Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dináry, marky a jablka

Kdy byla poslední hyperinflace na území evropského kontinentu? Většina lidí nejspíš prohlásí, že po válce v Německu, někteří si vzpomenou inflaci v Maďarsku. Skoro nikdo si už dnes nevzpomene na inflaci, která před více než 15 lety zachvátila tehdejší Jugoslávií. Proč k této inflaci došlo? A jaké byly její dopady na životy místních obyvatel?

V roce 1991 se jugoslávská federace začala pomalu drolit. Nejdříve ze svazu vystoupilo Slovinsko a Chorvatsko, o něco později Makedonie a v roce 1992 Bosna a Hercegovina.

Svazová republika Jugoslávie, jak se srbsko-černohorská federace nazývala, financovala a ideově podporovala separatistické Srby v Bosně a Chorvatsku. Obě tyto „provincie“ tedy de facto vydržovala a tím nesla největší díl zodpovědnosti za krvavé střety v bývalé Jugoslávii.

Na vedení nákladné války a vydržování více než milionu válečných uprchlíků však v zemi nebyly peníze. Jak je co nejjednodušším způsobem získat? Stačí si je vytisknout! Začaly se tedy tisknout nové peníze, přestože ekonomika vykazovala nevalné výsledky.

Peněz bylo v tu ránu tolik, že úspěšně roztočily kolotoč hyperinflace. Všechny úspory, které měli lidé v bankách, se během krátké chvíle staly naprosto bezcenné. V kdysi plných a standardně zásobovaných hypermarketech najednou nebylo nic, většina regálů zela prázdnotou.
 
Lidé, kteří měli styky v bankách, a dostávali tudíž své týdenní mzdy dopoledne (a někdy i něco navíc v podobě naturálií, např. mouku, cukr), mohli počítat s tím, že si za tuto mzdu nakoupí zboží základní potřeby. Ostatní, na které přišla řada s obálkovou mzdou až odpoledne, měli smůlu a za své vydělané peníze si mohli koupit leda kilo brambor nebo několik žvýkaček. Řadu lidí přivedla ekonomická situace k naprostému zoufalství i k sebevraždám, které však režim účelově skrýval.

Na místo bezcenných miliardových dinárových bankovek nastoupily německé marky. Vyprávěl se vtip, že až za několik desetiletí dorazí štafeta hyperinflace do USA, budou se dináry používat tam.

Funkci oběživa z větší části nahradily cigarety a na vrcholu paniky už se ani marky nepřijímaly. Spousta starších lidí přeživších koncentrační tábory za druhé světové války nacházela v těchto situacích řadu paralel. Jugoslávie se stala jedním velkým vězením, kde peníze ztratily funkci oběživa a země se vrátila zpět ke směnnému obchodu.
 
Našli se však i lidé, kteří s tehdejším režimem spolupracovali, a ti si tak přišli na slušné peníze. Říkalo se jim Miloševičovi lidé – skupovali velké podniky na úvěry, které vlivem hyperinflace získali téměř zadarmo.

Srbské hyperinflaci je věnována například první kniha-studie „Ekonomika destrukce“ bývalého guvernéra centrální banky Mladena Dinkiče, který v knize dementoval tvrzení o nevyhnutelnosti inflace kvůli mezinárodním sankcím proti Srbsku a válce v bývalé Jugoslávii.

Poukazuje na to, že hyperinflace byla projektována jako způsob přesouvání peněz v hospodářství, kde ústřední roli hrály „pyramidové banky“, jež díky politické podpoře sloužily doslova jako „vysavač“ posledních devizových rezerv zoufalého obyvatelstva. Šlo v podstatě o dokonalý mechanismus k oloupení národa.

Já osobně si v souvislosti s tímto obdobím vybavuji jednu trpkou zkušenost. Pamatuji si, jak mi maminka dala desítky modrých bankovek v hodnotě 2 000 000 000 dinárů, abych si koupil zmrzlinu. Cestou jsem ale potkal pár svých kamarádů a dvě hodiny jsme na hřišti hráli fotbal.

Pak jsem konečně dorazil ke zmrzlináři a těšil se, jak si v horku na nanuku pochutnám. Prodavač vytáhl z lednice zmrzlinu a já z kapsy své peníze. Jaké to bylo zklamání, když mi oznámil, že zmrzlina už se dá koupit jen za nově vydanou červenou bankovku v hodnotě 5 000 000 000 dinárů! Během dvou hodin se tak cena více než zdvojnásobila.

Můj sen o nanuku se rozplynul. I mně jako malému dítěti došlo, že to, co držím v ruce, už nemá skoro žádnou hodnotu. Bezradně jsem bezcenné bankovky odhodil a málem jsem se rozplakal. Prodejci mě bylo asi líto, tak mi dal pro útěchu jablko. Nevzpomínám si už, jak chutnalo, ale od té doby jablka nemám moc rád.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK