Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 23: Rozprava o právu a státních žalobcích

Proč není vystoupení českého státního žalobce u soudu koncert jako v Anglii? V dalším pokračování série rozhovorů o právu a dalších základních slovech přináší pod taktovkou žurnalistky Ireny Valové odpověď současný soudce Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku Aleš Pejchal.

V procesu hledání spravedlnosti bude zřejmě druhem blízkým soudci státní zástupce – nebo také žalobce. Protože oba, jak soudce, tak státní zástupce jsou zaměstnanci státu.

Co je jasné u soudce, nemusí být tak srozumitelné u státního žalobce. Zatímco soudci stát svěřil do rukou rozhodování sporů, státního zástupce pověřil žalobou.

Jen mrtvý nebo nesvéprávný člověk nemůže sám obžalovat a potřebuje být zastoupen státem. Ostatní jak se rádo říká poškození, by přece mohli vést profesionální obžalobu nejen v civilní, ale též v trestní věci prostřednictvím soukromého žalobce. Tak jako ve věcech civilních, obchodních i trestních je profesionální obhajoba vedena prostřednictvím – soukromého obhájce.

Proč ta výjimka? Není to snad pozůstatek inkvizice, společenských procesů, kdy státní žalobci jsou pověřeni vyhledáváním všemožných zločinců a vymýšlením žalob? A nejde tak vlastně vždy a v každém procesu o nerovné postavení žalovaného, když proti němu vždy stojí v osobě státního zástupce stát?

 

Zdánlivě jednoduchá otázka, a přitom velmi složitá odpověď. Logická představa je nabíledni. Stát má svěřenou pravomoc rozhodnout o sporu mezi jeho stranami, nic víc. V civilních věcech to tak platí beze zbytku. Byť si některé evropské státy, včetně bohužel našeho, vymyslely různé úřady (příklad od nás se nazývá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), které při zastupování státu na základě zákona v soukromoprávních sporech nahrazují na státu nezávislého soukromého právního zástupce.

Ale věci trestní? Co když se poškozený vůbec neodváží přednést svoji újmu před soudem ze strachu, z loajality k pachateli, z hlouposti? Nebo když už žádný poškozený žádný svůj nárok vznést nemůže – byl zavražděn a zesnul bez manželky, potomků či jiných příbuzných?

Aby stát mohl funkčně existovat, je jeho povinností nenechat bez odsouzení a trestu jakoukoli událost, při které došlo k porušení trestního zákona. Nemůže čekat, jestli se ozve či neozve případný poškozený. Je povinen vyšetřit celou událost, vyhodnotit ji a v případě přesvědčení o tom, že k trestnému činu došlo, předložit ji v podobě obžaloby soudu. Těžko by mohl fungovat princip soukromé obžaloby například s právem poškozeného ve věci navrhovat druh a výši trestu. Asi bychom se dočkali návrhů trestu smrti, useknutí ruky či jiného zmrzačení, popřípadě zákazu jakékoli činnosti ve společnosti pro odsouzeného.

Stát nesmí v trestních kauzách sledovat jenom odplatu, ale i ochranu ostatních spoluobčanů před pachatelem trestného činu a jeho možnou převýchovu. Zde by soukromá žaloba nedokázala garantovat všechny aspekty obžaloby státní, neboť zájem soukromé obžaloby by byl poněkud jiný. Ryze soukromý. Soukromníkovi na rozdíl od státu nemusí záležet na tom, aby každý trestný čin byl odhalen, vyšetřen a potrestán.

Takže otázka státní obžaloby ve věcech trestních je snad vyřešena. Leč zůstává zde státní žalobce coby úřad – a to problém je. Umím si představit policii jako orgán, jenž trestnou činnost odhalí, pojmenuje a zabrání v jejím pokračování. Rovněž si umím představit vyšetřujícího soudce, jenž stojí nad onou policií a dohlíží, aby se nedopustila ničeho nezákonného před tím, než je věc předložena soudci, jenž teprve rozhodne o vině.

Nelíbí se mi však systém, jaký funguje v naší republice. Stále si nedovedu funkčně zařadit státního zástupce, který s pravomocí vyšetřujícího soudce dohlíží na policii, aby řádně vyšetřila, a pak v kontradiktorním procesu, jenž je nutný, zastupuje stát za obžalobu před soudcem, jenž je státem jmenován. Střetává se zde rozhodovací a kontrolní pravomoc s úkolem právního zástupce, jenž musí zákonným způsobem hájit zájem svého klienta. A onen zájem těžko bude jiný než se domáhat vyhovění obžalobě.

Jedním z důsledků tohoto systému je skutečnost, že většina státních zástupců vystupuje u soudu pasivně. Odkazují na písemné znění obžaloby, nekladou otázky a místo snášení důkazů vyčkávají a přenechávají iniciativu soudu.

V Anglii, kde za stát u soudu vystupuje soukromý advokát, je situace jiná. Tento zástupce státní obžaloby nemá a neměl pravomoci státního zástupce před podáním obžaloby. Ale je nesmírně společensky (a samozřejmě i finančně) poctěn tím, že může funkci zástupce státní obžaloby zastávat. Snaží se, aby v případu uspěl, aby za ním zůstala stopa, jež umožní jeho nominaci i v dalších, nových případech. Navíc není svázán svými někdejšími rozhodnutími či stanovisky v dané věci, jako je tomu v úřadě státního zástupce v České republice. A jeho vystoupení oproti obhajobě v trestním procesu jsou povětšinou ryzím právním i skutkově analytickým koncertem.

Státní obžaloba v trestních věcech není inkvizice. Je to projev ochrany lidského společenství před pachateli trestných činů. Ale nesmí v sobě snoubit funkci rozhodovací a zároveň se tvářit jako zástupce strany v trestním sporu, jež by měla uspět. Rozdělení úloh na vyšetřujícího soudce a následně na právního zástupce státu (jenž by byl vybírán z řad advokátů) je pravděpodobně prvotním krokem státu k větší srozumitelnosti a vymahatelnosti práva. Leč už se stává v České republice téměř pravidlem, že tomu tak není a nebude ani v budoucnu, aniž by bylo zdůvodněno, proč. 

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK