Hobiti, mágové a my

(Ochutnávka z prosincového čísla časopisu Finmag - finanční magazín)

V mystických příbězích J. R. R. Tolkiena žije bájný národ hobitů. Mají rádi svá vybraná rustikální jídla, nedají dopustit na své všudypřítomné pivo, pečují o své chaloupky, ve volných chvílích se nejraději hrabají ve svém záhonku a večery tráví vyprávěním příběhů nad již zmíněným mokem, který dovedli k dokonalosti.

Klíčovým principem hobitů je „do not meddle in the affairs of the wizards“, tedy nemontovat se do věcí, kterými se zabývají velcí mágové. Hobiti byli vůbec nejspokojenější, když měli „svou pohodu“, nikdo je nerušil, do ničeho je nezatahoval a nechal je „být“.

Nebezpečí vzrůstající v Mordoru bylo vzdálené, vždyť mnozí velice šťastně žijící hobiti o žádném Mordoru ani nevěděli, protože… co se jich to vůbec týká? Většina strastí venkovních událostí se jim totiž vyhýbala (stejně jako nám terorismus či finanční krize).

Mám pocit, že hobiti jsou nám jaksi blízcí, jejich mentalita se podobá té naší. Jsme notně rozpačití, když se nás velcí pánové na něco zeptají. Otázku radaru bychom nejraději přehodili na NATO. Nejsme nikterak nadšeni, že u nás bude příští půlrok zasedat Rada EU. Co ostatní země berou jako obrovskou příležitost zviditelnit se a ovlivnit světové dění, my vnímáme jako povinnost, která na nás padla v nevhodnou dobu. O nějakém těšení nebo snaze tuto šanci využít jsme toho dosud od nikoho moc neslyšeli.

Olympiáda vs. předsednictví

Přitom s takovou olympiádou, která by byla násobně dražší, méně pravděpodobná a také mnohem méně důležitá, a navíc kratší než půlroční předsednictví EU, se nadělalo podstatně víc humbuku. České předsednictví je jisté, vědělo se o něm roky předem, je mnohem důležitější než jakékoli sebezábavnější olympijské hry a dává mnohem větší logiku než přebudovávat půlku Prahy pro několik dní sportu, oddechu a zábavy.

Právě příští půlrok se nám bude dostávat tolik pozornosti, kolik jsme jí neměli od sametové revoluce a hned tak ani mít nebudeme, ač se někteří reprezentanti mohou snažit být jakkoli provokativní.

Čím to je, že olympiáda zahltila média dlouho před jejím (nepravděpodobným) uskutečněním, ale o předsednictví se začalo mluvit teprve nedlouho před jeho samotným zahájením, a to zejména díky kontroverzní kampani, ve které to všem „osladíme“?

Je to tím, že nás spíše baví a zajímají (olympijské) cyklické hry, které se neustále opakují a nic dlouhodobě nemění a kterých se nebojíme, protože jsou nedůležité? Je to tím, že máme závrať ze skutečně závažných témat, která mají reálný dopad na náš život i život lidí na celém světě? Je to zas ona švejkovsko-hobití mentalita, že si raději hrajeme, děláme srandu a tak přežíváme?

Několik věcí, které můžeme nabídnout

Nejparadoxnější na tom je, že máme velkou šanci a máme hodně co nabídnout. České předsednictví klidně může být jedním z nejdůležitějších v historii EU. Svět prochází nejvýraznější finanční (ne však hospodářskou) krizí od Velké deprese. Rusko se hlásí o své slovo. Čína si začíná pomalu dělat globální ambice. Bude naprosto klíčové, jak se k této výzvě postaví Evropa. Osud nám přihrál důležité, a nikoli nudné či rutinní předsednictví. Proč to neprodat? Proč nad tím už předem naříkáme?

Právě zvolený nový americký prezident si zakládá na své komunikační schopnosti. Ujme se úřadu 20. ledna 2009, tedy tři týdny po zahájení předsednictví EU Českou republikou. V prvním období se bude chtít blýsknout a pokusí se splnit obrovská očekávání, která jsou do něj vkládána celým světem. Je reálné, že jedna z cest Baracka Obamy, který je zatím sympatický celému světu, by mohla vést právě do Prahy.

Můžeme Evropě nabídnout neutrální půdu. To je důležitější, než se může zdát. V období politické krize (EU nemá svého leadera) není dobré, když debatu moderuje někdo se silnými ambicemi a má tendenci strhávat na sebe pozornost, což se občas dělo v průběhu francouzského předsednictví. Klíčová slova mezinárodní moci ( můžeme to vnímat jako jedno z poučení současné Bushovy administrativy) zní dohoda a spolupráce, nikoli síla a válcování slabších.

Pražský stůl, pražská křižovatka jakožto věky vyzkoušené kolbiště kultur, národností a nápadů, může sehrát pozitivní neutrální roli. A po neutralitě je v současnosti žízeň jak po čerstvé vodě po prohýřené noci.

Další, co můžeme nabídnout, je zkušenost s krizemi. Bankovní socialismus, garance za vklady, státní injekce a garantované převody, to všechno máme za sebou, není to pro nás novinka, a světe div se, umíme to. A nemylme se, i současná vláda by dělala totéž, kdyby situace byla stejná jako před deseti lety u nás nebo jaká je nyní na západě.

Stačí tedy, abychom jen trochu ubrali arogance a naši negativní zkušenost převrátili ve výhodu. Víme, co to je, když je pořádná finanční krize, a víme také (což je důležitější), jak z toho ven. Vždyť se nám to povedlo.

Malý a nevýznamný národ? Kecy…

Pokud poodstoupíme o několik kroků, zjistíme, že nejsme národ ani malý (jsme klasický evropský stát střední velikosti) ani nevýznamný (klíčové světové události posledních dvaceti let se motaly kolem nás). Co by mělo říkat Dánsko, Finsko, Švédsko, Belgie?

Který stát se může za posledních dvacet let, tedy za dobu jedné generace, pochlubit tak zajímavou, bohatou a poučnou historií? Světové události poslední generace s námi většinou nějakým způsobem souvisely a měli jsme na nich podíl. Stáli jsme nevědomky na počátku velkého globálního růstu a nyní, když ho mnozí chtějí pohřbít, mnohé záleží opět na nás.

Rozpad ruského impéria, konec studené války, dvacet let globálního vývoje, který byl tažen prudkým vývojem mezinárodního obchodu s novými ekonomikami (tedy i s námi), plán amerického radaru, což ve střední Evropě všudypřítomné Rusko nemůže skousnout, finanční krize a v neposlední řadě pokus o překreslení světového finančního řádu – to jsou problémy, při jejichž řešení Česká republika hraje a může hrát významnou roli.

Naše malost a nevýznamnost je tedy spíše než skutečností mentální slabostí, podléháním perifernosti a marginalizací, v nichž nás bohužel stále podporuje řada našich „malých“ politiků.

Představy, že Evropa a svět jsou „ti druzí“, kteří stojí proti nám, že my nikdy nic neovlivníme a neprosadíme, že nás všichni chtějí jen utlačovat, regulovat, že na nás nic nezáleží a že jsme jen lístkem ve větru hry těch velkých, na kterou nemáme vliv, tomu jen napomáhají.

A tak mne zase napadá paralela s příběhy Tolkiena, kde se lži, které ve Středozemi mezi hrdými lidmi Gondoru šířil špatný rádce Gríma, nakonec po několika letech staly skutečností. Gondor vypadal nakonec právě tak, jak ho Gríma líčil.

Ale i malomyslný národ hobitů měl svého Bilba a svého Froda, kteří nakonec donuceni okolnostmi sehráli velkou roli v dějinách Středozemě. Stačilo se jen neseparovat a využívat svých předností i pomoci a podpory jiných. Kéž by se taková odvaha, a síla vést celé společenstvo Evropy, našla i u nás.

Celý článek najdete v prosincovém čísle časopisu Finmag - finanční magazín, který vychází 1. prosince. Foto: Tomáš Tesař