. Politici se pořád snaží mluvit o  krizi bankovní, aby nebyli jejími viníky oni. Jiní zase současné dění nazývají krizí dluhovou, aby mohli vinit své předchůdce. Ale současně je krize způsobená i samotným eurem. Podporoval jsem euro, ale poznal jsem, že to byla chyba. Buďte rádi, že je nemáte.

Jak se Evropa může z krize dostat?

Nejdříve by měla začít řešit problémy bank. Prvním krokem musí být přehodnocení státních dluhopisů, které banky drží, na jejich pravou hodnotu. Poté by finanční ústavy měly navýšit vlastní kapitál. A třetím krokem by byla jejich nacionalizace. Rozsáhlá nacionalizace téměř všech bank, jen s málo výjimkami, je nutná. V dalších letech by se banky mohly zmenšit a oddělila by se investiční větev od retailového bankovnictví.

 Pokud to uděláme, zjistíme, že jsme nezachraňovali Řecko, ale banky, především ty francouzské. To je důvod, proč Nicolas Sarkozy tolik tlačil na záchranu Řecka. Záchrana bank by totiž značně navýšila francouzský státní dluh. Jenomže evropští politici řeší problémy tak, že předstírají, že dluhopisy problematických států mají stoprocentní hodnotu.

Řekl jste, že Evropa mluví německy, ale jedná francouzsky. Co jste měl na mysli? Máte nějaké konkrétní příklady?

Začalo to už při vstupu Řecka do eurozóny. Velmi silně na něj tlačil francouzský prezident Jacques Chirac. Německý kancléř Schröder tenkrát ustoupil. Řecko přitom nemělo nárok vstoupit ani podle oficiálních řeckých statistik. Tlak ze strany Francouzů byl ale příliš silný. Už tím byla porušena maastrichtská smlouva.

Když se zjistilo, že Řecko falšovalo statistiky, řekla kancléřka Merkelová nejdřív, že Řecko by mělo euro opustit. Pod tlakem francouzského prezidenta Sarkozyho , francouzského šéfa Evropské centrální banky Tricheta, francouzské ministryně financí Lagardeové a francouzského šéfa Mezinárodního měnového fondu Strausse-Kahna se Merkelová nechala přesvědčit.

Ale nyní dělá celá Evropa to, co si přeje kancléřka Merkelová...

To je jen mediální obraz. Mohu dát další příklady. Pomoc Řecku byla enormním prolomením maastrichtské smlouvy – především klauzule o zákazu vzájemné pomoci („no-bail out clause“). Merkelová požadovala zavedení automatických sankcí za porušení maastrichtských pravidel. Sarkozy ji pozval do letoviska v Deauville a Merkelová opět ustoupila.

Celá desetiletí Německo odmítalo společnou evropskou ekonomickou vládu. Nyní se stala Německem podporovanou pozicí. Stejně to probíhalo s daní z finančních transakcí. Stal se z toho běžný model – Německo něco navrhne, Francie to odmítne a Berlín nakonec ustoupí.

Bylo tomu tak i při vzniku fiskálního kompaktu. Ten je plný striktních pravidel. Šéf parlamentní frakce křesťanských demokratů proto v Bundestagu hrdě prohlašoval, že všichni nyní drží disciplínu podle německého vzoru.

V zemích, které požádaly o pomoc ze záchranného fondu, si lidé stěžují na zavedení německé disciplíny. Jenomže všechny tyto státy s výjimkou Irska porušily závazky dané za záchrannou pomoc.

Nejdůležitější součást fiskálního paktu je tzv. zlaté pravidlo, tedy slib zavést dluhovou brzdu do ústavy. Německo ji zavedlo, stejně tak Španělsko. Sarkozy ji slíbil a schválil i ve fiskálním paktu, ale to byl podvod. Věděl, že socialisté to nikdy neschválí. Na změnu ústavy přitom potřeboval dvoutřetinovou většinu. Nový prezident François Hollande říká i oficiálně, že dluhovou brzdu Francie mít nebude.

Stala se z toho taková zajímavá hra. Německo něco požaduje, Francie i ostatní souhlasí. Veřejnost věří, že Německo Evropě diktuje. A mimochodem – Merkelová potřebuje negativní ohlas, protože německá veřejnost má potom dojem, že kancléřka brání jejich zájmy. V realitě tedy Evropa sice mluví německy, ale jedná francouzsky.

To ale znamená, že německá veřejnost je podváděna...

Absolutně a pořád.

Je pravda, že Řecko a další země neplní podmínky. Jenomže požadavky věřitelů stav jejich hospodářství ještě víc zhoršují...

To je naprostá pravda. Žádná země mezi Řeckem a Francií nemá šanci nabýt konkurenceschopnost na světovém trhu bez devalvace. Nepřekvapují mě jejich negativní výsledky. Nesouhlasím s jednostrannou politikou podle hesla „jedna velikost pro všechny“ ze dvou důvodů. Naložila přílišné břemeno na Německo, Finsko, Nizozemí a Rakousko a způsobuje neuvěřitelnou společenskou nespravedlnost a tlak na Jihu.

V celé Evropě sbírají popularitu euroskeptické strany. Jen v Německu se jim nedaří. Z parlamentních stran jediní liberální demokraté využili ostrou rétoriku proti pomoci Řecku a jejich podpora klesá. Jak si to vysvětlujete?

Podle nedávného průzkumu 85 procent Němců nechce, aby záchrana eurozóny pokračovala. Ale těsná nadpoloviční většina chce stále udržet euro. Německá veřejnost byla podvedena, a to i médii. Věří, že mohou mít nadále euro, aniž by je to stálo další peníze.

V Německu je také považováno za politicky nekorektní jakkoliv mluvit proti euru. Takzvané elity, tedy politici, lídři byznysu, analytici, ekonomové nebo média, stále více kritizují politiky za záchranu eura, ale nikdo z nich si nedovolí říct: „Vraťme se k marce!“ Až v posledních několika týdnech si někteří politici dovolili naznačit, že Řecko by možná mohlo odejít z měnové unie. A okamžitě se proti nim ozval protest ze všech politických stran. Dokonce i odchod Řecka od eura je považován za politicky nekorektní téma.

Ale stejně, jak říkáte, skoro polovina Němců už euro nechce...

Kdyby všichni věděli, jaké riziko sebou nese udržení eura – inflaci nebo vyšší daně – většina by nakloněná euru nebyla.

Očekáváte, že se v příštích parlamentních volbách na podzim 2013 dostane do parlamentu nějaká euroskeptická strana?

Už je na čase, je to dávno potřebné. Přesto je dosud v Německu tabu tématem, že by se neudržela eurozóna se současnými členy. Měli bychom diskutovat o alternativách k současným akcím. To je v Německu tabu. Pravděpodobně je to pořád kvůli tradičnímu sentimentu, že jsme začali světovou válku a udělali hrozné věci, a proto nemůžeme být první, kteří změní společnou měnu.

Vkládám určitou naději do uskupení s názvem Svobodní voliči. Jsou zatím pouze v místní politice, jejich členové jsou třeba někteří starostové. Je to ale velká strana. Má téměř 300 tisíc členů. Například liberální demokraté mají jen asi 47 tisíc členů.

Nyní Svobodní voliči udělali dvě rozhodnutí. Chtějí v roce 2013 kandidovat ve spolkových volbách a jsou proti vládní politice řešení krize eura. Pokud uspějí, dostane se do parlamentu strana s rozdílným programem od dosud převládajícího směru. Zatím není jisté, kolik procent strana získá. Plán je starý pouze šest týdnů.

Spolupracuji s touto stranou na vzniku programu, jak se postavit k stálému záchrannému fondu ESM. Spolupracuji ale i s dalšími. Loni jsem ukončil svou dlouhodobou podporu liberálních demokratů. Nesouhlasil jsem s tím, že se staví za současnou bláznivou politiku. Nikdy jsem ale nebyl členem žádné politické strany.

Rozhovor vyšel na serveru Euroskop


Hans-Olaf Henkel v letech 1995 až 2000 zastával post prezidenta Svazu německého průmyslu. V současnosti je profesorem Mannheimské univerzity. Jeho kniha Zachraňte naše peníze, v které navrhuje rozdělení měnové unie na Sever a Jih se stala v Německu bestsellerem. 

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK