Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Revoluce, která nezvládla požrat svoje děti

| 18. 11. 2016

Hrdinové roku 1989 působí v roce 2016 přinejlepším zmateně.

Revoluce, která nezvládla požrat svoje děti

Pan Zeman nevládne podle představ pana Pitharta. Pan Schwarzenberg proto bojkotoval slavnostní předávání státních vyznamenání. Pan Ruml chce nechat Zemana odvolat, čemuž tleskají pan Žantovský a pan Kocáb. Pan Bartoška byl toho týdne neklidný. Americké prezidentské volby vyhrál Institut Václava Klause. V těch českých zkusí štěstí pan Horáček.

I v listopadu 2016 psali hlavní zprávy ti samí pánové, jako před 27 lety a kdykoliv poté. Chyběl jen jeden, o kterém se zato každý rok 5. října a 18. prosince hromadně spekuluje, co by na to všechno řekl.

Kdyby byla světová politika stejně setrvačná jako ta česká, místo summitů Baracka Obamy s Angelou Merkelovou a Theresou Mayovou by dnes George Bush starší pořádal lemon parties s Helmutem Kohlem a Johnem Majorem.

Sametová revoluce a raná transformace nestihly požrat svoje vlastní děti. Málokterému se sice podařilo udržet ve vysoké politice, na druhou stranu se ale taky nikdo nestáhl zcela do ústraní a aureola „těch, kteří byli u toho“ pořád funguje jako vstupenka na hlavní pódium veřejné debaty, odkud se dá kázat bez přerušování. To je nešťastné ze dvou důvodů.

Nový svět, stará mapa

Prvním je, že myšlenkové nastavení na věčný podzim 1989 nepomáhá orientovat se v roce 2016, jedno jestli doma nebo ve světě.

Miloš Zeman není ústřední tajemník roku 1989, ale volený, a tedy odvolatelný politik. Navrhovat na divadelním pódiu jeho sesazení, jako kdyby Show Jana Krause byla Laterna magika revolučních dní, bylo nejenom trapné, ale čtrnáct měsíců před volbami i kontraproduktivní.

Nesmrtelné heslo „patříme na Západ, ne na Východ“, které letos na podzim vzkřísila ODS, dávalo větší smysl v době, kdy jenom na Západě lehávala demokracie a tržní ekonomika v idylickém manželství, než v nepřehledné současnosti, ve které se ostrůvky svobody a prosperity vynořují všude po světě, zatímco Evropa a Amerika přestaly být imunní vůči autoritářům a nacionalistům.

A nakonec na rozdíl od roku 1989 nejsou jediným a nejspíš už ani největším ohrožením pro český demokratický režim komunisté. Z předpokladu, že stále jsou, zřejmě vychází otázka Novinek.cz pro prezidentského kandidáta Michala Horáčka, jestli by je pustil do vlády, i Horáčkova zamítavá odpověď. Zatím jsem nezaznamenal, že by byl někdo na takovém pozoru před ostatními stranami, kterým smrdí svoboda a naopak voní konspirace a Vladimír Putin, tedy nad Úsvitem, SPD nebo tou částí ANO a socialistů, která chce posílat lidi do vězení za urážky prezidenta. Byl by Jaroslav Foldyna, Marek Černoch nebo Pavlína Nytrová ve vládě lepší zárukou demokracie než Jiří Dolejš a další lidé z reformního křídla KSČM? Blahopřeju všem, kteří tomu věří, protože můžou zůstat v klidu: zatímco autoritářské hnutí napříč stranami posiluje, samotní komunisté slábnou.

Z mániček holiči

Druhým smutným důsledkem politické nesmrtelnosti aktérů sametové revoluce a prvních porevolučních let je, že musíme sledovat jejich proměnu ve vlastní karikatury nebo vyložená monstra.

Před čtvrt stoletím Miloš Zeman a Václav Klaus vnášeli do středoevropské politiky poměrně originální obsah. Teď od nich člověk neuslyší nic, co by dřív neřekl Vladimir Putin nebo některý z jeho ideologů.

Bývalý disident František Stárek, kterého „naposledy stříhali vězeňští holiči“ letos na podzim kandidoval do Senátu s plánem postavit evropské Guantanamo, jehož americkou předlohu Amnesty International označila za „gulag naší doby“.

Naposled své přiblížení konzervativním papalášům, které kdysi sám pobuřoval, předvedl Saša Vondra. V České televizi odhalil, že „velkoměsta začínají ovládat vegetariáni, nekuřáci, transvestiti, cyklisti, homosexuálové“, a proto potřebuje „utéct na venkov, kde jsou ještě normální chlapi a ženský“. Protože jsme v zemi, kde rasisty vede Japonec a před degenerací mužů varuje žena s knírem, Vondra si po normálních chlapech stýskal v růžové košili a s culíkem. Nabídl pohled zároveň smutný a komický.

Milan Šimečka měl pravdu, když svoje samizdatové úvahy Obnovení pořádku otevřel postřehem, že „není větších zastánců pořádku, než jsou vítězní revolucionáři“. Platí to o té poslední revoluci, kterou jsme si připomínali včera, a příkladů přibývá každým týdnem. Proto: děkujeme, odejděte – a taky děkujeme, Děkujeme, odejděte, odejděte.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (4 komentáře)

foxy | 18. 11. 2016 13:10

Já bych rád na Západ, ale Západ nám utekl na Blízký Východ.
+35
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 18. 11. 2016 17:53
reakce na foxy | 18. 11. 2016 13:10

Musíme tedy být sami sobě Západem!
+20
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Fraj | 18. 11. 2016 11:15

Pan Kašpárek předvedl, jak umí přidělovat nálepky. Občas i vtipné, ale pořád jenom nálepky. Těžko také čekat více, když hlavní mentální výbavou autora je pseudohumanisticé dogma, že za všechno špatné může kapitalismu (jak nás tady o tom dlouhé měsíce přesvědčuje). Šimečkův citát, který jsem mimochodem za poslední měsíc slyšel nebo četl v mediích možná už desetkrát, to nezachrání. "Smutný a komický" mně nepřipadá Alexandr Vondra, bez ohledu na culík, ale právě pan Kašpárek (s culíkem nebo bez). Pan Vondra, na rozdíl od pana Kašpárka, dokáže vystihnout a srozumitelně pojmenovat podstatu problémů současnosti. To ale pana Kašpárka nezajímá, všiml si jenom culíku a košile.
-5
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 18. 11. 2016 11:14

Mimochodem to ukazuje na vlastně velice konzervativní charakter našeho milého režimu. Komunisté měli podobnou výchozí událost, jako je 17. 11., a to únor 1948. I ten byl oslavován, ale pouze oficiálními médii a papaláši, běžní občané i řadoví komunisté Únor ignorovali. Nehledě na to, že ve vysoké politice se 27 let po Únoru, tedy v roce 1975, vyskytoval jen nepatrný počet významných exponentů roku 1948 (napadá mne Husák a Svoboda). Samozřejmě, zčásti proto, že někteří byli mlýnem dějin, který pomáhali roztáčet, sami nemilosrdně semleti.

Je to tedy paradox, československý komunistický režim 1948 - 1989 je považován za dobrý příklad konzervativního, nehybného, ritualizovaného systému, zejména ve své normalizované podobě po roce 1969. Ovšem tak personálně stabilní a ideově rigidní, jako je ten současný, vlastně nebyl:-)

Tato skutečnost může nabízet dvě hypotézy. První z nich bude tvrdit, že osobnosti a ideje let 1989 - 1990 byly natolik šťastné a nadčasově platné, že na nich má smyslu stavět i nyní. Druhá skepticky namítne, že právě osobnosti a ideje té doby mohly způsobit, že se pozitivnější vývoj v této zemi na dlouhou dobu zabrzdil. Čistě metodicky bych se přiklonil k té druhé hypotéze, protože po 50 letech stagnace, likvidace vzdělanosti a emigrace elit (budu počítat i léta od roku 1939) by byla ta první, šťastná, možnost vysoce nepravděpodobným zázrakem.
+24
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!