Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zaostalostí ke stabilitě

Hovoříme-li o vztahu Čechů k financím, často se zapomíná na jednu důležitou skutečnost. Nynější Česká republika bývala kdysi jednou z nejvíce finančně vyspělých ekonomik na světě. Bývala, ale už není.

Exkurzi do slavné minulosti začněme třeba pojišťovnictvím. Česká pojišťovna působící v Rusku používá reklamní slogan: „Byli jsme založeni v roce, kdy Puškin padl v souboji“. Tedy v roce 1837. Ano, pojišťovnictví v českých zemích má vskutku dlouhou a bohatou historii – i když dotyčná pojišťovna už neuvádí, že v roce 1837 byla založena jen jedna z mnoha jejích předchůdkyň, která byla společně se stovkami jiných pojišťoven znárodněna v roce 1946 a sloučena do národního podniku Česká pojišťovna.

Historie českého pojišťovnictví je však bohatá a pro banky to platí jakbysmet. Pražské paláce ve stylu neorenesance z 19. století (zejména bývalá Živnobanka a Česká spořitelna) a ve slohu art deco nebo neoklasicismu z doby první republiky (včetně dnešního sídla ČNB) by svojí reprezentativností obstály i v londýnském City.

A co tradice kapitálových trhů? Před 100 lety patřilo Rakousko, samozřejmě včetně českých zemí, mezi prvních šest světových ekonomik co do burzovní kapitalizace. Akciový trh má tedy ve střední Evropě masivní historii. Tržní hodnota veřejně obchodovatelných českých akcií se tehdy přinejmenším vyrovnala kapitalizaci malých trhů, jakými tehdy byly například Japonsko, Švédsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, o Irsku ani nemluvě.

V roce 1939 však začala totalita, která trvala bez přestávky padesát let. Poté katastrofu dovršila série vlád, které měly dobré úmysly, ale problematiku finančních trhů znaly jen z rychlíku. Výsledkem je propad českého finančnictví do nynějšího stavu bezvýznamnosti. Soutěž o statut středoevropského finančního centra prohráváme nejen s Varšavou, ale i s Vídní.

Díky klientům, kteří nereptají

Tomuto historickému vývoji odpovídá i vztah veřejnosti k financím. Bohužel i finanční gramotnost. Při nedávném výzkumu finanční gramotnosti, který provedla agentura MindBridge Consulting na zakázku společnosti Partners, vyšla najevo pozoruhodná fakta. Pouze 34 procent mužů a 29 procent žen vědělo, co je to složené úročení. (Víte to? Odpověď najdete na konci článku.) Jen 18 procent respondentů z celkem 900 dotázaných vědělo, že nejméně rizikový investiční nástroj je fond peněžního trhu.

Klienta, který má takovéto elementární nedostatky ve vzdělání, pak pracovnice na bankovní přepážce snadno uškrtí na vařené nudli a prodá mu předražený a nepotřebný „produkt“. Hodně klientů, kteří neovládají ani složené úročení, by se divilo, do čeho se nechali v bance přesvědčit.

Hitem českých bank jsou přitom „strukturované produkty“, které jsou založeny na tak složité finanční matematice, že pro její zvládnutí je třeba specializovaného vzdělání na úrovni matematického postgraduálu. Jak by se asi klienti českých bank tvářili, kdyby viděli soustavy diferenciálních rovnic, do kterých je bankovní úřednice na pobočce – obvykle stresovaná nešťastnice tlačená neméně stresovaným šéfem – přiměla investovat?

Na druhé straně, důvěřivost bankovních klientů má i své kladné stránky. Klient, který investuje své úspory do produktu na bázi duhové bariérové opce na koš třiceti světových akcií, má pocit světovosti.

Jeho výsledný výnos sice bude na úrovni spořicího účtu nebo mírně pod ní, ale to nevadí. Díky českým klientům, kteří si nestěžují, patří české banky mezi nejstabilnější v rámci Evropy. To je nepochybné plus. Zatímco západoevropské banky byly pod tlakem klientů nuceny bezhlavě soutěžit o minimální poplatky, české banky si pohodlně žily ve svém pohodlném oligopolu. Možná i to byl důvod, proč necítily potřebu se „namočit“ do rizikových instrumentů a na rozdíl od Západu zůstaly stabilní. Paradoxně jsou dnes české pobočky zahraničních bank mnohem stabilnější než jejich matky v takzvaně vyspělých zemích Evropské unie.

I zaostalost může být k užitku

Českým bankám se podařil kousek, který před takovými deseti lety byl nejen mimo hranice uvěřitelnosti, ale vůbec samotné představivosti. Zatímco Západ trpí finanční krizí, české banky jsou ostrovem stability. Výsledky zátěžových testů publikované Českou národní bankou koncem srpna 2011 jsou pozoruhodné. Kapitálová přiměřenost se blíží 16 procentům (nutné minimum je 8 procent) a ani při scénáři těžké recese evropské ekonomiky spojené s totální platební neschopností Řecka, Španělska, Itálie, Portugalska a Irska by nepoklesla do nebezpečných hodnot.

Vzhledem k tomu, že české banky začaly fungovat jako skutečné banky teprve po roce 2000, neměly čas věnovat se nebezpečným produktům, například pověstným substandardním hypotékám (subprime mortgages), které způsobily americkou finanční krizi. České banky se zkrátka nestihly dostat do této úrovně sofistikovanosti.

Před rizikovými deriváty zase české banky chránilo měnové riziko. Volatilita koruny, na kterou si tolik stěžuje Škoda Mladá Boleslav, odstranila atraktivitu z finančních produktů založených na tajuplných termínech jako sekuritizace, ABS, CDO, CDS. Když potom přišla krize, západoevropské banky byly kontaminovány toxickými aktivy téměř všechny a postiženy byly i ty, u nichž panovalo pouze podezření. České banky byly mimo riziko.

Řada evropských bankovních systémů také trpí přehnaným objemem úvěrů. Kombinovaný bankovní dluh podniků a domácností v Belgii činil v roce 2010 celkem 241 procent hrubého domácího produktu, v Nizozemí 251 procent a třeba v Německu 164 procent, uvádí studie basilejské Banky pro mezinárodní vypořádání publikovaná v srpnu 2011. A jak jsou na tom české banky? Celkový objem úvěrů podnikům i domácnostem dosahuje všeho všudy zhruba 50 procent českého HDP. Jsme málo zadlužená, málo riziková ekonomika. Díky konzervativním bankám a klientům.

Z hlediska klientů je sporné, zda jejich až extrémně konzervativní přístup je pro ně optimální. Vysoké stavy na běžných a spořicích účtech sice poskytují bankám levné financování, a zvyšují tak makroekonomickou stabilitu – ale klient nevydělá ani tolik, aby pokryl všeobecný růst cen. Pokud se klient rozhodne něco se svými úsporami dělat, obvykle dostane „geniální“ strukturovaný produkt, který má výnosy na úrovni spořicího účtu, ale vyšší poplatky. Pokud se klient rozhodne investovat, pak by do banky raději neměl chodit vůbec, neboť úředníci a úřednice na přepážkách nepodléhají žádné oficiální certifikaci. Česká národní banka, která je jinak velmi přísným regulátorem, je v tomto ohledu zcela výjimečně velkorysá.

Mimochodem, složené úročení znamená, že úroky připsané v jednom roce se v následujícím roce rovněž úročí. Věděli jste to?

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK