Noční můra na Wall Street

Úřední znění těchto názvů není náhodné: obě organizace byly založeny vládou. Fannie pamatuje éru prezidenta F. D. Roosevelta, Freddie byl založen roku 1970. Obě organizace vždy byly polostátní, ale jejich akcie jsou obchodované na burze.

Předmětem podnikání je nákup hypoték, který je financován vydáváním hypotéčních zástavních listů. Rozdíl mezi úrokovými sazbami hypoték a vydávaných dluhopisů pod celá desetiletí fungoval jako spolehlivý zdroj zisků. Tedy – zdánlivě spolehlivý zdroj.

Těžké doby prožívaly obě agentury již v 80. letech, kdy Spojené státy procházely bankovní krizí. Na rozdíl od nynější „minikrize“ šlo tehdy skutečně o těžké časy, kdy během období 1980-1994 zkrachovalo celkem 1617 amerických bank a spořitelen.

Krize vrcholila v roce 1988, kdy se položilo celkem 279 peněžních ústavů. Také tehdy bylo hlavní příčinou krize bezhlavé půjčování na nemovitosti. V roce 1990 evidoval Federální úřad pojištění vkladů 1492 problémových institucí (nyní je to 117).

Vláda založila Resolution Trust Corporation, která se stala modelem pro podobné instituce v celém světě, včetně české Konsolidační banky. Celkové náklady na bankovní krizi dosáhly ne méně než 175 miliard dolarů, což by v přepočtu k velikosti americké ekonomiky v roce 2008 bylo zhruba 475 miliard dolarů.

Jak se v 80. letech dařilo akciím Fannie a Freddie? Jejich ceny poklesly na extrémně nízkou úroveň, kdy poměr ceny k ziskům dosáhl hodnoty 2 v roce 1985. Akciový trh se zachoval velmi iracionálně, protože tehdejší krize nemovitostí a bank byla především způsobena bezhlavým půjčováním na komerční projekty, zatímco rezidenční nemovitosti a hypotéky byly v relativně dobré kondici.

Podhodnocených akcií Fannie si všiml legendární portfolio manažer Peter Lynch, který je ve velkém koupil do portfolia fondu Fidelity Magellan. Během následujících deseti let tyto akcie zaznamenaly více než sedmnáctinásobné zhodnocení.

Nynější vyhlášení nucené správy nad Fannie a Freddie tedy není žádný bezprecedentní akt. Ani odhadované náklady nutné na jejich sanaci (v řádech desítek miliard dolarů) nejsou tolik šokující. Jde o jeden z mála zásahů do ekonomiky, kde ekonomové nezpochybňují jeho prospěšnost.

Alternativou by bylo nechat obě gigantické instituce padnout, s nimi tisíce jiných, které jsou na ně navázány milióny transakcí, pozorovat pokles ekonomiky o desítky procent, masovou nezaměstnanost a ztrátu kreditního ratingu AAA americké vlády.

Tyto a další katastrofy vypočítává ekonom Tyler Cowen z univerzity George Masona. Naopak zanedbání bankovní krize v jejích počátcích se v roce 1929 stalo příčinou největší světové hospodářské krize moderní doby.

Státní zásah v podobě sanace je tedy nápravou jiného státního zásahu, jímž bylo založení obou agentur s vládou garantovaným monopolem. Jejich výsadní postavení kombinované s chabými požadavky na reporting bylo zdrojem rizika již dlouhou dobu. Vědělo se o něm. V únoru 2002 přirovnal deník Wall Street Journal obě instituce k Enronu.

„V roce 2001 činil poměr dluhu ke kapitálu zhruba 60 : 1, více než pětinásobek průměrné hodnoty komerčních bank. Jakožto čistě hypotéční instituce není Fannie dobře diverzifikovaná. Riziko je kritickou otázkou. (…) Risk management vypadá chatrně. Část úvěrových rizik lze pojistit proti platební neschopnosti. Ale nedávno Fannie a Fred začaly na pojištění šetřit, což znamená vyšší expozici vůči úvěrovému riziku. Samopojištění nemusí být špatné v dobrých časech konjunktury, ale během recese může být pořádně hloupé,“ uvedl Wall Street Journal.

A tak se i stalo. Během roku 2008 začaly roztomilé „broadwayské“ přezdívky spíše připomínat Freddyho Krugera z Noční můry na Elm Street. Naštěstí nežijeme v roce 1929. A mimochodem, na bankovní krizi 80. let si kromě odborníků dnes sotva někdo vzpomene.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Foto: Profimedia.cz