Články na téma: přerozdělování

Nemožnost přijmout opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu, není otázkou selhání určité skupiny politiků, ale přímo vyplývá ze sociální struktury společnosti. Vládnoucí elita sestávající ze státních zaměstnanců, intelektuálů, manažerů korporací a aktivistů neziskovek nedokáže ubránit své postavení bez těch opatření, která brání pracujícím třídám podnikat, vyrábět, obchodovat a vytvářet pracovní místa.

Všeobecně akceptovaný mýtus o tom, že v moderních západních společnostech mají téměř všichni srovnatelné šance uspět, je v rozporu se skutečným stavem. Pro naprostou většinu z nás platí, že naše životní šance jsou v zásadě určeny tím, do jaké společenské vrstvy jsme se narodili. Právě tato kombinace třídní struktury a rétoriky rovnosti šancí působí zmatení a umožnila vyšším třídám přeměnit „sociální stát“ v gigantický nástroj na vysávání těch, kdo by na tom byli hůř i za přirozených podmínek. Projekty typu společné evropské měny jsou jen vystupňováním tohoto trendu.

Je mnoho důvodů domnívat se, že se podařilo vybudovat bezrůstovou společnost. Její reálná podoba se však od původního ideálu ekologů a humanistů liší stejně radikálně, jako se socialismus sovětského typu lišil od představ utopických socialistů, píše Petr Hampl v prvním dílu eseje o mechanismech, podle kterých funguje naše společenské, politické a hospodářské uspořádání.

Tématem posledních dní je evropská rozpočtová federace. Zachránila by euro? Ve včerejším článku Pavel Kohout vysvětloval, proč euro ani eurozónu není třeba zachraňovat. „Dejme však tomu,“ uvozuje ekonom exkluzivní pokračování článku, „že bychom rozpočtovou federaci chtěli z jiných důvodů než kvůli hypotetické záchraně eura. Co by bylo potřeba udělat, aby vznikla, a jaké důsledky by její vznik měl?“

Že hlavním problémem dnešního světa je finanční krize? Ale kdepak. Něco daleko horšího!

Jsou dvojí zákony: jedny dané, to jsou zákony přírodní, druhé si vymýšlejí lidé. Počet těch prvních je konstantní (jen čas od času se povede objevit nějaký, který jsme doposud neznali), počet druhých – roste. Zkusme aplikovat přírodní zákony na bujení ekonomických (a společenských) regulací. K čemu dojdeme? Podle druhého termodynamického zákona se uregulujeme k ekonomické smrti.

Kellner, Tykač, Roman, Babiš. Čeští miliardáři, které všichni znají. Těch pár jmen však neznamená, že v Česku zeje hluboká propast mezi chudými a bohatými. Naopak patříme mezi nejvíce rovnostářské země světa. Tak kde se berou mýty o doširoka rozevřených sociálních nůžkách?