Články na téma: přerozdělování

Zápisky ze čtrnácti dnů v nejšpinavější evropské metropoli.

Recept na to, jak vyrovnat nedostatky určitých krajů či zemí, jsou nižší daně a řemesla.

Jako bychom zaslechli oblíbenou mantru našich dní: My ty peníze musíme vyčerpat! Slovensku prý hrozí, že „přijde až o půl miliardy eur“ evropských dotací. Tak to vypadá z pohledu českých i slovenských médií. Vyvážené zpravodajství by ovšem jedním dechem dodalo, že to vlastně může taky znamenat, že se sto miliard z rozpočtu ušetří.

Moc dobře si pamatuji tehdejší atmosféru: psal se rok 2003 a v celé zemi se konalo první a dosud poslední celostátní referendum. Nadšení svátečně oblečení lidé houfně směřovali do volebních místností a po letech útisku a odříkání konečně ukázali komunistům dlouhé nosy. Ve dnech 13. a 14. června rozhodli, že Česká republika vstoupí do Evropské unie.

Volební kampaň Richarda Nixona v roce 1972 sjednotila téměř všechny vzdělané a kultivované Američany: hlasovali proti němu. Málokterý příslušník vyšších vrstev pochyboval, že Nixon je slabomyslný buran a jeho setrvání v Bílém domě by bylo skandální. Shodovaly se televizní stanice i veškerý tisk. A výsledek? Nixonovo drtivé vítězství, jaké se od té doby nikomu nepovedlo zopakovat.

Bjørn Lomborg, přední světový environmentální badatel a nově rovněž Pražan, říká: „Znečištění vod a ovzduší usmrtí dvěstěkrát více lidí – přibližně šest milionů každým rok – než globální oteplování. Přitom je vlastně nikdo neřeší.“

Ač jsou svobody v Evropě nahlodávány, není důvod podléhat skepsi. Člověk – schválně neříkám lidé – má všechno ve svých rukou.

Systém vydatných sociálních dávek není výhradně chloubou evropských severských států, i někdejší Mekka kapitalismu, Spojené státy americké, je dnes říší masivního státního přerozdělování. Stačí se podívat na podporu svobodných matek: je lhostejné, jestli svobodná matka vydělává 29 nebo 57 tisíc dolarů ročně. Po zdanění a vyplacení státní podpory je jejich čistý příjem – stejný. Že to není zrovna motivační?

České dráhy spolu se Správou železniční dopravní cesty loni vytvořily zisk přes dvě miliardy korun. Je to důvod k radosti? Ani omylem! Aby se společnosti dostaly účetně do černých čísel, stát do nich musel desítky miliard nasypat.

Moravská ekonomická teorie i praxe přečkala několik revolucí. Je totiž nadčasově jednoduchá: nalákat, ožrat, oškubat. Děláme to s radostí – a s dotacemi od města, kraje i ministerstva školství.

Časopis Forbes zařadil německou kancléřku Merkelovou na čtvrté místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. V kategorii žen jí udělil dokonce zlatou medaili. Merkelová bezpochyby velkou moc má. Používá ji v něčem správně, ale jindy zase velmi špatně.

Zástupy politiků, ekonomů i žurnalistů radí Evropské unii, jak na krizi. Nelze provozovat měnovou unii bez unie fiskální, zní mnohohlasý chór moudrých hlav a pokračuje: Jedině centrální rozpočet, který bude přerozdělovat podstatnou část daňových příjmů, může vyrovnávat rozdíly v hospodářském cyklu, které jsou způsobeny fungováním jednotné měny.

Nejvyšší kontrolní úřad našel nesrovnalosti v České exportní bance: zvýhodňovala některé vybrané firmy. Není to ale přesně to, kvůli čemu všechny podobné instituce vznikají?

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Až budeš dneska pospíchat z práce na fotbal, do kosmeťáku nebo na chatu, pořádně za sebou práskni dveřmi a pak si od plic odfrkni. Od začátku roku až do teď jsi dřel na Kalouska, od zítřka vyděláváš na sebe! Den daňové svobody je tu. Jak ho oslavíš? Dokaž si, že na to máš!

V pokračování včerejšího článku se autoři zaměřují polopravdy a mediální mýty, které podle nich zastírají skutečnou povahu korupce. „Média otáčejí kauzalitu. Korupce je příznak, nikoli příčina,“ tvrdí.

Bez povrchních soudů a se znalostí ekonomie!

Lumík (Lemmus) je drobný severský hlodavec. V obecném povědomí přežívá mýtus o hromadných sebevraždách, které příslušníci tohoto rodu, následujíce slepě druh druha, pášou skokem do moře z vysokého útesu. Dnes, pokud někde z výšky padá větší množství lumíků, vědci trvají na tom, že jde o shodu nešťastných okolností. Lumík ale přesto zůstává symbolem stádnosti vedoucí až k záhubě.

Harold Demsetz, proslulý americký ekonom, říká: „V podstatě mě nepřekvapuje, že rozdělení příjmů ve společnosti je stále více nerovné. Je to vlastně přirozené.“

„Vyzývám vládu České republiky, aby připravila opravdovou reformu penzijního systému. Přidání dalšího spoření dlouhodobě nic neřeší. Zaveďte mezigenerační důchodový systém, individuální důchodové účty na principu částečných rezerv a zvedněte rychleji věk pro odchod do penze,“ píše Jan Traxler Petru Nečasovi, Miroslavu Kalouskovu a Jaromíru Drábkovi.

Budoucnost je otevřená, nicméně některé věci se zdají být jisté. Kapitalistická revoluce reaganovského typu se již nebude opakovat. Sociálně třídní struktura brání obnovení prosperity a není nikoho, kdo by měl motivaci a možnost tuto strukturu změnit. Nejpravděpodobnější varianta spočívá ve vytvoření masivní šedé ekonomiky bez jakékoliv regulace za fasádou evropského či světového neosocialistického režimu.