Články na téma: penzijní reforma

Když se na víkendové narozeninové oslavě stočila řeč na politiku, v podstatě unisono znělo jedno jediné – copak je to, co vidíme poslední měsíce, skutečně možné? Výsledky loňských voleb řada lidí oslavovala, protože Česká republika měla konečně silnou vládu s atraktivním programem úspor a boje proti korupci a dostatečná většina v parlamentu dávala naději na rychlý průběh změn.

Penzijní fondy pláčou, že na penzijní reformě nevydělají, že bude drahá a limity poplatků příliš nízké. Propočty ukazují, že bude nevýhodná pro lidi s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Propad příjmů průběžného systému chtěla vláda hradit ze zvýšené DPH – ale z 22 miliard vybraných navíc do důchodové rezervy doputují pouhé dvě miliardy...

Když vláda oznamovala zvýšení daně z přidané hodnoty, ospravedlňovala ho důchodovou reformou. Navýšení DPH prý mělo financovat výpadek příjmů průběžného důchodového systému. Celkově měla nová sazba přinést do státní pokladny zhruba 22 miliard korun.

Když někdo udělá chybu, bývá zvykem, že se omluví a zkusí ji napravit. Když ale ministerstvo financí doplatilo na svůj protiústavní postup při změnách ve stavebním spoření, místo omluvy začalo bouchat pěstí do stolu a trestat ty, kteří na chybu poukázali.

V uplynulých týdnech Věci veřejné opravdu dostály svému názvu: tak veřejně se špinavé politické prádlo ještě nepralo! Zahraniční TV produkce jen tiše závidí: reality show těchto proporcí ještě vymyslet nedokázaly. Náklady na ni však poneseme my všichni: je na čase se ptát, kolik zaplatíme.

Když minulý týden ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo kalkulačku výnosů k navržené důchodové reformě, vypadalo to na první dobrý mediální tah. Vždyť co přesvědčivějšího lze použít za argument než to, jak se lidem zvednou důchody, pokud do systému vstoupí?

Debata o penzijní reformě probíhá. Úhlem pohledu, který chybí, je ale otázka, zda návrh vlády, tedy ta část reformy spočívající v redukci objemu důchodových prostředků ve státním rozpočtu o tři procenta, nějak zásadně přispěje k prevenci dalších krizí našich veřejných financí.

Finanční trh je pro nemalou část Čechů horší než kasino. Jak jinak si vysvětlit fakt, že ročně Češi prosázejí téměř 128 miliard korun? Desetkrát více, než o kolik loni stoupl majetek v podílových fondech včetně zhodnocení a více než polovina celkového majetku Čechů ve fondech (ve skutečnosti ještě více, protože statistiky nerozlišují investice domácností a firem). A ještě jinak – více než 3 % nominálního HDP.

Z toužebně očekávané penzijní reformy, která měla pomoci vylepšit bilanci veřejných financí, se stává projekt, který vylepší bilanci pouze vybraným lidem. A klienti mezi nimi bohužel nebudou.

Podstatným otázkám penzijní reformy se věnuje předvčerejší komentář Markéty Šichtařové, pojďme se vrátit k těm „nepodstatným“, tedy poplatkům pro penzijní fondy.

Ministerstvo financí minulý týden tiše a nenápadně zveřejnilo návrh na výši poplatků penzijních fondů a mezi řádky naznačilo i několik dalších zajímavých detailů. Právě poplatky rozhodnou o tom, jak výhodný či nevýhodný bude přestup lidí z průběžného systému do soukromých fondů. Je proto velmi zvláštní, že takto klíčový materiál byl pouze nenápadně umístěn na web ministerstva a jeho zveřejnění nedoprovázela žádná tisková zpráva.

Ministerstvo financí „dostalo za uši“, protože penzijní reformě nepředcházela pořádná debata. Náprava byla zjednána: veřejnost smí vyjádřit názor na to, jaké poplatky platit penzijním fondům. Kdy však přijde řeč na podobu prvního pilíře a další „méně zásadní“ věci

Česká republika poskočila v indexu ekonomické svobody ze 34. místa na 28. místo. Skok se to zdá být relativně velký, dříve však, než zvoláme slavnostní hurá, je třeba nalít si čistého vína…

Pokud by byl někdo natolik masochistický, že by se vrátil k volebním programům vládní koalice, našel by v nich zejména slova o snižování výdajů či o efektivním využití státního majetku (včetně jeho privatizace). Rozhodně se v nich nic nepíše o navyšování daňové zátěže nebo o trestání odpovědných lidí, kteří se chtějí starat sami o sebe místo toho, aby byli závislí na státu.

V souvislosti s plánovanou penzijní reformou se často objevuje otázka: kde máme jistotu, že nám fondy za pár let někdo neznárodní, neprovede „měnovou reformu“ a podobně. Existuje vůbec na světě nějaký fond, který přežil třeba sto let?