Půjde to bez Spojených států evropských?

Bývalý řecký ministr financí, bojovný Janis Varufakis, a jeho nezdolný protivník, bývalý německý ministr financí Wolfgang Schäuble, byli celou dobu Varufakisova působení v úřadu na kordy kvůli řeckému dluhu. Když ale došlo na stěžejní otázku budoucnosti eurozóny, byli zajedno: Měnová unie vyžaduje politickou unii. Střední cesta neexistuje.

Pevněji k sobě

To je jedno ze zajímavých odhalení ve Varufakisově strhujícím záznamu o době v křesle ministra financí. „Jste patrně [v rámci euroskupiny] jediný, kdo chápe, že eurozóna je neudržitelná,“ cituje Varufakis, co mu údajně řekl Schäuble. „Eurozóna je konstruována chybně. Není pochyb, že bychom měli mít politickou unii.“

Samozřejmě, Schäuble a Varufakis měli odlišné představy, k jakým účelům by politická unie sloužila. Schäuble v politické unii viděl prostředek, jak si z centra vynutit přísnou fiskální kázeň v členských státech, svázat jim ruce a znemožnit „nezodpovědnou“ hospodářskou politiku. Varufakis se domníval, že politická unie by uvolnila věřitelskou smyčku kolem krku jeho ekonomiky a vytvořila napříč Evropou prostor pro pokrokovou politiku.

Je nicméně pozoruhodné, že tito dva lidé ze zcela opačných konců politického spektra dospěli k téže diagnóze eura. Tato sbíhavost je příznačná pro sílící pocit nutnosti fiskální a v posledku politické unie, má-li být euro zachováno bez újmy na hospodářské výkonnosti či demokratických hodnotách. Podobné úvahy předložil francouzský prezident Emmanuel Macron. Na misku „Spojených států evropských“ přidal nedávno svou váhu také lídr německých sociálních demokratů Martin Schulz.

Přeseknout uzel

Existuje ale i alternativní, mnohem méně ambiciózní názor, podle kterého není nutná ani fiskální, ani politická unie. Potřeba je jen přesekat vazby mezi soukromými a veřejnými financemi a zamezit, aby jeden sektor zneužíval druhý.

Při takovém oddělení můžou být soukromé finance na evropské úrovni plně integrované, kdežto veřejné finance zůstanou jednotlivým členským státům. Země tak můžou těžit ze všech výhod finanční integrace a politikům jednotlivých zemí zůstanou volné ruce při správě jejich ekonomik. Brusel by přestal být strašákem, který naléhá na fiskální přísnost a přivolává na sebe hněv zemí s nízkým ekonomickým růstem a vysokou nezaměstnaností.

Pevným zastáncem názoru, že fungující měnová a finanční unie nevyžadují fiskální integraci, je Martin Sandbu z Financial Times. Je přesvědčený, že zásadní reformou je zabránit orgánům veřejné moci, aby zachraňovaly soukromé banky, Cenu za úpadky bank by měli platit jejich vlastníci a věřitelé; případné ozdravení musí přicházet zevnitř, ne zvenku.

Sandbu tvrdí, že by tak nejen byly chráněné veřejné finance před neodpovědnostmi bank, ale také by to vedlo k rovnováze kopírující fiskální sdílení rizik mezi zeměmi, které jsou na jedné straně čistými dlužníky a na druhé čistými věřiteli. Když selžou banky v první skupině, náklady ponesou věřitelé ve druhé. „S bankovní unií není fiskální unie zapotřebí,“ píše Sandbu.

Ekonom z Kalifornské univerzity v Berkeley Barry Eichengreen ve své chystané knize také obhajuje opětovné „znárodnění“ fiskální politiky a považuje ho za zásadní krok pro zastavení vlny evropského populismu. Eichengreen se domnívá, že pro návrat fiskální politiky národním vládám by bylo nezbytné znemožnit bankám držet příliš mnoho vládního dluhu, aby se minimalizovalo riziko, že nedostatky národního fiskálního řízení rozkymácí bankovní soustavu. Krachující vlády by musely restrukturalizovat své dluhy, ne čerpat výpomoc z ostatních států Unie.

Jenže věřte politikům

Zastánci přetnutí gordického uzlu mezi soukromými a veřejnými financemi si uvědomují, že toto oddělení by fungovalo, jedině kdyby se radikálně změnil přístup vlád k bankám. Není ale jasné, jestli by se jimi navrhovaná řešení osvědčila. Dokud bude hospodářská politika v působnosti národních vlád, fungování přeshraničního finančnictví bude pravděpodobně dál pokřivováno „suverénním rizikemׅ. Svrchované státy můžou vždy měnit pravidla ex post, což znamená, že úplná finanční integrace není možná. A náklady lokálních finančních šoků nelze tak snadno rozložit do šíře.

Zamysleme se nad tím, co se stane, když zkrachuje velká banka v USA – hospodářské unii, kde už Sandbuova a Eichengreenova pravidla platí. Přelévání regionálních ekonomických vlivů omezuje fakt, že ostatní dlužníci můžou dál normálně fungovat: o úvěruschopnosti nerozhoduje, v jakém státě dlužník sídlí, nýbrž jeho fundamenty. Nikdo neočekává, že by vláda státu zasahovala do mezistátních plateb, přepisovala úpadková pravidla nebo v případě krajní nouze vydala vlastní měnu.

Vlády států v USA disponují nevelkou svrchovaností z velké části proto, že ji mají méně zapotřebí: jejich obyvatelé dostávají transfery z centra a vysílají své zástupce do Washingtonu, aby tam přispívali k vytváření federální politiky.

Členské státy Evropské unie jsou ale vůči bruselským institucím v diametrálně odlišném postavení. Zachovávají si suverenitu, a tak nemůžou činit obdobně věrohodné závazky, že nebudou zasahovat do finančních trhů. Přetrvává tedy riziko, že když někde v Unii přijde závažný finanční šok, pak sebenaplňujícím způsobem ovlivní všechny ostatní dlužníky v téže zemi. Předstírání, že dokážeme soukromé finance oddělit od veřejných, může cyklus finančních vzestupů a propadů spíš zhoršit než zmírnit.

V současných společnostech musí finance sloužit veřejnému účelu mimo logiku ziskovosti finančního trhu. Proto jsou nezvratně zpolitizované – z dobrých i zlých důvodů. S touto skutečnosti se, zdá se, smiřují konzervativci i progresivisté.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč

Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org