Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

George Orwell: Když hledáte munici pro temné časy

Myslet si, že se historie neustále opakuje, je stejně pochybné jako předpokládat, že svět začal včera a všemu čelíme poprvé. Uprchlíci, fake news nebo obviňování liberálů z naivního idealismu. Vedeme stejné války jinými prostředky. Nehraje se o nic menšího než o přežití liberální demokracie.

Vítač uprchlíků

Orwell se ve svých esejích průběžně věnuje rozšířenému antisemitismu, který v Británii kvetl během druhé světové války. Veřejnost se stavěla proti přijímání židovských, stejně jako jakýchkoli jiných, uprchlíků z Evropy.

Podle tehdejšího mínění si za „to“ Židé stejně mohli sami; měli se Hitlerovi bránit; nebo s ním případně přímo spolupracovali. Orwell občas cituje z dopisů svých čtenářů, kteří ho zavalovali výhrůžkami, kdykoli se Židů nějakým způsobem zastal.

Zmiňuje častý případ vážených lidí – lékařů nebo právníků – kteří mu kultivovaným jazykem píšou, že oni sami nejsou antisemité, proti Židům nikdy nic neměli, ale na základě osobní zkušenosti dospěli k tomu samému, co tvrdí Hitler, i když s ním samozřejmě vůbec nesouhlasí. Ale něco na tom určitě je.

Zmiňuje osudy uprchlíků během španělské války, kteří uvízli ve Francii za plotem. Po válce, kdy už nebylo možné se nahlas projevovat jako antisemita, se zase veřejnost stavěla nevraživě k uprchlíkům z Polska. Opět jim vyčítala odlišnou kulturu, nepřizpůsobivost, nebo že Britům kradou práci. Jistě zaujme, jak jsou argumenty tehdejších a dnešních radikálních „odmítačů“ imigrace velmi podobné. Nenávist je univerzální.

Orwell byl z postoje svých spoluobčanů – řekněme – smutný, nicméně v tomto nám neodkázal žádný návod, co se s tím dá dělat. Sám praktikoval taktiku nesmlouvavé kritiky, a uvádění dezinformací na pravou míru. Tvrzení, že „někdo zbytečně moc tlačí na pilu“, by se nejspíš vysmál.

Hledání doby, kdy fakta někoho zajímala

Orwell nepátral jen po omylech a předsudcích druhých, ale také po svých vlastních. Lidem, kteří se pokoušejí o kritické myšlení, doporučoval vést si deník alespoň s postřehy týkajícími se hlavních událostí doby. Orwell poznamenal, že když svými poznámkami listuje zpětně, musí přiznat, že kde to jen šlo, tam se spletl:

„Vidět to, co máme přímo před očima, vyžaduje neustálé úsilí. (…) Jinak se stane, že když nějaké zvlášť absurdní přesvědčení události rozmetají, člověk si prostě nevzpomene, že mu taky věřil.“

O to víc ho iritovala sebejistota a samolibost expertů a politiků jeho doby. Před válkou a během války se – podle něj – pletli v podstatě neustále. Nedokázali předvídat nic ani měsíc dopředu. Přesto byli stále u moci nebo byli vlivnými komentátory své doby. Orwell sarkasticky poznamenal, že Británie sice nemá nepotopitelné lodě, ale za to má nepotopitelné vojenské experty. Spojitost s dnešními převážně ekonomickými experty je jen náhodná.

„(…) všichni jsme schopni věřit věcem, o nichž víme, že jsou nepravdivé, a když se pak konečně prokáže náš omyl, nestoudně překroutíme fakta, aby to vypadalo, že jsme měli pravdu.“

Orwell si všímal, že je většina lidí zcela netečná vůči faktům a reálným informacím. Víceméně jen kopírují dominantní názory své doby. Většina našich znalostí totiž, podle Orwella, nestojí na vlastním uvažování, ale na autoritativních tvrzeních druhých.

Omlouval to extrémní množstvím znalostí, které by člověk musel mít, aby se zvládl ve všem zorientovat. A tohle se od Orwellových časů určitě nezlepšilo. Naopak.

Dochází k závěru, že lidé fakta a informace příliš neřeší, prostě jen zastávají stanoviska, která jsou většinová, obvyklá a v jejich okolní normální. Jejich obsah je jim vlastně jedno.

Tolik snad k představě, že zrovna dnes žijeme v nějaké unikátní „post-faktické“ době.

Ještě dodám, že třeba v Čapkových Hovorech s TGM si Masaryk posteskl, že intelektuál vždycky stojí v menšině proti většině, která vyznává své mýty, protože fakta jsou často složitá, příliš nová a nesrozumitelná.

Realismus cyniků

Fráze „je třeba se k věcem stavět realisticky“ nevznikla včera. Orwella její různé formy iritovaly neustále. Dokládá, že se jí zaštiťují především cynici, kteří se tak zbavují jakýchkoli zásad a morální odpovědnosti. Za realistické bylo a je vydáváno akceptování zla v jeho různých podobách. Realismus je jen berlička k otevření stavidel hrůzy. V jeho době například mnichovská dohoda. Prostě bylo nutné přijmout „realisticky“ aktuální možnosti a pana Hitlera raději realisticky příliš nedráždit.

Orwell si všímá, že veřejnost nemá problém jeden den politikovi za jeho realismus tleskat (Chamberlain), aby svůj potlesk o chvíli později popřela a vyměnila ho za potlesk pro někoho jiného. Čímž se také pokrytecky zbavuje své vlastní odpovědnosti. Spoléhat na potlesk většiny lze jen krátkodobě. 

Posmívá se také realismu prognostiků, kteří vždycky vzali za dané, co zrovna bylo, a tvrdili, že nelze realisticky předpokládat, že to někdy bude nějak jinak. Pokud například Hitler zrovna vítězil, tvrdili, že bude vítězit pořád, nemá smysl s tím bojovat a musíme se s tím smířit.

Sluníčkář na steroidech

U Orwella platí, že být kritický k současnosti nemá nic společného s defétismem, tesknivým ohlížením za minulostí nebo nářkem nad zkažeností mládeže. Když už do někoho kopne, tak se ho snaží popostrčit kousek dál, ne zadupat do země.

Ti nedůvtipní si z Orwella odnesou pár frází („svoboda je otroctví“) a různých z kontextu vytržených berliček („newspeak“), které budou šroubovat na všechno, co se jim zrovna nelíbí, aniž jim dojde, že by sami byli terčem jeho sžíravých komentářů. Třeba proto, že politická korektnost není newspeak – Orwell sám ji prosazoval a neváhal přepisovat vlastní texty, pokud zjistil, že se význam slov posunul a proměnil.

Co je po těch desítkách let aktuální stále, je jeho nezlomná vůle dobrat se podstaty věcí, snažit se pochopit alespoň zlomek z okolního světa, být kritický ke všem a k sobě zvláště, za všech okolností bránit liberální demokracii a starat se o druhé. Jeho nekompromisní univerzální humanismus je zvláště osvěžující v časech, kdy se z něj nacionalistické vášně opět snaží udělat sprosté slovo. Pokud jste na obranu hledali klacek, tady máte kulomet.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Dalibor Pešek | 11. 4. 2017 09:30

"No já mám spíš pocit, že dnes intelektuálové mýty vytváří, šíří a obhajují."
To dělají spíš pseudointelektuálové, kteří jsou velmi často médii vydávány za intelektuály. Jak on taky má běžný novinář (např. idnesu) rozpoznat, jestli se jedná o skutečného intelektuála, když je jeho uvažování na hony vzdálen.

+25
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Bug MeNot | 11. 4. 2017 10:15

Vskutku dojemny coming out dusevni kratkozrakosti. Doporucuji nejdriv cist a pak teprve pochybovat.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK