Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nešilte a povolte si opasky

Nová kniha o dějinách úsporných opatření nabourává některé mýty o líných národech a rozpočtové zodpovědnosti.

„[D]ělat jednu věc pořád dokola a doufat při tom v rozdílné výsledky je projevem šílenství,“ píše Mark Blyth, skotský ekonom s doktorátem z Columbie, v knize Austerity: The History of a Dangerous Idea. Přesně takové je to podle něj i s myšlenkou, kterou za nebezpečnou označuje rovnou v titulu: s utahováním opasků tváří v tvář dluhové krizi. „Nepřináší požadované výsledky, nutí chudé platit za chyby bohatých a vychází z mylného úsudku, že co lze říct o částech, to lze říct i o celku.“ Jinými slovy: všechny státy najednou šetřit nemůžou, někdo musí i utrácet.

Možná vám tyhle názory připomínají dílo ekonoma Paula Krugmana, který už dlouho navrhuje řešit hospodářskou krizi tištěním nových peněz. Přihořívá — hoří. Zároveň je tu ale jeden podstatný rozdíl, díky kterému jsem si dějiny „austerity“ užil i přesto, že mě Krugman o přínosnosti státních stimulací ekonomiky nepřesvědčil. Kontroverzní nobelista se totiž pouští do těžkého boje: snaží se dokázat, že něco funguje. Blyth si zato vybral jednodušší disciplínu: ukazuje, že utahování opasků nefunguje tak, jak se od něj čeká, a když, tak hlavně v souběhu s dalšími, neovlivnitelnými okolnostmi. Selský rozum a předvolební kýče — „líné národy se musí naučit dřít a ne žít na úkor svědomitějších“ — dostávají naloženo.

Mark Blyth: Austerity: The History of a Dangerous Idea — vyšlo v nakladatelství Oxford University Press v dubnu 2013. 304 stran, 14 dolarů (verze pro Kindle). 

Všechno to utrpení je zbytečné

Blyth nejdřív připomíná, že Irové nebo Španělé byli až do finanční krize v letech 2007 a 2008 rozumní hospodáři: státní dluhy vystřelily teprve po zachraňování bank. „[K]rizi soukromých ústavů překřtily politické a finanční elity na krizi samotných států za pouhých několik měsíců.“

Podobně jako Václav Klaus upozorňuje Blyth na to, že si kvůli euru šitému na míru německé ekonomice nemůžou zadlužené země pomoci devalvací měny, jen bolavou devalvací vnitřní, spočívající ve škrtech všeho, co seškrtat jde. Těm, kteří to na vlastní kůži zažívají, se autor posmívá ve fiktivním projevu evropského politika: „Systém můžeme stabilizovat jen jediným způsobem, a to deflací vůči Německu, což by bylo opravdu obtížné i v těch nejlepších časech. Je to sice drsné, ale je to tak. Vaše nezaměstnanost zachrání banky, následně i státy, které si nemají jak jinak pomoci, a nakonec euro. My, evropská politická elita, vám tímto děkujeme za vaši oběť.“

Pozoruhodné je, že unijní boj se zadluženými státy Blyth vykládá úplně opačně, než je běžné u nás. Zatímco z českých zpráv často číší pohoršení „ti bruselští socialisti zase posílají peníze na lenochy“, Blyth ve vynucených úsporných opatřeních vidí dědictví myšlenky Margaret Thatcherové, že k ekonomickému liberalismu neexistuje alternativa. Nesoustředí se totiž na to, kolik peněz problémové státy eurozóny dostávají — ale jak obrovské ústupky od principů sociálního státu za ně musí udělat.

Po historickém a teoretickém úvodu následuje jádro knihy — bestiář „vlád rozpočtové zodpovědnosti“ posledního sta let. Od meziválečného Německa, Japonska a Švédska až po dnešní jih Evropy jdou podle Blytha úsporná opatření v ruce s nárůstem nezaměstnanosti, propadem ekonomiky a vzestupem zasmrádajících hnutí, šířících rasovou a třídní nenávist. A co hůř: všechno to utrpení je vlastně zbytečné. „Austerita by taky měla snižovat státní dluh. Ve skutečnosti je to její ústřední smysl. Přesto k tomu nepomohla ani Rumunsku, Estonsku, Bulharsku, Litvě a Lotyšsku (REBLL), ani Portugalsku, Irsku, Itálii, Řecku a Španělsku (PIIGS).“ (Dodejme, že o Česku v knize není jediná zmínka.)

Vedle v knihovničce

Paul Krugman nabídl v poslední knize recept na to, jak několik měsíců, nebo možná i let, dál růst. Jenomže „ukončit depresi“ není to samé jako „začít vzkvétat“.

Pravdu nemá nikdo

Schválně píšu, že úsporná opatření „jdou ruku v ruce“ s negativními společenskými jevy, a ne že je „způsobují“. S naprostou jistotou to vědět nemůžeme. Blyth si je ale jistý, a nejen tím špatným. Úspěch několika málo států, kterým se přes radikální škrty podařilo růst, vysvětluje prostou náhodou nebo tím, že je táhly bohatší ekonomiky. Tedy že rostly nikoli díky škrtům, ale škrtům navzdory. Vídá zkrátka příčinu a následek zrovna tam, kde se mu to hodí.

A pak — úsporná opatření nejsou tak docela jedna a ta samá věc prováděná šílenými ministry financí pořád dokola. Nabírají různých podob. Můžete nejdřív sáhnout na základní školství – nebo na netransparentní dotační chobotnice. Můžete spolu se škrty zvýšit daně — nebo je snížit. Můžete z pozice předsedy vlády prskat po svých spoluobčanech jako po vyžírkách a hříšných dlužnících — nebo spustit zdravou diskuzi o tom, co všechno by měl stát nabízet a kdo a jak to má platit.

Austerity: The History of a Dangerous Idea sice odpůrce nepřesvědčí o tom, že je politika škrtů za všech okolností špatný nápad a že jediná cesta ven z krize vede přes hladové zdi a státní investice. Vzpomněl jsem si u ní ale na těch pár střelených fyziků nadhazujících teorii, že v různých místech vesmíru fungují poněkud odlišné fyzikální zákony. Proč by to tak potom nemohlo být se zákony ekonomickými? Nabízí se znepokojující možnost, že elegantní vzorec pro nejvhodnější politické kroky platný vždy a všude prostě neexistuje a že Pravdu s velkým P nemá nikdo.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK