Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rusko je Západ v křivém zrcadle

Z knihy Nic není pravda a všechno je možné se toho dozvíte hodně o současném Rusku – a možná i něco o sobě samotných.

Když bylo v roce 1977 Peteru Pomerantsevovi deset měsíců, rodiče s ním emigrovali z tehdy sovětského Kyjeva do Západního Německa. Jeho rodina pak nějakou dobu žila v Londýně, na univerzitu chodil v Edinburghu – a v roce 2001 se Peter vydal opět na východ, do Moskvy. Studoval tam filmovou školu, pracoval v think tancích, na unijních projektech, v ruské kabelovce a filmové produkci Potemkin Pictures. A hlavně psal o lidech, se kterými se setkal, pro Newsweek, The Atlantic a další média.

Soubor reportáží poeticky nazvaný Nic není pravda a všechno je možné. Surreálné srdce nového Ruska je cenný nadvakrát. Jednak čtivě přibližuje život v „postmoderní diktatuře používající terminologii a instituce demokratického kapitalismu k autoritářským cílům“. A jednak v něm může čtenář žijící v liberální demokracii najít i překvapivé styčné body s vlastní zkušeností.

Peter Pomerantsev: Nic není pravda a všechno je možné. Surreálné srdce nového Ruska – vyšlo v nakladatelství Dokořán v roce 2016 v překladu Martina Weisse. 260 stran, 269 korun za vázanou knihu, 199 korun za e-book.

Co molodce naučí víc než vojna? Podplácení u odvodu

Pomerantsevovo Rusko je opilé – ne ovšem stereotypně vodkou, o které se 260 stranách píše jenom sedmkrát, ale penězi. Těch podle autora nikdy nepřiteklo za tak krátkou dobu tolik na tak malý prostor, jako v prvních popřevratových letech do Moskvy. Namítl bych, že Dubaj možná zbohatla ještě víc a rychleji, ale na věci to nakonec nic nemění: snaha získat majetek, anebo o něj aspoň nepřijít, motivuje Rusy ve všech patnácti kapitolách.

Vidina bohatství žene vpřed mafiány, kteří ovládají města a ve volném čase točí vlastní akční filmy a seriály, i zlatokopky, které se v lepení na takové zbohatlíky zdokonalují na školeních. Kolem peněz se točí životy nových podnikatelů i „rejderů“, kteří je s pomocí podplacnených policistů a soudců vsazují na základě nesmyslných obvinění do vězení a jejich firmy pak přebírají. Touha po úspěchu přivádí nové členy sektě Růže světa, po jejímž tréninku osobního rozvoje spáchala sebevraždu kazašská topmodelka Ruslana Koršunovová. Kvůli akutnímu nedostatku se před očima čtenářů z jedné džihádistky stane prostitutka. A bez peněz se v Rusku nedá vyhnout ani šikaně na vojně: „Rok v armádě je sice oficiálním procesem formujícím mladé Rusy, ale rituály vyhýbání se vojně vytvářejí mnohem silnější pouto se systémem,“ odpozoroval „Pííítrrr“.

Hipster, soudruh oligarchův

Právě v podobných vhledech do skrytých vrstev různých rituálů je kniha nejsilnější. Navíc se minimálně na dvou takových místech nabízí porovnání s tím, jak si svůj vztah k moci ujasňují mladí ve standardních západních demokraciích.

Peter v Rusku pracoval pro mediální skupinu SNOB, kterou platí oligarcha Michail Prochorov a pod kterou patří televizní stanice, časopisy a online média. V loftových kancelářích „jako z nějaké hipsterské fantazie“ připravují mladí redaktoři hovořící perfektní angličtinou „ostentativně opoziční“ články a reportáže.

„Není to snad příklad ,řízené‘ opozice, jež Kremlu tak vyhovuje? Na jedné straně dává liberálům pocit, že mají slovo a domov (a výplatní pásku), na druhé straně poskytuje Kremlu příležitost definovat opozici jako moskevské hipstery odtržené od ,obyčejných‘ Rusů a posedlé ,okrajovými‘ problémy jako práva gayů (v homofobní zemi),“ zamýšlí se Peter.

Další čtení o Východě

Proč Sověti nezvládli síť

Spojené státy vyvinuly atomovou bombu, Sovětský svaz taky. Spojené státy vyvinuly vodíkovou bombu, Sovětský svaz taky. Spojené státy poslaly na oběžnou dráhu satelit pár dní poté, co z ní ten sovětský po čtvrt roce sestoupil. Spojené státy vybudovaly několik počítačových sítí a pak je navzájem propojily, Sovětský svaz… nic.

Počemu interNĚT

Podobné otázky si v mém okolí pokládá řada jeho vrstevníků, kteří buď budují ostrůvky pozitivní deviace v médiích vlastněných oligarchy, anebo usilují o nápravu světa v neziskovkách. V obou případech nakonec utužují status quo: pod vlajkou revolty proti systému ho pomáhají budovat.

Takzvané politické neziskovky přece nejsou žádné marxistické bojůvky, ale instituce podobající se svou strukturou korporacím, často korporacemi i sponzorované. Na jejich snaze dostat na trh práce znevýhodněné skupiny lidí, propagovat „sociální podnikání“ nebo lobbovat za transparentnost není revolučního vůbec nic. Konzervativní politici v nich navíc získávají efektní terč – opozici možná ne „řízenou“, ale určitě vítanou.

Ironičtí nevolníci

Leckteří zaměstnanci se pak třeba poznají v reportáži z „Putin party“ konané v jednom z moskevských klubů: „Striptérky se svíjejí kolem tyčí s výkřiky: „Chci vás, pane premiére!“ (…) Nálada na ,Putin párty‘ je směsí feudálních póz a hravé postmoderní ironie – podbízení se pánovi je naprosto upřímné, ale protože jsme všichni svobodní lidé jednadvacátého století a máme rádi filmy bratrů Coenů, vykonáváme své podbízení s ironickým úsměvem. A uvědomujeme si, že kdybychom se mu někdy zprotivili, budeme velmi rychle mrtví.“

Podobně laškovný vztah k moci mají ti, kteří o svém zaměstnání otevřeně mluví jako o práci na hovno v korporátu, a to i před šéfy, kteří se o ní vyjadřují stejně. Jsme svobodní lidé, všechno je to jen taková hra, na ksichtu máme masku ironického úšklebku – ale jenom ocaď pocaď, kdo s námi přestane hrát, hypinu nesplatí.

„Je to jako Západ v křivém zrcadle,“ říká o Rusku v Peterově knize jeho přítel Benedict, když si stěžuje na to, že Putinův režim postavil potěmkinovskou tržní demokracii a Západ se s tím smířil. Myslím, že jde o trefnou poznámku. Mezi Rusko a Západ nelze napsat rovnítko, ale nejde se ani tvářit, že by množiny nesvobod a absurdit, které život v obou světech přináší, neměly průnik.

Bez ohledu na to, jestli s takovými vývody souhlasíte, doporučuju Nic není pravda a všechno je možné k přečtení: Peter Pomerantsev umí pozorovat, ptát se i psát. S takovou kombinací darů se čtenář nepotká v každé knize, a dokonce ani v každém regálu.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 7. 4. 2017 11:06

"Nedílnou součástí tržního systému je pluralitní demokracie. Tato kombinace má v sobě zakotven korektor špatného vývoje a tím jsou volby..."

Nevím, jak jste na to přišel. Dnešní demokracie je primárně systém přerozdělování vytvořeného bohatství. Ne nadarmo je zákon o státním rozpočtu nazýván často základním zákonem (když pominu ústavu). A hlasování o něm je hlasování o tom, kdo, koho o kolik oloupí. Když se na to podíváte z delšího časového odstupu, řekněme 100 let, tak vidíte, že míra přerozdělování stále roste a dnes už stát konfiskuje polovinu nebo více vytvořeného bohatství. A čím více přerozdělování, tím méně svobody jednotlivce.

"O to hůře je představitelné, že by se západní společnost vzdala, ve jménu státní ekonomické efektivity a konurence vůči nedemokratickému světu, svých občanských svobod, sociálních a společenských benefitů."

Ta věta nedává smysl. Západní společnost postupně, salámovou metodou, omezuje občanské svobody a to i za cenu ztráty konkurenceschopnosti. EU je krystalicky jasný příklad. Státní regulace ekonomiky vždy omezuje osobní svobodu a vždy omezuje konkurenceschopnost státu.

Navíc vám asi uniká, že sociální benefity jsou v rozporu s občanskou svobodou. Abyste mohl někomu poskytnou benefit, musíte prostředky na něj někomu uloupit, tedy omezit brutálně jeho svobodu.

+11
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Luděk Zdražil | 7. 4. 2017 06:06

Podle mého názoru nelze politický a ekonomický systém od sebe oddělit. Nedílnou součástí tržního systému je pluralitní demokracie. Tato kombinace má v sobě zakotven korektor špatného vývoje a tím jsou volby a tlak voličů (Brexit, USA i situace v EU). Fakt, že demokracie prochází krizí na tom nic nemění a je otázkou zda korektory zafungují, za jako dlouho a s jakou intenzitou.

Pokud je politický systém založen na nesvobodě (Čína, Rusko), pak takový systém zcela zásadně zasahuje do základních parametrů tržního systému a konkurence a tudíž se o tržním systému dá hovořit jen velmi těžko (práce dětí, státní intervence, korupce, zátěž životního prostředí, sociální politika, legislativa a pod.).

O to hůře je představitelné, že by se západní společnost vzdala, ve jménu státní ekonomické efektivity a konurence vůči nedemokratickému světu, svých občanských svobod, sociálních a společenských benefitů.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK