Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Krátkozraké bohatství šampionů

| 13. 1. 2010 | Vstoupit do diskuze

Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé? Proč některé země vynikly v náročných odvětvích průmyslu a služeb, zatímco jiné fungují jen jako dodavatelé surovin či levné pracovní síly? Existuje nějaký recept, jak se z druhé skupiny dostat do první?

Krátkozraké bohatství šampionů

Rusko, Kazachstán, Írán, arabské státy kolem Perského zálivu, Nigérie, Venezuela - všechny tyto země mají velké příjmy z exportu surovin, ale stěží je lze označit za bohaté. Hrubý národní důchod Saúdské Arábie činil v roce 2008 celkem 15 500 dolarů, Česká republika dosáhla hodnoty 16 600 dolarů (v nominálním vyjádření podle metodiky Světové banky).

Když uvážíme obrovské majetkové nerovnosti v Saúdské Arábii a fakt, že v této zemi pracují hlavně námezdní dělníci, dojdeme pravděpodobně k názoru, že jsme bohatší. Materiálně i intelektuálně. A také svobodnější.

Svoboda je na rozdíl od nerostného bohatství nutnou složkou receptu na bohatství. Otevřené společnosti od starověku po dnešek profitovaly z volného obchodu, výměny myšlenek, technologií a imigrace kvalifikovaných pracovníků. Když Francie v 16. století pronásledovala hugenoty, řada z nich se usídlila v tolerantním Švýcarsku. Bylo mezi nimi mnoho kvalifikovaných řemeslníků, zejména hodinářů, kteří se usídlili v Ženevě a v okolí.

Švýcarský recept na prosperitu

Paradoxně dalším impulzem pro rozvoj hospodářství se stala přísná regulace ze strany státu: v rámci důrazu na střídmost zakázal Jan Kalvín nošení šperků. Klenotníci byli nuceni urychleně se rekvalifikovat. Ti obchodně zdatnější se dali na bankovnictví. Ti, kteří byli šikovnější v řemesle, využili znalosti nedávných imigrantů z Francie a začali se věnovat hodinářství. Tento příběh uvádí oficiální internetové stránky Federace hodinářského průmyslu.

Kalvínův fundamentalismus byl jednou z bizarních náhod, jaké spoluurčují prosperitu či chudobu národů. Ale rozvoj hodinářství sám o sobě nepřinesl Švýcarsku prosperitu - na to není toto odvětví dostatečně velké. Ještě během 19. století bylo Švýcarsko známo jako chudá země s nízkými mzdami - a tudíž jako vhodná ekonomika pro rozvoj textilního průmyslu. Tento průmysl ovšem přinesl i rozvoj strojírenství (kvůli potřebě textilních strojů, která byla zesílena blokádou Anglie), rozvoj chemie (bylo třeba vyrábět barvy na látky) a rozvoj potravinářství (dělníci potřebovali jíst).

Během 19. století se tak z chudé země bez moře a přírodních zdrojů stala bohatá ekonomika založená na vyspělém průmyslu a kvalifikovaných službách. Stalo se tak přirozenou cestou, bez ambiciózních vládních plánů. Stát pouze udržoval právo a pořádek a navíc podporoval vzdělání. Proslulá ETH (Eidgenossische Technische Hochschule neboli Federální technická vysoká škola) byla založena v roce 1855. Tuto školu vystudoval i Albert Einstein, který ve švýcarském Aarau absolvoval i střední školu -protože německý školní dril nevyhovoval jeho tvořivé povaze a z mnichovského gymnázia byl vyloučen pro nedostatek disciplíny!

Švýcarský recept na prosperitu -nechat ekonomiku se víceméně svobodně vyvíjet, nepřehánět to s okázalou spotřebou (včetně spotřeby státu), udržovat veřejné finance v rozumné rovnováze a podporovat kvalitní vzdělání - vypadá tak všedně a samozřejmě, že je překvapující, proč si podobně nepočínaly i všechny ostatní státy.

Imperiální slepé uličky

Některé ano, zvláště ty menší. Velké evropské mocnosti však byly během 19. a 20. století příliš zaměstnány pokusy o budování impérií. Ty byly vyčerpávající z hlediska finančního i co do počtu lidských obětí. Nakonec se ukázalo, že nejbohatšími evropskými státy se staly menší země bez imperiálních ambicí - podle žebříčku Světové banky z roku 2008 šlo o Lichtenštejnsko, Norsko, Lucembursko, Jersey a Guernsey, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, Nizozemsko, Irsko, San Marino a Finsko.

Dokonce i když vyloučíme daňové ráje, poučení je zřejmé: největší státy nebývají zároveň nejbohatší. Celosvětové srovnání to jen potvrzuje: jedinou skutečně velkou a současně bohatou zemí jsou Spojené státy, které se v žebříčku nacházejí na 14. místě, hned po Finsku. V první patnáctce nejlidnatějších států jsou jen tři bohaté: USA, Japonsko a Německo. Jinak zde najdeme tragické příběhy, jako je Pákistán, Bangladéš, Nigérie, Filipíny, nebo dokonce Etiopie. Pokud bychom hledali statistický vztah mezi velikostí země a její prosperitou, spíš bychom našli mírně zápornou souvislost.

Proč? Jedním z vysvětlení je fakt, že větší státní celky mají složitější, a tudíž méně efektivní administrativu. Více vrstev státní správy a větší geografická rozloha tvoří větší prostor pro korupci. Pouze národy navyklé pořádku a disciplíně (Američané, Němci a Japonci) jsou schopny závaží v podobě nákladů z rozsahu unést. Populárně tento vztah formuloval C. Northcote Parkinson (1909-1993) ve svém proslulém zákoně: „Narůstání přináší složitost a složitost přináší rozklad.“

Exaktněji se problému věnoval americký ekonom William Niskanen (nar. 1933) ve své práci Byrokracie a zastupitelská vláda z roku 1971. Centrální tvrzení odpovídá Parkinsonovi: byrokrat, který se snaží maximalizovat svoji osobní moc a své příjmy, se snaží maximalizovat příjmy a moc státu - a to až do bodu, kdy expanze státní moci dusí jakýkoli hospodářský růst.

Další faktem je, že chybná hospodářská politika v rámci velkého státu má mnohem větší dopady. Když se závažných chyb dopustí malý stát jako například Island, mezinárodní tlak jej donutí poměrně rychle korigovat nesprávné kroky. Když však v průběhu 20. století páchaly hospodářské sebevraždy Sovětský svaz nebo Čína, neexistovala síla, která by jim v tom zabránila. Během 60. let zdevastovala čínská „kulturní revoluce“ ekonomiku do té míry, že 20-30 milionů lidí zemřelo hlady.

Mezitím nezávislé čínské státy (Tchaj-wan, Singapur) nebo Číňany obývané kolonie (Hongkong, Macao) zaznamenávaly éru růstu a prosperity. Pro jejich obyvatele bylo velkým štěstím nebýt součástí velkého celku.

Český růst na dluh

Český stát s ekonomikou neustále manipuluje. Jedny podniky podporuje a snaží se vytvořit „národní šampiony“. Jiným hází klacky pod nohy v podobě obskurních zákonů, složitých daní a nevyzpytatelných rozmarů finančních úřadů. Jedni dostanou dotace, garance, pozemky zdarma a právní pomoc. Jiným se ukáže vztyčený prostředník.
Pokud jde o spotřebu, objem dluhů domácností se během posledních pěti let konče listopadem 2009 zvýšil 3,28krát, v absolutním vyjádření o 617 miliard korun. Zadlužení vládního sektoru za totéž období vzrostlo „jen“ o 54,7 procenta, v absolutním vyjádření šlo ovšem o nezanedbatelných 463 miliard korun. Soukromé nefinanční podniky na sebe nabraly dalších 267 miliard dluhu, což odpovídá celkovému růstu o 68,9 procenta během pěti let.

Hrubý domácí produkt dosáhl během roku 2009 úrovně o zhruba 800 miliard vyšší ve srovnání s rokem 2004 (v nominálním vyjádření). Každá koruna hospodářského růstu si tedy vyžádala 1,68 koruny nárůstu dluhu, soukromého i veřejného. Toto není hospodářská politika, která by mohla vést k trvale udržitelnému bohatství.

Autor je ředitelem pro strategii Partners.

Psáno pro Lidové noviny

Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK