Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hrozny hněvu a úvěrový zádrhel

| 14. 3. 2008 | Vstoupit do diskuze

Moderní ekonomiku nelze řídit z centra. To je možné jen v socialismu nebo ve fašismu. Když však hrozí krize, centrum musí hodit záchranný kruh, ačkoli to z hlediska některých fundamentalistických teorií není správné.

Hrozny hněvu a úvěrový zádrhel
Centrální banky USA, Eurozóny, Británie, Kanady a Švýcarska opět podpoří globální finanční systém mimořádným přísunem nových peněz. Půjde o částku v celkové hodnotě přes 230 miliard dolarů.

Většinu hotovosti dodá americký Federální rezervní systém. Přísun peněz na trhy má zmírnit dopady úvěrové krize, která ohrožuje stabilitu finančního systému vyspělých zemí. Od prosince 2007 si banky již takto půjčily přes 160 miliard dolarů.

Kurs dolaru na tuto zprávu zareagoval silným růstem. Ožily i akciové trhy. Zpráva o řízené intervenci velkých centrálních bank je chápána jako pozitivní. A existují pro to dobré důvody.

Na finančních trzích panuje od začátku srpna 2007 těžká krize důvěry. Banky mají obavy i půjčovat si navzájem na mezibankovním trhu. Ve světovém tisku se již řadu měsíců objevují termíny jako „credit crunch“ nebo „credit squeeze“, což znamená omezení tvorby úvěrů kvůli obavám bank z možného zhoršení úvěrové kvality dlužníků.

V České republice jsme jeden pořádný „credit crunch“ zažili po květnu 1997, kdy Česká národní banka náhle prudce zvýšila úrokové sazby. Snažila se tehdy touto cestou hájit kurs koruny, který byl tehdy vázán na koš německé marky, dolaru a několika dalších měn.

Dopady na českou ekonomiku byly tehdy velmi nepříjemné a měly i závažnou politickou dohru. Kdyby nastal globální „credit crunch“ – „úvěrové zadrhnutí“ – důsledky by byly drtivé.

Toto samozřejmě centrální bankéři vyspělých zemí vědí. Velmi dobře znají i historii roku 1929, kdy globální úvěrová krize zahájila tragické období Velké deprese. Ve školách se chybně učí, že krize z první poloviny 30. byla způsobena pověstným Černým pátkem na newyorské burze, ale pád akcií byl jen reakcí na bankovní krizi. Ta byla způsobena právě nedostatkem likvidních prostředků.

Hospodářská politika koncem 20. let byla zcela odlišná od té nynější. Prvořadým cílem bylo udržení pevného kursu měny vůči zlatu. Zlatý standard byl mylně chápán jako nutná a zároveň postačující podmínka pro cenovou a hlavně hospodářskou stabilitu. Když se tedy na podzim 1929 objevily spekulativní tlaky na devalvaci dolaru vůči zlatu, Federální rezervní systém reagoval zvýšením úrokových sazeb: podobně jako ČNB v roce 1997.

Když pak bankovní krize naplno propukla, centrální banka ani vláda nepodnikly jediný krok ke stabilizaci situace. Tehdejší politický konsensus byl takový, že recese přicházejí a zase odcházejí, a vlády s tím nemohou a nemají nic dělat.

Tehdejší americký ministr financí prosazoval názor, že recese znamená vlastně odstranění následků přebujelého ekonomického boomu dvacátých let a je tudíž zdravá. Doslova prohlásil, že je třeba „zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti.“

Tvrdil, že recese „očistí systém od hniloby. Vysoké životní náklady i život nad poměry pominou. Lidé budou pracovat tvrději a budou mít lepší morálku. Hodnoty se vrátí na správnou úroveň a podnikaví lidé se vzchopí na úkor méně schopných lidí.“

Andrew Mellon si nedokázal představit katastrofální důsledky této politiky. Za několik let, v roce 1933, činila výkonnost americké ekonomiky necelé dvě třetiny úrovně z roku 1929. Nezaměstnanost byla gigantická a sociální problémy nesmírné.

Steinbeckův román Hrozny hněvu, který vypráví o cestě rodiny zkrachovalého farmáře za nadějí v podobě práce česáčů ovoce v Kalifornii, dobře ilustruje tehdejší poměry.

I jiné země trpěly. V Německu se kancléř Brünning vzmohl jen na zákon nařizující desetiprocentní snížení cen a 10-15% snížení mezd. Tím samozřejmě nic nevyřešil. Masovou popularitu si naopak získaly politické síly prosazující centrální řízení ekonomiky: fašisté, socialisté a komunisté.

Jen málokteří ekonomové, mezi nimi Ralph Hawtrey, Irving Fisher a John Maynard Keynes, včas varovali před katastrofou a věděli, jak předejít nejhoršímu. Receptem, který i tehdy mohl fungovat, by bylo uvolnění měnových kursů, opuštění zlatého standardu, a především zaplavení peněžního trhu likviditou. Takto lze překonat krátká období paniky, která jsou pro vznik bankovních krizí kritická. Až panika přejde, lze následně stáhnout přebytečnou likviditu a tím předejít zvýšení inflace.

Injekce peněz do ekonomiky jsou samozřejmě jen symptomatickou léčbou, která neřeší kořen problémů. Neřeší nedostatečné systémy pro řízení rizika v bankách; ostatně v tržní ekonomice není možné, aby centrální orgány detailně přikazovaly jednotlivým firmám, co mají dělat.

To je možné jen v socialismu nebo ve fašismu. Moderní ekonomiku nelze řídit z centra. Když však hrozí krize, centrum musí hodit záchranný kruh, ačkoli to z hlediska některých fundamentalistických teorií není správné.

Je tedy dobře, že centrální bankéři četli Keynese a Hrozny hněvu. Je uklidňující vědět, že tentokrát nejsou rozhodnuti zlikvidovat zaměstnanost, akcie, farmáře a nemovitosti.

Pavel Kohout je ředitel pro strategii Partners. Článek napsal pro Lidové noviny.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK