Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč vlastně máme centrální banku?

Proč mají národy centrální banky? Státy vznikly a vyrostly bez nich a v nepřítomnosti centrálních bank se vyvinuly i sofistikované finanční systémy. Některé země utrpěly finanční pohromu právě proto, že centrální banku měly. Vzpomeňme si například na Zimbabwe.

Americký Federální rezervní systém vznikl výnosem Kongresu roku 1913. Hned po svém založení stál za vysokou válečnou inflací následovanou hlubokou hospodářskou krizí v letech 1920–1921. Dvacátá léta sice byla érou prosperity, ovšem především díky prozíravé fiskální politice ministra financí Andrewa Mellona a nikoli Fedu. Konání Fedu během Velké hospodářské krize bylo naopak pohromou, jak nedávno přiznal jeho současný předseda Ben Bernanke.

Kanadský bankovní sektor přestál Velkou hospodářskou krizi bez centrální banky. Namísto tisíců malých bank bez jediné pobočky, které existovaly ve Spojených státech, měla Kanada jen několik málo velkých bank s mnoha filiálkami po celé zemi, které se dokázaly lépe vyrovnat s náhlým hospodářským poklesem. Kanadská centrální banka byla založena roku 1935, částečně na nátlak ostatních zemí. Jinak si Kanada vedla docela dobře i bez ní. Zkrátka a dobře, centrální bankovnictví nebylo ani nutnou, ani postačující podmínkou vzniku moderní ekonomiky a finančního sektoru.

Reformy bez kontextu

V současnosti se připravuje celá řada reforem Fedu, málokdo se však shodne na tom, proč vlastně Fed vůbec existuje.

Politici zvažují změnu tzv. dvojitého mandátu Fedu, tedy povinnost zachovávat cenovou stabilitu i plnou zaměstnanost. Důležité je ovšem něco úplně jiného. Totiž že ani jedno nebylo součástí jeho původního mandátu. Dlouhodobé stabilní ceny zajišťoval zlatý standard a úkolem Fedu bylo pouze zachovávat zlatý standard (který ovšem k přežití žádnou centrální banku nepotřebuje).

V 19. století sepsal významný britský ekonom a žurnalista Walter Bagehot slavné Lombard Street: Pojednání o finančních trzích, soubor nejlepších centrálně bankovních praktik. Bagehot si povšiml, že existence Bank of England (anglické centrální banky) soustřeďuje rezervy bankovního systému právě v této instituci. Prohlásil, že je lepší, když si banky zajišťují svou vlastní likviditu, v podobě polštáře rychle zpeněžitelných aktiv.

Věřitel poslední instance

Bagehot si dal za úkol vypracovat takovou centrálně bankovní politiku, aby se komerční banky v normálních časech chovaly tak, jako by v zemi žádná centrální banka neexistovala. Během krize likvidity by pak mohly požádat Bank of England o pomoc. A právě tuto funkci, zvanou věřitel poslední instance, převzal Fed i všechny ostatní centrální banky. V Zákoně o Federálním rezervním systému bylo stanoveno, že centrální banka má zajišťovat „elastickou“ měnu, to znamená takovou, kterou by Fed mohl „expandovat“ či „smršťovat“ podle potřeby.

Vraťme se ale do současnosti. První kolo kvantitativního uvolňování (QE, tištění peněz) se odehrálo pod taktovkou Fedu v reakci na krizi likvidity na podzim 2008. Tu spustil 15. září krach investiční banky Lehman Brothers. Není ovšem jisté, zda v době, kdy s ním Fed začal, bylo kvantitativní uvolňování ještě vůbec potřeba. Podle všeho bylo příliš rozsáhlé a trvalo příliš dlouho. Fed také zapomněl na Bagehotovo pravidlo, že centrální banka by měla půjčovat jen proti kvalitním aktivům a za tržně nevýhodné úrokové míry. Onen druhý princip měl zajistit, aby se z nouzového půjčování nestal státní dotační program. Tak či onak budou ekonomové o této epizodě debatovat ještě řadu let.

Dnes, v roce 2010, už ovšem žádná krize likvidity neexistuje, a proto ani není žádný důvod, proč by měl věřitel poslední instance zasahovat. Je velice pravděpodobné, že banky mají dosud na svých rozvahách poměrně rozsáhlé nepřiznané ztráty z doby kolapsu realitního trhu a z jiných nezodpovědných aktivit. To ovšem znamená, že bankám dnes chybí kapitál, nikoli likvidita.

Nevolená fiskální autorita

Kritici vnímají Fed čím dál silněji jako nikým nevolenou fiskální autoritu. Tím, že půjčuje vybraným firmám, de facto provádí alokaci zdrojů a poskytuje neoficiální pomoc velkým bankám. Součástí jeho programu je navíc i politika nízkých úrokových měr dále stimulujících bankovní sektor. A ekonomika zatím trpí…

Žádné z opatření z Fedu totiž neřeší skutečné problémy. Neschopnost uvést do pořádku bankovní sektor a absurdní boj proti neexistující hrozbě deflace připomínají japonskou ztracenou dekádu 90. let minulého století. Banky s velkými nepřiznanými ztrátami přece nebudou poskytovat nové půjčky, když jim ztráty z těch starých neustále rostou.

Regulátoři by měli požadovat, aby banky odepsaly toxická aktiva a provedly rekapitalizaci, a to všechny banky, nikoli jen ty malé. Na zvyšování dividend, k čemuž se řada velkých bank chystá, teď není vhodná doba. Banky musejí nejprve navýšit kapitál. A Fed také musí přestat dělat fiskální politiku pod pláštíkem té monetární. Záchrana oslabených bank z veřejných prostředků je otřesná věc, ať už ji provádí centrální banka, nebo parlament. Jenže parlament je alespoň podroben demokratické kontrole a nejedná za zavřenými dveřmi.

Kongres přiznal centrální bance jistou míru operační nezávislosti, aby mohla provádět monetární politiku nezávislou na politických tlacích. Ona nezávislost je ovšem opodstatněná, jen pokud se Fed drží zásad konvenční monetární politiky. Jakmile začne jednat také jako fiskální autorita, nesmí se divit, když se začnou lidé a jejich političtí zástupci ptát – proč vlastně máme centrální banku?

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Anglický origiál byl publikován na webu http://www.cato.org

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK