Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ruská demokracie...

| 12. 9. 2011 | Vstoupit do diskuze

U příležitosti dvacátého výročí zažehnaného prokomunistického puče se komentátorka chicagského zpravodajského serveru RealClearPolitics zamýšlí nad situací Ruska dnes. To, co před dvaceti lety vypadalo jako možný návrat komunismu, se ukázalo jako poslední křeč. Křeče, ve kterých dnes vidíme ruskou demokracii, vypadají jako poslední tažení. Možná jde ale jen o dlouhý a těžký porod…

Ruská demokracie...

Zatímco se v Libyi hroutila vláda Muammara Kaddáfího, výročí jiné revoluce prošlo téměř bez povšimnutí. V srpnu 1991 se klika kremelských stoupenců tvrdé linie postavila Michailu Gorbačovovi, jehož reformy podle nich oslabovaly státní moc a sovětským republikám dávaly příliš velkou autonomii. Gorbačov byl zadržen během dovolené na Krymu a lidem bylo řečeno, že si ústřední tajemník strany bere zdravotní dovolenou. Otěží moci se ujala osmičlenná Komise pro výjimečný stav. Po třech napjatých dnech, kdy v ulicích Moskvy jezdily tanky a propukaly krvavé střety mezi sovětskými vojáky a prodemokratickými demonstranty, puč selhal. Jeho důsledkem bylo urychlení pád komunistického režimu a sovětského impéria.

Porážku pučistů vnímal tehdy celý svět jako strhující vítězství svobody nad tyranií. Plný rozsah triumfu se ukázal 24. srpna, kdy lidé na celé planetě sledovali na televizních obrazovkách stržení sochy zakladatele sovětské tajné policie Felixe Dzeržinského před ústředím KGB za jásání a potlesku obrovského vítězoslavného davu.

Pád SSSR a vzestup Ruské federace

Zpočátku nebylo příliš jasné, co mají pučisté v úmyslu. Jejich vůdci sice veřejně prohlašovali, že podporují „skutečné“ demokratické reformy, leč opatření jako bleskový zákaz veškerého moskevského nekomunistického tisku nebo zavření Echa Moskvy, jediné nezávislé rozhlasové stanice v hlavním městě, mluvila sama za sebe. Spisovatel Benedikt Sarnov na portálu Grani.ru vzpomíná, že některých antikomunistů se po vyhlášení puče zmocnilo zoufalství. Starší lidé, kteří přežili stalinský teror, se báli další dlouhé, temné noci. Jiní, obzvlášť mladí, oproti tomu doufali, že jde pouze o smrtelné křeče sovětského režimu.

Optimismus samotný však nestačil. Vedení Ruské federace a ruský prezident Boris Jelcin zorganizovali aktivní odpor. Desítky tisíc Moskvanů vyšly do ulic, aby bránily sídlo ruské vlády, moskevský Bílý dům. Jeden tankový prapor sovětské armády slíbil věrnost ruské vládě a jistý televizní ředitel, který sympatizoval s Jelcinem, odvysílal ve večerních zprávách dnes již slavné záběry prezidenta stojícího na tanku a mluvícího k davům.

To však bylo včera. To, co tenkrát bylo vítězství lidu, slaví dnes jen hrstka okrajových aktivistů z demokratické opozice. V zemi, kde slovo „demokratický“ platí za nadávku.

Poptávka po Putinově ruce

Po rozpadu Sovětského svazu přišlo kruté vystřízlivění, které navždy zůstane tolik potřebnou připomínkou, že nadšení z revolucí obvykle netrvají dlouho. Pro Rusko a většinu ostatních bývalých sovětských republik byla devadesátá léta obdobím chaosu a rozvratu. Jelcin upřímně věřil ve svobodu, jenže jako hlava státu se – štvaný obviněními z opilství a etickými problémy – ukázal být míň mnohem míň přesvědčivý než jako vůdce povstání.  Ekonomické reformy zabředly do bahna korupce, zčásti i proto, že z té katastrofální mizérie, do níž celou zemi dovedli komunisté, ani žádná ideální cesta nevedla. Zbídačeným a vykořeněným milionům se začalo stýskat po „pevné ruce“ a lidé stále častěji nalézali útěchu v nacionalistických snech o velkém a slavném Rusku.

Poptávku brzy uspokojil Vladimir Putin, bývalý důstojník KGB, který otevřeně označoval rozpuštění Sovětského svazu za „geopolitickou tragédii“ a rychle nastolil autoritářský pořádek, omezil svobodu tisku a postavil do latě vlivné magnáty. Životní úroveň stoupla, zčásti díky rostoucím cenám ropy a zčásti – dle mnohých – proto, že ony tolik zatracované tržní reformy z 90. let konečně začaly nést ovoce. Zatímco Jelcinova popularita se na konci jeho druhého funkčního období prakticky vypařila, Putinova šplhala k 80 procentům i výše.

Vyhráli zase oni. Napořád?

Nezávislé výzkumy veřejného mínění dnes ukazují, že za vítězství demokracie považuje srpnové události roku 1991 pouze jeden Rus z deseti. Téměř 40 procent Rusů je vnímá jako tragédii s katastrofálními následky. To znamená oproti době před deset lety, kdy Rusko sužovaly mnohem vážnější potíže, nárůst o více než dvacet pět procent. Zdá se přitom pravděpodobné, že tento názor není dán pouze aktuálním stavem země, ale že jde o oficiálně podporovanou, státem kontrolovanými médii prosazovanou sovětskou nostalgii.

Bylo tedy všechno srpnové snažení marné? Sarnov ve svém článku vzpomíná na rozhovor s asi čtyřicetiletým mužem, který stál vedle něj během demonstrace před ruským Bílým domem. Sarnov se ho ptal, zda se bojí: „Jestli vyhrajou oni, je ti jasné, co s námi udělají,“ dodal. Muž odpověděl, že je, ale „jestli opravdu vyhrajou oni, tak stejně nechci žít“. Sarnov si dnes říká, zda je ten muž ještě naživu. „A pokud je, co si asi myslí dnes, když vidí, že oni nakonec přece jen vyhráli?“

Leč jiní liberální komentátoři nejsou tak pesimističtí. Podotýkají, že jakkoli je současný ruský autoritativní režim nevábný a často brutální, se sovětským komunismem, který držel v ocelovém sevření téměř každý aspekt společnosti, se nedá srovnávat. Další přispěvatelka portálu Grani.ru, neohrožená aktivistka Valeria Novodvorská, píše, že „posrpnový svět je jiný; je to svět bez berlínské zdi, SSSR a Varšavské smlouvy“, svět otevřených hranic. Svět, kde grázlové u moci raději nakupují luxusní auta než tanky a raději kradou, než zabíjejí. Je to svět, kde volby jsou sice fraška, ale opozice má míru svobody, jakou si sovětští občané před čtvrt stoletím nedokázali vůbec představit.

Dnes již víme, že to, co někteří před dvaceti lety považovali za návrat sovětského komunismu, byl pouze jeho poslední výdech. Není proto vyloučeno, že to, co se děje v Rusku dnes, není pomalou smrtí svobodné společnosti, nýbrž jejím dlouhým a bolestným porodem. Soud dějin možná ještě nevynesl o srpnové revoluci konečný výrok. O něm nakonec musí rozhodnout sami Rusové.

Text vyšel na RealClearPolitics, do češtiny přeložil Aleš Drobek.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Nepřehlédněte

Bojkotovat Ameriku?

Bojkotovat Ameriku?

Teď už je jasné, že výsledek prezidentských voleb v USA je katastrofa. Lhostejnost prezidenta Trumpa vůči riziku klimatických...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK