Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Svátosti sadistického boha. Čtení pro masochisty

Novinář vyhozený z Mladé fronty za nahrávky s Babišem napsal román o kompromitujících nahrávkách. Napsal ho mizerně. Otázka je: napsal ho tak schválně?

Možná je to celé jen ironie osudu. Možná důsledek toho, že žijeme v simulaci vytvořené bytostmi s podivným smyslem pro humor. Možná kampaň. Každopádně ten samý novinář MF Dnes, který na nahrávkách zveřejněných Skupinou Juliuse (sic) Šumana ladí noty s majitelem listu Andrejem Babišem, napsal román o novinářích zpronevěřujících se zásadám svého řemesla – a píše v něm i o kompromitaci lidí prostřednictvím tajně pořízených nahrávek. Podle některých to byl přitom právě autor, kdo schůzky zaznamenal. Jeho kniha ke všemu vyšla v té samé době, z níž nahrávky pocházejí. K těmhle paradoxům ještě přičtěme metaparadox: jedním z motivů románu jsou paradoxy.

Takhle shrnuté to zní tak sofistikovaně, že se vedle toho může jít zahrabat i Kazma se svým potrolením televize Prima a pořadu Prostřeno. Jenomže za Svátostmi sadistického Boha Marka Přibila, jak se román a dnes už bývalý novinář MF Dnes jmenují, podle všeho není ďábelský plán geniálního spisovatele a odvážného performera. Na to to v knize i jejím příběhu moc vrže.

Marek Přibil: Svátosti sadistického Boha – vyšlo v nakladatelství NLN - Nakladatelství Lidové noviny v prosinci 2016. 260 stran, 169 korun.

Královská porce otřepaných frází

Jestli jde Přibila za jednu věc pochválit, pak za to, že věrně vystihl existenční (a v menší míře existenciální) tíseň řadového českého novináře, dělníka médií. Hlavní postava knihy, mladý Viktor, to nemá snadné: doma má těhotnou ženu, v práci psychopatické šéfy a bezskrupulózní majitele. Ti po svých zaměstnancích vyžadují synergii, což v manažerštině znamená, že „všichni budou dělat všechno“. Viktor nemá čas pořádně „zdrojovat“ své kauzy a coby užitečný idiot zručných manipulátorů jde tedy z ostudy do ostudy. Přibil dobře poznamenává, že na rozdíl od mnoha jiných povolání novinář nemůže kvůli jazykové a kulturní bariéře odejít za prací v oboru do zahraničí. A k tomu ještě to vyčerpání z všudypřítomných banalit: „Klišé z práce si přenáší do života a naopak, míní Viktor“ o své nadřízené ze společenského týdeníku.

Pozor, další paradox: román Svátosti sadistického Boha je celý poskládaný právě z klišé.

Klišovité jsou jeho postavy: naivní a poctivý Viktor versus oportunistický sviňák Kučera. Klišovité jsou situace a rekvizity: „Také v jejich redakci visí na nástěnce soupis osob, o nichž se psát nesmí.“ (Na nástěnce? Aby to mohl vyfotit každý návštěvník redakce a aby museli podvolení redaktůrci při psaní každého článku pětkrát přeťapat newsroom?) A klišovitý je hlavně Přibilův sloh.

Na celých dvou set šedesáti stranách jsem nenarazil na větu, u které bych si řekl: tohle napsal krásně, jak ho taková neotřelá formulace mohla napadnout! Ne, Přibilovi se podařilo překonat Pavla Čapka vulgo Čapouna: v jedné větě podvodníci okradou stát o „pořádný balík“ peněz a hned v další se jde k „jádru pudla řady tuzemských hospodářských deliktů“. Na privatizaci se „trhá majlant“, mrtví jsou „na pravdě Boží“, protiargumenty se „vytahují z klobouku“ a „divoká devadesátá léta“ samozřejmě přinesla „plundrování korupčnickou privatizací pod kuratelou Klause“.

Největší maso jsou dialogy postav a jejich vnitřní monology. „Kouří penis a nechala by se osouložit do zadnice?“ proletí v jednu chvíli Kučerovi hlavou věta jak ze strojového překladu Pornhubu. „Nyní jsem s dětmi u mých rodičů“, informuje v přímé řeči žena, které se Kučerova myšlenka týkala, a která kupodivu není robot. „Já už nemám sílu bojovat. Já nemůžu pohnout ani nohama. Akorát za mě stát platí statisíce za léčbu,“ deklamuje Viktorův nemocný přítel – škoda, že při tom pro větší důraz nemává kalkulačkou.

Koupí si vás?

Kupte si vy dřív Babiše!

Velký rozhovor s Andrejem Babišem v papírovém Finmagu. Právě na stáncích

Michal Kašpárek podnikl cestu do hlubin Babišovy duše. Vo šéf ANO čte, čemu věří a co všechno mu brání v plánu udělat z České republiky rodinnou firmu?

„Vy mě bavíte s tím, že bych někoho ohrozil. Jste nasáklý nesmysly, že jsem ohrožení demokracie. Tak proč mě lidi zvolili?“

Časopis Finmag a jeho předplatné

Occamova břitva

Nabízejí se dvě navzájem se vylučující teorie. Buď Přibil vrství klišé a banality schválně v mistrné hře se čtenáři – anebo prostě neumí psát.

Optimistickou teorii podporují nápadné okolnosti vzniku knihy i upozorňování vypravěče na motiv klišé a banalit. Navíc snad není možné živit se už druhou dekádu jako novinář v předních médiích s češtinou, za kterou by se mělo vyhazovat od talentovek na žurnalistiku.

K pesimističtější teorii, podle které Přibil psát neumí, se přikláním z následujících důvodů:

Za prvé, podobně kostrbatým slohem autor napsal i svou první knihu, novelu Pavouk, která se neodehrává v médiích a klišé netematizuje.

Za druhé, ve Svátostech sadistického Boha vržou i ty pasáže, které nelze označit za klišé. Talentovaný panic nejdřív ručně přivede milenku k vyvrcholení, to muži bez zkušeností přece běžně dělají. Pak paganini odejde do kuchyně pro kondomy, což je výprava na několik sekund, milenka si ale mezitím stihne vše rozmyslet a obléknout se. – Podobné automatismy napovídají, že Přibil text zvlášť nepromýšlel a hrnul stránku za stránkou.

Za třetí, autor po provalení nahrávek a vyhazovu z Mladé fronty Dnes nekomunikuje s médii, s výjimkou několika ukřivděných komentářů na Facebooku – to existenci grandiózního plánu taky zrovna nenapovídá.

Samozřejmě nemůžu stoprocentně vyloučit, že Kazma za měsíc nenahodí na Stream dokument o tom, jak Přibila mazaně protlačil na audience k Babišovi, jak nechal tým ghostwriterů napsat klišoidní román, jak zveřejnil nahrávky, jak se tím snažil upozornit na to, že se v médiích vlastněných oligarchy dějí věci na poblití. Ale sázím Peroutkovu Přítomnost proti Pleslově Frontě, že to tak nebude. Že Svátosti sadistického boha nemají zvláštní hodnotu uměleckou ani myšlenkovou, jenom souhrou náhod získaly hodnotu historickou. Na druhou stranu: spousta knih nemá ani tu.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 25. 5. 2017 06:52

Knihu jsem si shodou náhod nedávno přečetl. Jazykem ani jinými literárními kvalitami to není nic mimořádného. Ale kromě hodnoty historické má i hodnotu dokumentární. Protože poměry v české novinařině jsou v ní, až na některé drobnosti (viz nástěnka), vylíčeny docela věrně. Nikdo jiný zatím totéž neudělal.

+3
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Karel Mašek | 25. 5. 2017 09:41

Musím se někdy poptat pana Plešky, nebo jak se ten zdejší majitel či správce jmenuje, zda mají také nástěnku v redakci Finmagu.

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK