Články na téma: FED

Evropa stojí na kraji srázu a dívá se dolů do propasti, říkalo se v předešlém díle trojdílného seriálu. Přední evropští státníci jsou zoufale nejednotní a přibírají na váze, protože kvůli takzvanému řešení dluhové krize se svolává jeden summit a jeden pracovní oběd za druhým. Jenže peníze mezitím docházejí: příští rok bude potřeba zaplatit staré dluhopisy – jenže nové nikdo nechce...

… španělská polední siesta, řecká lenost, euro, trh, vláda, Berlusconi, EU, levice, pravice, hloupí lidé, chytří lidé, malé utrácení, velké utrácení, malé zadlužování, příliš velké zadlužování, ekonomové, bankéři, politici, podnikatelé, spekulanti, Wall Street, Fed, kapitalismus, socialismus – a co nám ještě zbývá? Svíčková!?

Průměrný Američan dnes tankuje do svého SUV na americké poměry předraženou naftu (17 Kč za litr), ve zprávách musí poslouchat, jak se v Evropě hroutí bankovní systém, a pokud neztratil práci, tak se během nedělního odpoledne dívá na baseball. Pokud ji ztratil, tak se také dívá na baseball, ale když ho vypne, vidí to s Amerikou mnohem víc černě.

„Moc, kterou naše měna má nad světovou ekonomikou, pomalu slábne. A může to pro nás znamenat nepěkné věci,“ říká americký historik H. W. Brands místo úvodu k výňatku ze své nové knihy.

Minulý článek o penězích a dluhu vyvolal na Finmagu sáhodlouhou diskuzi. Jak je vidět, jde o horké téma, proto se k němu vracíme.

Jak z evropské dluhové pasti? Summit střídá summit, záchranné plány přicházejí a krachují jak na běžícím pásu. Existuje však instituce, která na řešení pracuje dlouho, intenzivně a do značné míry účinně. Prakticky bez pozornosti médií. Je to Evropská centrální banka.

Na rozhovor Lukáše Kovandy s Paulem Samuelsonem, možná nejvlivnějším teoretikem ekonomie druhé poloviny 20. století, jsme na Finmagu od října 2009, kdy vyšel, odkazovali mnohokrát, celý se zde ale neobjevil nikdy. Dnes, téměř na den přesně dva roky poté, co vyšel, jsme se to rozhodli napravit. Některé pasáže jsou totiž aktuálnější než kdykoliv předtím. A to přestože bylo Paulu Samuelsonovi v době, kdy se s Lukášem setkal, čtyřiadevadesát.

„Koupili jsme si většinu bývalé sovětské říše. Ty vlády ovládáme, vlastníme. A pravděpodobně vlastníme i Českou republiku,“ říká Paul Craig Roberts, duchovní otec hospodářských reforem za vlády Ronalda Reagana.

Světem obchází strašidlo recese a finanční krize – již podruhé od podzimu 2008. Statisticky vzato, recese navštěvuje vyspělé ekonomiky jednou za sedm let a trvá typicky rok a půl. Ale je to jako s povodněmi: dlouho nic, a pak máte pocit, že sotva skončila jedna, začne druhá.

Jednou z nejnebezpečnějších iluzí, které se rozmohly v reakci na propuknutí finanční krize v roce 2008, je víra, že hektolitry monetárního lubrikantu nám vynahradí skutečné ekonomické reformy.

Stejně jako 11. září 2011 je i finanční krize skvělou živnou půdou pro různé konspirační teorie. Ale všechny se mýlí, pravdu pravdoucí o globálním spiknutí znají jen servery Peníze.cz a Finmag.

„Řekové budou muset eurozónu opustit. Nemají jinou možnost,“ tvrdí Allan Meltzer, přední světový expert na měnovou politiku a poradce prezidentů Kennedyho i Reagana.

Když se řekne „příliš mnoho peněz“, zní to laickým uším jako báječná věc. Ale když nastane příliš rychlá expanze úvěrů, takřka zákonitě nastane situace, kdy vznikne příliš mnoho špatných úvěrů. Ve Spojených státech se úvěrová bublina projevila expanzí tzv. subprime mortgages neboli hypoték poskytovaných rizikovým klientům. Ta vedla k finanční krizi během let 2007-2008. Dnes již uzavřená kapitola: nynější evropská finanční krize však přece jen má spojitost s tou americkou. Více v závěrečném díle dvoudílného seriálu.

Pamatujete si, co jste dělali 11. září 2001? Pokud jste náhodou ekonom nebo pracujete na finančních trzích, možná si vzpomenete na neodbytnou myšlenku doprovázející normální lidský pocit hrůzy: „Proboha, na něco takového nemáme modely!“

„Fed musí prosadit znovunavázání dolaru na zlato. Udělá-li se to správně, půjde o stabilní a flexibilní řešení. Ekonomika bude mít k dispozici dostatečné množství peněz a nízké úrokové sazby budou nízké zcela přirozeně, a nikoli uměle, jako je tomu nyní. Získáme více z globálního obchodu, získáme více produktivních investic,“ říká Steve Forbes, vydavatel stejnojmenného časopisu.

Po dvou kolech kvantitativního uvolňování (QE) se nezaměstnanost ve Spojených státech stále drží nad devíti procenty a meziroční index spotřebitelských cen vyšplhal na 3,6 procenta. Z technického hlediska dnes USA stojí před vážnou hrozbou stagflace. Někteří ekonomové však přesto volají o nastartování ekonomiky prostřednictvím čtyřprocentní inflace.

Tak nám snížili rating Spojených států. Jestli je to tak důležitá zpráva jako ta od paní Müllerové o Ferdinandovi, ještě uvidíme. Tím se ale v článku zabývat nechci. Zajímá mě, jaký dopad bude mít tento krok na ratingové agentury – a jestli pod nimi Standard & Poor’s definitivně nepodřízla větev.

„Investice do zlata a stříbra je dobrým zajištěním proti lžím politiků. Proti politikům, kteří kradou naše peníze, proti politikům, kteří věří v masivní schodkové financování státních výdajů. Drahé kovy jsou výtečný způsob, jak se zajistit proti velmi pochmurnému politickému systému, jenž je dnes celosvětovou realitou," tvrdí legendární burzovní obchodník Larry Williams.

Ekonomové v posledních dnech žijí dvěma tématy. Z evropské perspektivy se zdá, že tématem číslo jedna je další pokus o řešení řecké krize. Možná že mnohem důležitější je ale dění za oceánem, totiž souboj amerického prezidenta a Kongresu o zvýšení dluhového limitu Spojených států a hrozba defaultu rozhodující světové ekonomiky.

„Musíme docílit toho, aby vlády přešla chuť určovat, co je nejlepším zdrojem energie. Nynější posedlost solární a větrnou energii a etanolem je prostě mimo. Nemůžeme čekat, že šetrné technologie budou natolik produktivní, aby vedly k významnějšímu snížení spotřeby fosilních paliv, zato však můžeme očekávat, že pokřiví tržní cenu takovým způsobem, jak se to stalo v případě podpory kukuřice na výrobu etanolu,“ říká Terry Anderson, přední ekonomický expert na environmentální tématiku.

Celý život pracuji na Wall Street a za ta léta jsem už zjistil, že velcí institucionální investoři jako penzijní nebo nadační fondy se málokdy vzdalují od stáda. Spravují příliš mnoho cizích peněz, než aby z něj samotní vystrkovali hlavu. Když pak něco nevyjde, můžou alespoň poukázat na to, že ostatní si vedli stejně špatně.