Luboš Palata

Rozšířená Evropská unie nedokáže unést volný pohyb pracovních sil. Zatím přinesl amputaci Británie, může ji ale dovést k úplnému zániku. Pokud její politici nezvolní a nedají členským zemím možnost přijmout dočasná omezení.

Počty osob samostatně výdělečně činných poslední roky mírně klesají, pořád jich je v porovnávání s jinými zeměmi mnoho. Řada jich ale de facto nepodniká, fungují v polozaměstnaneckém vztahu, ovšem bez zaměstnaneckých práv. Někteří dobrovolně, jiní prakticky z donucení. Čím to je, že pro levicové partaje nejsou (ani volebním) tématem?

Nejsou lidi, hlásaly loni české firmy a žádaly vládu, aby jim umožnila dovážet ve velkém pracovní sílu z Ukrajiny. Vláda ale vytvořila jen program pro zaměstnávání vysoce kvalifikovaných lidí. Řekněme, že neskončil valným úspěchem. I kdyby ale nakonec prošel masovější dovoz pracovníků, začíná být palčivá jedna otázka: Budou k nám ještě chtít?

Pokud Rusko opravdu investovalo do zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, byla to – minimálně krátkodobě – dobrá investice. Země slušně vydělala. A solidně si polepšili také nejbohatší Rusové. Po letech, kdy všichni jenom ztráceli, to musí znít jako rajská hudba.

Tedy – kdyby vítkovické! Protože si Vítkovice Power Engineering na stavbu elektrárny v Turecku půjčily ze státní banky a protože akci jistí státní garanční agentura, jsou to vlastně naše kaštany. Zatím nám nad hlavami visí Damoklův minus zvíci až patnácti miliard korun, ale třeba se nakonec podaří uhrát menší. Minus to ale bude tak jako tak.

Před devadesáti lety došla maršálkovi Piłsudskému trpělivost s povídavým Sejmem a vůbec parlamentní demokracií, a tak si obojí po vojenském převratu přizpůsobil k obrazu svému. Podobně dnes postupuje neformální hlava Polska Jarosław Kaczyński. I když zaplaťpámbu aspoň vojenské převraty jsou snad v našich končinách definitivně minulostí.

Moldavsko volilo minulý víkendu prezidenta. Stane se jím Igor Dodon. Výlet nejchudší země Evropy z ruské sféry vlivu je u konce.

Varšava 2012, Bukurešť 2013, Bělehrad 2014, Su-čou 2015, Riga 2016 – a pořád nic. Nesourodé uskupení složené z Číny a šestnácti států střední a východní Evropy mělo nedávno jubilejní, pátý sjezd. Co by z tohoto partnerství evropské země – kromě fotek s čínským premiérem – měly mít, není ani dnes moc jasné.

Ve střední Evropě jsou miliony nezaměstnaných. Firmy přesto zachraňují Ukrajinci.

Pod vedením strany Právo a spravedlnost se Polsko vydává maďarskou cestou. Ztěžuje podnikání cizozemským firmám, uvaluje na ně nové daně a provází to vlasteneckou rétorikou.

Velká Británie si odhlasovala vystoupení z Evropské unie, protože nezvládla imigraci z Východní Evropy. Je to trochu zjednodušující tvrzení, ale obavy z pokračujícího přílivu přistěhovalců z chudší části Evropské unie skutečně byly motorem příznivců brexitu.

Utečenecká krize dala vztahům Turecka a Evropské unie šanci na restart a nový začátek – a byla by škoda ji nevyužít. Turecko roste. Hospodářsky, demograficky. A i jeho geopolitický význam stoupá. Jeho integrace do Evropské unie by Unii významně prospěla.

Pozice Roberta Fica a Smeru je na Slovensku neotřesitelná. Jenže podobně se cítila i Ewa Kopacz a Občanská platforma v Polsku. Jak to dopadlo, všichni víme… Může se na Slovensku opakovat polský scénář?

Vláda Beaty Szydłové spustila po svém ustavení v listopadu 2015 legislativní smršť a naplňuje populistické volební sliby. Financovat je chce speciálními daněmi maďarského typu. To znamená, že žilou se bude pouštět především zahraničním investorům.

Poláci platí za energetickou nezávislost na Rusku vysokou cenu. Zkapalněný zemní plyn, který začíná dovážet z Kataru, cenou hodně převyšuje dodávky Gazpromu.

Německý azylový systém je štědrý. Statisícům lidí z Balkánu se vyplatí vydat se do Německa požádat o azyl, i když vědí, že ho nemůžou dostat.

O slovenském premiérovi se říká, že velmi pozorně sleduje politiku maďarského „neomezeného vládce“ Viktora Orbána. Vyhnáním italského Enelu z Gabčíkova Fico ukázal, že dokáže být vůči zahraničním investorům tvrdší než jeho budapešťský vzor.

Přes dva miliony Poláků si před lety vzaly hypotéku ve švýcarských francích. Po rozhodnutí Švýcarské centrální banky ponechat kurz franku víceméně osudu jim jde o střechu nad hlavou.

„Já jsem havíř, kdo je víc.“ Polsko prohrává jednu z nejdůležitějších hospodářských bitev posledních let. Pod tlakem odborů tamější vláda bude pokračovat v experimentu, který má dokázat, kolik peněz se dá nasypat do prodělečných černouhelných dolů.

„Prostě jsme chtěli dát šanci někomu, kdo ještě nevládl,“ vysvětluje mi jeden athénský mladík, kterého místo právničiny živí v čase krize taxikaření.

Bohatnoucí Čína začíná opatrně investovat i ve střední a východní Evropě. Především však posiluje svoje zájmy i svoji politickou pozici jako alternativy k demokratickému kapitalismu.