Články na téma: státní správa

Varování: tento článek obsahuje mnohem méně sarkasmu, než by se dalo podle nadpisu a jména autora čekat.

Češi nikdy nebyli ve světě moc oblíbení, a pokud jde o ostudy, mají tvrdou konkurenci. Proto se kvůli politickým průšvihům bojte spíš o kvalitu vlastního života než o fiktivní národní pověst.

Podle Financial Times jsme důvěryhodní, ekonomické výsledky máme nad průměrem, ovšem politicky jsme na tom hůř než většina zemí Evropské unie. Ekonomický deník sestavoval žebříček unijních ministrů financí. A nám to – skrze osobu strážce státní kasy – může pomoci udělat si obrázek, jak Česko vnímají „venku.“

Když nebudeme hodní, dopadneme jako to zlobivé Řecko, které zas neplní podmínky, uložené mezinárodními institucemi. Tak se u nás strašívá. Tomáš Prouza ve svém komentáři připomíná, že v průšvihu jsou i státy, které se podmínky snaží poslušně plnit. Jen jim to vůbec nepomáhá, naopak. Ale o tom je asi třeba mlčet!

„Co chtějí, vědí o člověku, mají na to kartotéku,“ zpívá Jarek Nohavica. Dnes už tedy nemají kartotéku, ale databázi. A ne jednu. Pokračování rozhovoru s Petrem Říhou z občanského sdružení Egonov, které poukazuje na zoufalou neefektivitu českého eGovernmentu a díry, kterými ze státních databází můžou utíkat data k nepovolaným očím.

„Spuštění základních registrů bylo vyčísleno na čtyři miliardy. Z toho 85 % nákladů má hradit Unie a pouze 15 % má zaplatit stát. To jsou pěkné peníze, nemyslíte? Neříkám, jak to v tomto případě je s korupcí, ale jakákoliv procenta z téhle částky jsou určitě zajímavá pro spoustu lidí,“ říká Petr Říha z občanského sdružení Egonov.cz.

Za lobbistické orgie označil David Ondráčka, šéf české pobočky Transparency International, schvalování zákona o veřejných zakázkách. O frustraci, která vládne Česku, i o naději, že jednou korupční hydra přece jen nějaké hlavy ztratí, čtěte v druhém dílu exkluzivního rozhovoru pro Peníze.cz a Finmag.

V exkluzivním rozhovoru s šéfem české pobočky Transparency International se dozvíte, kvůli čemu u nás pracují kontrolní orgány špatně, jak probíhala spolupráce s Radkem Johnem a proč by lidé jako Aleš Řebíček či Pavel Drobil neměli zůstávat v klidu.

Korupce je prvořadým tématem české politiky už od parlamentní kampaně Miloše Zemana v roce 1998. Troufl bych si tvrdit, že o volebních vítězích a poražených rozhoduje ještě častěji než téma sociálního státu. Nejlépe to dokládají volby poslední, kde hlad veřejnosti po boji s korupcí vynesl relativně obskurní straně plných čtyřiadvacet poslaneckých mandátů. Naproti tomu sociální demokracie, která téma korupce silně podcenila, musí snášet roli sice hlasité, leč jinak bezbranné opozice.

Dnešní komentář bude kvůli páteční smrti Eduarda Janoty trochu osobnější, než bývá zvykem. Připomněl mi totiž to, jak moc může jeden člověk ovlivnit fungování státní správy a kam by se mohla státní správa posunout s pár drobnými změnami.

Česká média plní téměř každý den šťavnaté příběhy politiků a úředníků, kteří vzali nebo údajně měli vzít „provizi za přiklepnutí“ veřejné zakázky či dotace z nějakého fondu. Vzduchem létají miliony, desítky milionů či částky ještě vyšší. „Velká“ korupce hýbe českou politikou - a je dobré dodat, že právě hlavně díky médiím. Být Marťanem vysazeným z kosmické lodi, který veškerou svou znalost země, v níž přistál, založí na sledování českých médií, řekl bych, že jsme stát, kde pomalu každý politik či vyšší úředník „bere“. Existuje ale ještě jiná korupce.

Vláda rozpočtové odpovědnosti. Vláda, která chce snížit platy státním úředníkům. Šetřit ve státním rozpočtu. Snižovat cenu provozu státu… Zní to vznešeně, že?Jde této vládě skutečně o lepší fiskální situaci České republiky, nebo jde jen o novou fasádu té samé politiky ve směru „statu quo“?