Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rozpočet EU je neukočírovatelný

| 1. 12. 2009 | Vstoupit do diskuze

Zásadní problém špatného hospodaření a mrhání penězi EU spočívá primárně v rozpočtu samotném, nikoliv v členských státech, byť ani ty nejsou úplně bez viny.

Rozpočet EU je neukočírovatelný

Stav financí EU nám pravidelně připomíná výroční zpráva unijního Účetního dvora, která se zabývá hospodařením s financemi EU a implementací rozpočtu. Publikace představuje také vzácnou příležitost pro občany, media i politiky nahlédnout rozpočet jako celek a s odstupem času vyhodnotit jeho přednosti a nedostatky. Jinak řečeno zjistit, kde se utrácejí jejich peníze.

Samozřejmě ne všichni s výše uvedeným souhlasí. Například estonský eurokomisař pro administrativní záležitosti, audit a protikorupční politiku Siim Kallas považuje za „smutné", že „určité politické skupiny si na zprávě budou znovu spíše přihřívat svoji euroskeptickou polívčičku, než aby naslouchaly tomu, co v ní auditoři oznamují".

Komisař Kallas evidentně nerozlišuje mezi důkladnou kontrolou toho, jak se utrácejí peníze evropských daňových poplatníků, a touhou euroskeptiků zneužívat rozpočtu k prosazování vlastních „protiunijních" politik.

S takovým politickým cynismem však není možné dospět k seriozní a důsledné debatě o rozpočtu EU nebo - obecněji - o celé EU, kterou by si Kallas podle svých vlastních slov přál. Komisař naštěstí nemá mandát rozhodovat o tom, kdy a jak budeme o (ne)účelnosti využívání peněz daňových poplatníků diskutovat.

Špatné hospodaření a mrhání finančními prostředky v rozpočtu EU jsou dvě strany téže mince. Oba problémy pramení z rozsáhlosti, složitosti a absurdnosti evropského rozpočtu. Oba má na svědomí nejasná hranice mezi pouhým utrácením a zodpovědným investováním, zaviněná už samotným nastavením rozpočtových programů EU. Oba problémy je možné do značné míry vyřešit zjednodušením rozpočtu, snížením výdajů a navrácením rozhodování o velké části z nich do kompetencí členských států.

Komisaři si mohou gratulovat

Nejprve se zaměřme na špatné hospodaření a zpronevěru. Tvůrci letošní zprávy neshledali v účetnictví Komise žádné nedostatky a vůbec poprvé posvětili celý balík výdajů na společnou zemědělskou politiku. Komisaři si mohou gratulovat.

V platbách z programů rozvoje venkova, strukturálních fondů a programu na podporu zámořských území EU se to ale závažnými chybami jen hemžilo. Podle auditorů nebylo například vyplaceno plných 11 % z celkové částky, jež byla ze strukturálních fondů „načerpána". Tyto -v auditorském žargonu - „materiální chyby" sice nemusí pokaždé znamenat přímo zpronevěru, ovšem jednoznačně nasvědčují tomu, že v rozpočtu něco nehraje.

Komisaři tyto chyby svádějí na laxní finanční kontrolu v rámci členských států. Podle nich prý pouze „národní úřady mohou rozhodovat, jaké projekty mají smysl, a takové projekty vybírat a řídit".

Jistě, členské státy musí zpřísnit kontrolu. Ale jak auditoři v letošní zprávě sami upozornili, „v mnoha případech jsou chyby následkem příliš složitých pravidel a regulací".

Již v předcházejících zprávách navíc zdůrazňovali, že rozpočet EU - a zvláště její kohezní politika - jsou vzhledem ke svému rozsahu, složitosti a objemu příslušné administrativy k chybám mimořádně náchylné. Rozpočet EU je zkrátka „neukočírovatelný".

Není to žádná velká věda: s objemem a složitostí výdajů roste riziko špatného hospodaření; politiky a úředníky je stále těžší přinutit, aby doložili, jak s penězi daňových poplatníků nakládají.

Komise by ve vlastním zájmu měla tlačit na členské státy, aby se znovu chopily kontroly nad regionální politikou a utrácením peněz v programech rozvoje venkova. Je to sice poněkud v rozporu s její přirozenou intervenční tendencí, ovšem spravování rozpočtu by se tím zjednodušilo, poklesl by počet případů, kdy hrozí špatné hospodaření, a plně by se obnovila vazba mezi utrácením veřejných peněz a odpovědným nakládáním s finančními prostředky.

Bohatší členské státy dostávají více peněz

Stejnou logiku lze aplikovat i na druhý a patrně ještě závažnější problém: mrhání penězi. Evropský rozpočet je ve své současné podobě iracionální nejen v tom, kde se peníze utrácejí, ale i v tom, odkud se berou a za co se utrácejí.

Za prvé - a zvláště to platí pro státy původní patnáctky EU - je z ekonomického pohledu stále obtížnější ospravedlnit kolotoč, v němž se peníze nejprve posílají do Bruselu jenom proto, aby je Brusel mohl (bez odečtených administrativních nákladů) po čase poslat zpátky. Tohle recyklační cvičení jen vrší hory papírů a zatěžuje hlavy i peněženky příjemců. Jde o nešťastný systém především pro malé hráče. Přitom právě oni peníze potřebují nejvíce.

Zadruhé, rozpočet je v mnoha různých úrovních nesprávně zacílený. Některé z nejbohatších států EU stále inkasují nejvíce peněz, což znamená, že spojitost mezi výdaji a potřebami je slabá.

Každičká oblast - lhostejno, jak bohatá - navíc v nějaké formě dostává peníze ze strukturálních fondů. To znamená, že ani v rámci jednotlivých regionů peníze nemíří na nejpotřebnější místa. Průzkum provedený nezávislým institutem Open Europe například odhalil, že pouze 10-30 % prostředků poskytnutých jihovýchodní Anglii bylo investováno v nejchudší pětině tohoto regionu.

Zavedení režimu „jednotné platby na farmu" zase vydláždilo cestu bizarnímu scénáři, kdy nezemědělské subjekty - nadnárodní korporace, nejrůznější evropské královské rody nebo majitelé golfových hřišť - dostávají peníze, aby na svých pozemcích nehospodařily!

Drahá řešení umělých problémů

Za třetí, metoda utrácení unijních peněz podporuje mizerný výběr projektů. Národní vlády dostanou balík peněz, které musejí utratit, bez ohledu na to, kde existuje skutečná potřeba či poptávka po určitém typu projektu. Projekty financované EU se tak snadno mohou stát drahými řešeními uměle vytvořených problémů. A kdo může vinit národní vlády z „tahání peněz z kapes EU", když o ně při vyjednáváních tak tvrdě bojovaly?

Účetní dvůr v samostatně zveřejněné zprávě upozornil, že pravidla EU tuto tendenci jenom posilují; příslušný fond musí být vyplacen do dvou let, jinak jsou peníze stornovány. Pozornost se pak soustředí spíše na co nejrychlejší vyhození peněz komínem než na jejich uvážené investování ve správný čas a na správném místě.

Po zjednodušení a zeštíhlení evropského rozpočtu a při větší odpovědnosti během jeho sestavování by se prostředky mohly utrácet mnohem prozíravěji.

V praxi by to znamenalo plné navrácení regionálních politik do kompetencí členských států s výjimkou těch zemí, jejichž HDP nedosahuje 90 % unijního průměru (což by fondy nasměrovalo k chudším členským zemím, kde mohou peníze skutečně něco ovlivnit); navrácení všech částí programů rozvoje venkova, které se netýkají ochrany životního prostředí (jelikož životní prostředí je ze své podstaty problémem, který přesahuje hranice jednotlivých států); a zavedení silnější vazby mezi čerpáním dotací a jejich využíváním.

Sám eurokomisař Kallas se nechal slyšet, že „nikdo rozumný nemůže očekávat, že unijní úředník v bruselském sídle Komise ví, co nejlépe odpovídá potřebám městečka v britském regionu West Midlands. To musejí říct tamní politici."

Moje řeč. Proč se ale potom Evropská unie tolik montuje do rozvoje venkova a utrácení peněz z fondů v regionech?

Text Matse Perssona z EUobserver, 13. listopadu 2009, přeložil a redakčně upravil Vít Mlejnek.

Autor je ředitelem výzkumného týmu institutu Open Europe.

Text byl publikován v Revue Politika 11/2009

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK