Články na téma: Evropská centrální banka

Evropští lídři neprožívají odpočinkové léto. Angela Merkelová z hor v severní Itálii volala Mariu Montimu a slibovala, že pro euro udělá „vše potřebné“. Italský premiér jezdil po evropských hlavních městech a snažil se, aby udržel úroky za úvěry co nejníže. Během své dovolené na ostrově Sylt přivítal německý ministr financí Wolfgang Schäuble amerického ministra financí Tima Geithnera. A muž, kterého všichni sledují, prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, slíbil: „Do Polynésie nepojedu, je to příliš daleko.“

Nelze si nevšimnout, jakou radost mají z krize někteří profesionální Evropané, kteří po příležitosti upevnit svoji moc vyjeli jako smečka ohařů po liščí stopě.

Pondělí po řeckých parlamentních volbách se zdálo, že finanční trhy reagují neutrálně, možná mírně příznivě. Velmi brzy se však vývoj pokazil. Ceny španělských a italských dluhopisů poklesly, což znamená, že jejich výnos do doby splatnosti vzrostl.

Jen krátkozrakost brání politikům v zavedení systému národních měn navázaných na euro.

Dne 13. června 2012 jsem oslavil páté výročí svého prvního článku o španělské krizi. Přesně řečeno, o budoucí španělské krizi, neboť tehdy to zdaleka nevypadalo tak zle. Posuďte sami – článek uvádím v původním znění s titulky ze současnosti:

Staré známé akciové pořekadlo říká „sell in May and go away“! Květen je pro výnosy z akcií opravdu historicky nejhorší měsíc, a proto se pověrčiví burziáni snaží na konci dubna akcií zbavovat. A jak vidno, letošek je už třetím rokem po sobě, který jim dává za pravdu.

Pro velký úspěch podzimní emise spořicích státních dluhopisů přišlo ministerstvo financí s novou várkou. Jak výhodné je to tentokrát?

Evropa prochází vážnou krizí: týká se její ekonomiky, politiky i identity. Eurozóna vrávorá nad propastí, ekonomika skomírá, roste napětí mezi jednotlivými členskými zeměmi. Je zpochybňována efektivita „kapitalismu s lidskou tváří", pro Evropskou unii vždy příznačného. K tomu všemu se přidává ještě spor o hospodářskou nezávislost zemí starého kontinentu.

I v krizích mají lidé normální starosti. Třeba jak uložit peníze. Bohatí řeší, jak zachovat své bohatství. Chudé zajímá, jak zbohatnout nebo aspoň jak se nenechat napálit. Mladí stojí před dilematem, zda tvořit rezervy pro založení domova a rodiny, anebo úspory prohýřit. (Upřímně, není to snadná volba.) Střední a starší generaci zajímá, jak nepřijít o hodnotu peněz shromážděných na horší časy.

Podaří se Španělsku zažehnat hrozící bankrot, nebo se vydá stejnou cestou jako Řecko? Zeptali jsme se ekonomů Pavla Kohouta, Petra Teplého, Tomáše Prouzy a dalších osobností ze světa financí a byznysu.

Španělsko trpí bankovní krizí a rekordní nezaměstnaností. Obchodní bilance se propadá. Veřejný dluh se blíží k 80 procentům HDP. Přitom ještě nedávno byli Španělé dáváni za příklad dobrých hospodářů.

Nizozemsko je často pokládáno za ekonomiku v kondici a dáváno jiným zemím za vzor. Ovšem i Španělsko patřilo nedávno v některých oblastech ke chváleným premiantům...

Včera jsme se věnovali tradičnímu důvodu k výrobě nových peněz centrálními bankami: měnovým intervencím, které mají vést k oslabení domácí měny. Dnes nás čeká kvantitativní uvolňování.

Že finanční svět není v klidu, o tom netřeba pochybovat, jinak by bankéři houfně neopouštěli svá místa ve vrcholovém vedení největších světových bank. V klidu není ani eurozóna, o Řecku a situaci v něm se mluví prakticky nepřetržitě. Jaké jsou kroky bankéřů, hlavně německých? Jsou opravdu bezvýhradně pro záchranu eurozóny, nebo vysílají jiné signály?

„Měla by centrální banka kromě cenové a měnové stability dbát také na růst?“ ptá se Honza Macháček v dalším díle Dialogu. Pavel Kohout odpovídá.

Dne 9. března 2012 vyhlásilo Mezinárodní sdružení pro swapy a deriváty (ISDA), že nedávná restrukturalizace řeckých státních dluhopisů představuje kreditní událost. Tedy bankrot. Stalo se, co se muselo stát. Otázka je, kdo další je na řadě.

Jak je to doopravdy se smlouvou o fiskální stabilitě? Exkluzivně přinášíme první část trojdílné analýzy Pavla Kohouta.

Jan Macháček se ptá předních ekonomů na jejich názor na aktuální události. Co si myslí Pavel Kohout o pumpování peněz do evropských bank?

Nakupujte, když je krev v ulicích, řekl prý kdysi baron Rotschild. V roce 2007 žili západní investoři v nebývale klidné době, tedy v době, která investicím – podle barona – nepřeje. Co se od té doby změnilo? Ekonom Pavel Kohout exkluzivně pro Partners media reviduje a doplňuje svůj pět let starý text.

Uprostřed rámusu kolem Řecka jdou stranou významnější zprávy. Kdo například ví, že Evropská centrální banka od počátku krize napustila do evropského bankovnictví téměř bilion eur? A kdo si povšiml, že francouzská obchodní bilance padá do minusu jako kámen?

Evropská banka má v rukou velikou moc nad měnovou politikou. Čím větší moc nad ní má, tím větší paseku způsobí její chyba. A fiskální unie by samozřejmě do jejích rukou koncentrovala moc moci. Pavel Kohout exkluzivně o měnovém dopingu, o neprozřetelnosti jeho náhlého utnutí a Mariu Draghim.