Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nejtěžší hendikep je poraženectví

Miloš Zeman si prý dělá starost o to, jestli kolona s našimi dětmi jede dostatečně rychle. Ve skutečnosti ale jen propaguje oblíbený názor, že ani nemá cenu zkoušet někam jezdit.

Nejsem si stoprocentně jistý, jestli se mají plošně rušit praktické školy. Na sto procent ale poznám, když někdo namísto rozumu svých posluchačů přesvědčuje jejich pudy. A přesně takovým způsobem se Miloš Zeman se v Rehabilitačním ústavu Brandýs nad Orlicí vyhranil proti umísťování postižených dětí do běžných škol. Ve své odpovědi na dotaz z publika volně zaměňoval „děti, které jsou určitým způsobem handicapovány“ s dětmi z blíž neurčených „etnických skupin“, zauvažoval, že „rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla“ a vysmál se „bláznivým intelektuálům z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole“. Věcné argumenty, například zhodnocení toho, jak inkluze funguje nebo nefunguje v jiných zemích, prezident už dlouho nevede.

Neumíme zacházet s talenty? Pojďme to hodit na Deža

O tom, jak integrovat vozíčkáře, autisty nebo malé Romy z ghett, už se se Zemanem přeli jiní. Přiložím jen dva starší postřehy Zemanovi blízkých intelektuálů, které se ostatně hodí připomínat neustále:

Sociolog Jan Keller v knize Tři sociální světy ukázal, jak se zlost lidí vytlačovaných k okraji stále častěji stáčí k těm, co jsou vytlačení ještě dál: „Na hrozbu své nepotřebnosti reagují tím, že ty dole vnímají jako své úhlavní nepřátele. Ne proto, že by je snad reálně ohrožovali na trhu práce, ale proto, že jim ukazují, jaká je jejich možná budoucnost,“ píše Keller.

Na podobném hledání viníků mezi oběťmi stojí i Zemanova úvaha. Za to, že pomyslná kolona s vaším dítětem jede pomalu, tedy nemůže podfinancování veřejného školství ve srovnání se zeměmi západní Evropy, ministr školství, pracující na zakázku kapitánů průmyslu, ani nezájem mnoha rodičů o to, co se ve škole děje. Může za to autista, dysgrafik, vozíčkář nebo nedejbože malý Cikán. Zkrátka jakýsi louda, kvůli kterému by třída ztratila až několik minut ze svého jinak nesmírně efektivně stráveného dne.

Filozof Václav Bělohradský, kterého Zeman stejně jako Kellera ocenil hned při první příležitosti medailí Za zásluhy, před dvěma lety poznamenal, že „v českém národě byl vždy nejúčinnějším nástrojem útlaku strach o málo.“ To je druhý klíč k tomu, proč Zemanova slova dopadají na úrodnou půdu (podívejte se do komentářů pod zprávami). Už takhle české školství za moc nestojí, a vy chcete kvůli „takzvané integraci“ přijít i o to maličko?

Když Zeman říká, že by bylo lepší podporovat talentované děti, mluví o nenaplněném ideálu, na který se nenašlo ani deset milionů korun. Taylorizace českého školství postupuje: rok od roku učitelům ubývá důvodů, proč by je měl zajímat talent, a naopak přibývá starostí o to, kolik žáků projde standardizovanými testy. Obrácení pozornosti k „pomalým vozům v koloně“, které prý talent brzdí, je mistrovský spin.

Anketa

Mají to dnes děti ve škole snazší, nebo těžší?

Radši se o nic nepokoušet, stejně to špatně dopadne

Ze samotného Zemanova projevu pak ještě stojí za vypíchnutí tato myšlenka: „Když jsou tyto děti integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou samozřejmě oběťmi pohrdání, šikany a tak dále.“ V osudovosti, s jakou prezident očekává nepřijetí hendikepovaných dětí, v tom, jak to považuje doslova za samozřejmé, že jimi budou spolužáci pohrdat, a jak je před tím osudem chce uchránit izolací čili nepřijetím preventivním, plošným a definitivním, se schovává odpověď na otázku, proč nemůžeme mít hezké věci. Protože velkorysost je drahá a nikdy není bez rizika, protože dobré úmysly zákonitě skončí špatně, protože slabší samozřejmě dostanou lekci od silnějších. Jestli si to všechno nějací Švédové, Němci nebo Kanaďani chtějí ověřit experimentálně, můžou – ale my dobře víme, jak to na světě chodí.

Zeman je prezident takových rezignovaných, smutný apoštol strachu o málo a poraženectví. Dělá si prý starost o to, jestli kolona s našimi dětmi jede dostatečně rychle. Ve skutečnosti ale jen propaguje oblíbený názor, že vlastně ani nemá cenu zkoušet někam jezdit.


Úvodní foto modelu vozidla, které určuje rychlost prezidentské kolony,a modelu prezidenta: isifa/MAFRA/PETR TOPIČ

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 12 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK