Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Každý chvilku tahá pil(ul)ku

Státy se během tučných let zadlužovaly podobným tempem, jako se to kdysi dělávalo za období krizí. Takové jednání by se dalo přirovnat k svícení svítilnou do ohně; až však bude svítilny skutečně zapotřebí, zjistíme, že jsme vyplácali baterky. Své fiskální možnosti vyčerpaly v dobrých dobách, a do vod bouřlivých se tak dostávají s velice malým manévrovacím prostorem.

Ekonomické události kolem nás vypovídají mnoho o nás samých. Je před námi další katarze, není první a nebude jistě ani poslední. Zatím se nikomu nepodařilo hodnověrně vysvětlit, proč bývají krize součástí hospodářského růstu, ale je tomu prostě tak. Snad je to obecná lidská vlastnost, střídání ročních období je nám zkrátka dáno do vínku.

Je to podobné jako s osobním životem, kde se chování iracionální míchá a střídá s racionálním a kalkulovaným jednáním. I v životě se dobrá období střídají s dobami těžšími. Krize a životní facky zkrátka asi hrají svou nepostradatelnou roli a jediné, v co musíme doufat, je, aby přišly dostatečně brzy.

Punk’s not dead

Byly doby, kdy člověk mohl s klidným svědomím opakovaně ukazovat svou měsíc starou prezentaci a bylo to zcela v pořádku. V dnešní době je prezentace stará den většinou naprosto nepoužitelná.

Globální finanční trhy tápají a hledají dno, od kterého se odrazit, ale takové dno ne a ne nalézt. Kdysi seriózně působící finanční trhy se přerodily v punkovou scénu, establishment padá ze dne na den a těžko se předvídá byť jen zítřejší vývoj.

Kdysi zářící a hrdé výkladní skříně amerického Wall Streetu, jež byly ztělesněním pýchy a drahých kravat, se nyní pohybují pokorně a často s osobními věcmi sbalenými v papírové krabici.

Na první pohled to vypadá jako chaos a on to chaos skutečně je. Ale je třeba si uvědomit, že celá tržní filozofie funguje na bázi chaosu. Jedinou jinou alternativou je Plán – a to na státní úrovni.

Nebo v kontextu globalizovaného a propojeného světa se nabízí ještě strašidelnější varianta: na bázi celosvětového Plánu. A to přece nikdo nechce. Respektive jakékoli koketování se snahou spoutat tuto tržní spontaneitu v rigidní řád skončilo mnohem větší katastrofou než sem tam nějaká ta krize.

Kdo prostě řídí divoké a rychlé auto, musí počítat s tím, že se čas od času dostane do smyku. Způsob našeho kapitalismu, tedy delší doby růstu střídané občasnými krizemi, je prostě jeden balíček, který je po částech neprodejný. Nikdy tomu nebylo jinak, a dokud někdo nevymyslí něco zcela geniálního, tak tomu ani jinak nebude.

Možná právě to, že jsme zapomněli, že doby dobré pravidelně střídají doby horší, bylo jedním z důvodů, proč je tato krize hlubší než obvykle. Kdo zapomíná na to, že po prohýřené noci přichází kocovina, pije mnohem bujařeji, než kdyby si to uvědomil.

Iluze krize…

Je však nutno připomenout, že svět čeká jen zpomalení růstu ekonomiky, nikoli propad. USA mají zpomalit na růst k jednomu procentu a Evropa na dvě. Ano, veliký večírek kouzelného růstu je za námi, ale naše ekonomiky by měly podle všech předpovědí stále růst, byť pomalejším tempem.

Zatím je všem zemím, jež jsou sledované Eurostatem (tedy včetně například USA či Japonska), věštěn růst, a to jak na letošní, tak na příští rok. Bude jen dobře, pokud se Amerika vrátí k reálnějšímu tempu růstu a zpomalí ze svého až infarktově přehřívacího tempa z let minulých.

… a mezinárodní poker

Navíc je dost dobře možné, že právě našemu regionu se výrazný propad růstu vyhne. Pokud se podíváte na nezávislé předpovědi budoucího růstu třeba v Eurostatu, uvidíte, že právě našemu regionu je prorokován jeden z nejstabilnějších růstů, byť nižší než v uplynulých letech. Česká republika si i nadále bude udržovat dvoj- až trojnásobné tempo růstu proti západní Evropě.

Pokud tedy u nás nevznikne iracionální panika, můžeme z této krize vzejít posíleni. Do jisté míry se zde hraje takový podivný poker: země, které zpanikaří, vyvolají sebenaplňující se proroctví a otevřou samy nad sebou klatbu zbytečného zpomalení růstu. A u nás k panice skutečně není důvod.

Bratři v dluhu

Posledních sedm let, tedy doba od poslední americké krize v roce 2001, stojí za ohlédnutí, protože mnohé vypovídá o celé naší euro-americké civilizaci. Posledních sedm let bylo obdobím sedmi tučných krav, skoro přesně jako z toho snu, který se faraónovi zdál a biblický Josef mu jej vykládal.

Přestože to bylo jedno z nejbohatších období, výše našeho blahobytu nám nestačila. Zadlužovali jsme se — jak na úrovni státní, tak soukromé. A byla to právě Amerika, která se zadlužovala mnohem více než Evropa.

Zatímco eurozóna mírně snížila svou průměrnou zadluženost (o dva procentní body), v USA vzrostl veřejný dluh o 10 procentních bodů. V roce 2007 tak měli tito dva ekonomičtí obři přesně stejnou úroveň zadluženosti, totiž 66 procent HDP. Již dávno neplatí, že by Amerika byla fiskálně konzervativnější a umírněnější než Evropa.

Navíc pokud započteme dluh, jenž federální vládě vznikne z titulu posledních záchranných injekcí do ekonomiky, dluh vzroste o dalších sedm až deset procent. Amerika tak brzy eurozónu v zadluženosti předběhne, a to dost dramaticky. Hospodské poučky o fiskálně konzervativní Americe a nezodpovědně zadlužené Evropě tak tedy dostanou další trhlinu.

Místo toho, aby se přebytky z dobrých let použily ke snížení dluhu z minulosti, byl učiněn přesný opak. Státy se nadále zadlužovaly podobným tempem, jako se to kdysi dělávalo za období krizí, kdy bylo do ekonomiky třeba pumpovat peníze.

Stát se choval i v období boomu stejně intervencionisticky a fiskálně expanzívně, jako kdyby byla ekonomická krize. Jak se ale bude chovat, až období krize skutečně nastane? Stát své fiskální možnosti vyčerpal v dobrých dobách, a do vod bouřlivých se tak dostává s velice malým manévrovacím prostorem.

Deficit USA se v posledních letech, přestože k tomu nebyl žádný důvod, pohyboval v příliš velké blízkosti tří procent HDP. Takové jednání by se dalo přirovnat ke svícení svítilnou do ohně; až však bude svítilny skutečně zapotřebí, zjistíme, že jsme vyplácali baterky.

Právo na blahobyt

Často se tvrdí, že část viny za současnou krizi nese Fed tím, že příliš dlouho držel úrokové sazby na velice nízkém bodě a přispíval tak k určitému přehřátí celého systému. To je jistě pravda, ale málo se už mluví o tom, že k podobnému přehřívání přispěla také sama americká vláda právě svou rozhazovačnou rozpočtovou politikou. V momentě, kdy hrozí, že se úroveň našeho blahobytu má snížit, občan automaticky předpokládá, že stát je tu od toho, aby dorovnal rozdíl.

Jak má ale stát tento rozdíl dorovnávat, když k blahobytu přihazoval již za tučných let? Bude nyní přihazovat dvojmo? A z čeho, když je zatížen zadlužením z období hojnosti? Do jisté míry by se dalo říct, že tato politicko-ekonomická rozmazlenost vedla k tomu, že je fiskální přistávací polštář povážlivě bez peří. Další zvyšování amerického dluhu totiž již bude na pováženou.

Chudý půjčuje bohatému

O problému dvojího amerického deficitu toho bylo napsáno již mnoho a dávno. Deficitem veřejných financí jsme se zabývali už výše, ten druhý deficit, platební bilance, rovněž není bez paradoxů. Kdo totiž zejména půjčuje Americe? Je to Čína. Jeden z nejchudších superstátů tedy půjčuje tomu nejbohatšímu.

A tím ironie zdaleka nekončí. Pokud se podíváte na statistiky, je vyspělý svět mnohem zadluženější než svět rozvojový. Průměrný dluh bohatých zemí činil v nejlepším roce, tedy v roce 2005, celých 80 % HDP, kdežto průměrný dluh chudých zemí činil 60 %.

Přestože se tedy těšíme naprosto největšímu bohatství jak světově, tak historicky, půjčujeme si více než chudé země. Spotřeba, zdá se, nevede k uspokojení potřeb, ale k jejich eskalaci.

Západe, vítej na Východě

Na začátku devadesátých let vládl světem takzvaný washingtonský konsensus: tedy jakási koncentrovaná rada západních odborníků té části světa, jež prodělávala transformaci. Ta rada zněla: dereguluj a privatizuj.

Teď se zdá, že Amerika jde přesně proti srsti vlastního doporučení: reguluje a znárodňuje. Navíc při mohutném znárodňování bank se pozapomnělo na to, proč je státní vliv v bankách tak nebezpečný: politika tak může ovlivňovat úvěrovou politiku bank.

Lekce, kterou jsme si draze zaplatili v období bankovního socialismu, tak možná čeká i Ameriku a Západ. Se zpomalením globálního růstu se jistě najde mnoho podniků — krásek v nesnázích –, jimž bude přece tak záslužné pomoci. A pokud se stát nebude ochoten již dále zadlužovat, bude panovat velké pokušení dotovat podniky skrze výhodné a pro banku velice riskantní půjčky.

Problém rizikových hypoték se tak může přesunout na problém rizikových půjček podnikům. V tom případě by se totiž nepovedlo nic jiného než vytlučení klínu klínem a zadělání na další krizi do budoucna.

Pilulky a kapky

Každý chvilku tahá pilku. Proč růst hospodářství doprovázejí krize, je otázka, kterou zatím nezodpověděl žádný ekonom. Možná je to tím, že je to obecná lidská vlastnost: jsme schopni růst jenom skrze krize. Každý občas potřebuje vyprošťováka nebo pilulku, jde ale o to, abychom se na pilulkách nestali závislými.

Autor je makroekonomický stratég ČSOB. Článek vyšel ve finanční příloze týdeníku Reflex, připravené ve spolupráci s Finmag.cz. Foto: Jan Majer

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK