Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pomysli na ten boj a už to nezkusíš

Leviatan není komunální satira o Putinově Rusku, ale dechberoucí filmová verze mýtu o Jóbovi, drceném nesmírnou a nepochopitelnou mocí.

Kolja toho má málo: jen domek s autodílnou v pustině při pobřeží Barentsova moře na severu Ruska. A i o to málo má přijít kvůli developerskému projektu všemocného starosty Vadima. Pokus o domožení se spravedlnosti nebo aspoň adekvátní náhrady ústí zákonitě v tragédii. Jediné, čím si divák nemůže být po 15 minutách ze 141 jistý, je její rozsah a podoba.

Leviatan je mimořádný film. Scénář Olega Něgina a režiséra Andreje Zvjaginceva navzdory očekávání neždíme sympatie obžalobou Putinova režimu. Víc než na Rusko se soustředí na dva a půl tisíce let starý příběh o základní lidské situaci: zoufalý střet s absolutní mocí. Dík hypnoticky pomalé kameře Michaila Kričmana se od panelákového rybářského městečka a pustiny, která ho obklopuje, nedají odtrhnout oči. Opera Philipa Glasse Akhnaten, sledující život faraona Amenthopa IV., použitá jako soundtrack skvěle podkresluje i boj s faraony současnými. Casting a herecké výkony taky vynikající: Koljův naivní právník (Vladimir Vdovičenkov) jako by sem spadl ne z Moskvy, ale rovnou z Ameriky, a Roman Maďanov oživil starostu Vadima jako prosťáčka a bestii v jedné osobě. – Tolik recenze: na Leviatana běžte, dokud je v kinech.

Leviatan. Režie: Andrej Zvjagincev, scénář: Oleg Něgin a Andrej Zvjagincev, 141 minut. Ruská federace 2014.

Mýtus, ne dokument

Trailer sice láká na „divoký portrét zkorumpovaného Ruska“, ve Vadimově kanceláři visí na zdi Putinova fotografie a v jednom záběru se v televizních zprávách mihnou Pussy Riot. Nic z toho ovšem z Leviatana nedělá komunální satiru, na jakou ho nechtěně pasují i pochvalné recenze: Kolju prý „nezkouší Bůh, ale současné Rusko“, a je to „jeden z mnoha podobných příběhů všedního života“ obyčejných Rusů. To ale výpověď hrubě osekává. Kdykoliv někdo bere hraný celovečerák za dokument o podmínkách v té které zemi, vzpomenu si na Vesničko má středisková: „Americký film Harpuna, který vám teď nabízíme, nastavuje nemilosrdně zrcadlo měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života…“

O situaci v Rusku Leviatan nejvíc vypovídá tím, jak byl natočený a jak je nebo vlastně není promítaný. Ruské ministerstvo kultury a státní filmový fond uhradily víc než třetinu z celkových nákladů. (Nevzpomínám si, že by český Státní fond kinematografie za celou dobu své existence podpořil stejnou měrou film, který by byl tak formálně velkorysý a myšlenkově pronikavý zároveň.) Leviatan ale v Rusku samotném nemůže do kin kvůli cenzurnímu zákonu zakazujícímu vulgarity v médiích. Sled ironií tím nekončí: Rusové poslali film do bojů o Oscara…

Leviatan je tedy o Rusku, ale není jenom o Rusku, a dokonce ani hlavně o Rusku. Scénář parafrázuje mýtus o dobrém Jóbovi, kterého Bůh tvrdě zkoušel, a inspiraci hledá i v příběhu obchodníka Hanse Kohlhase, který v šestnáctém století narazil na zvůli saské šlechty. To z Leviatana dělá nadčasový portrét koncentrované, neomezené moci. Církevní patriarcha je jedna ruka se starostou, starosta se soudci a policisty. Byznys definitivně uchvátil stát. Mocí není několik a dávno se nedrží navzájem v rovnováze, jak o tom básní Fareed Zakaria. Moc už je jednom jedna. Navíc „od Boha“, a proto nezpochybnitelná, jak na začátku i na konci přesvědčuje patriarcha starostu citací z jednoho z listů Korintským. „Pomysli na ten boj a už to nezkusíš,“ varuje ostatně před drážděním leviatana, mořské nestvůry, i samotná kniha Jób.

Leviatana vytáhne udicí jen jiný leviatan

Kdyby měly mýty řešení, nestaly by se z nich mýty. Příběh o tom, jak se Kolja spálil, si ale stejně zaslouží dvě praktická podotknutí.

Za prvé: mužikům ve filmovém světě chybí nejenom volnost a rovnost, ale taky bratrství. Starosta má se vzpurnými občany velmi málo práce právě díky tomu, že nedokážou při obhajobě svých práv postupovat společně. Naopak si svou situaci navzájem zhoršují: žárlivostí, pomstychtivostí, udavačstvím. Kolju oslabuje nepřítomnost občanské společnosti, neziskového sektoru nebo docela prosté komunity.

Za druhé: i když pořád platí, že Leviatan není v první řadě výpovědí o Rusku, do písmene stejný příběh si lze jen těžko představit o pár set kilometrů na západ, ve Finsku, Švédsku nebo Norsku. Kolja sice bojuje se zvůlí samosprávy, ale v konkrétní situaci, které čelí, má ty nejlepší výsledky právní stát. (Oblíbenou technolibertariánskou utopii nemůžeme hodnotit pro nedostatek dat. Možná by někdo mohl kickstartovat předělávku Leviatana, ve kterém Kolja a Vadim podstoupí soukromou arbitráž zaplacenou bitcoiny, abychom měli představu, jak by to fungovalo.)

S pointou předběhnu libertariánské komentátory: tohle všechno, co by mohlo Koljovi pomoci, se snadno promění v nového leviatana. Knězi, který se zkoušeného hrdiny přímou citací knihy Jób ptá, jestli se „leviatan dá vytáhnout udicí,“ můžeme za Kolju odpovědět: dá. Ale tahat za ní musí jiný leviatan.

Základní lidská situace, bezmoc tváří v tvář velké a nepochopitelné síle, nezmizí nikdy. Zvjagincev dal aspoň neurčité hrůze konkrétní, pohlcující podobu Barentsova moře tříštícího se o útesy a vyplavujícího na mělčinu velryby.


Plakát k filmu: Filmeurope, oficiální distributor
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK