Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Migrace. Elity se zapomněly ve dvacátém století

| 13. 8. 2015 | Vstoupit do diskuze

Ve druhém dílu své analýzy Lukáš Kovanda konstatuje, že „imigrace“ není, co bývala. Je to prý zřejmé. Jediný, kdo si toho odmítá všimnout, jsou západní elity.

Migrace. Elity se zapomněly ve dvacátém století

První díl stručné analýzy ekonomických aspektů migrace včera končil tím, že pro člověka, který je na Blízkém východě či v Africe ekonomicky úspěšný, budou náklady migrace do Evropy jistě vyšší než pro člověka, který úspěšný a/nebo schopný není.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Rozpínavé diaspory

Tím ovšem není řečeno, že by se problematika „úniku mozků“ rozvojového světa netýkala. Jeden příklad za všechny. Libérie přišla mezi lety 2004 a 2008 o víc než padesát procent lékařů. Jak uvádí ve své letošní studii trojice autorů z lékařské fakulty americké Vanderbiltovy univerzity (Tankwanchi, Vermund, Perkins, 2015), o další lékaře zemi připravila nedávná epidemie eboly, která zároveň naplno obnažila zkázonosnost odlivu elit. Učenci jako zmíněný Collier dokonce akcentují fenomén odlivu mozků ze zemí rozvojového světa jako klíčový argument proti stále široce rozšířenému názoru o celkově prospěšném ekonomickém dopadu migrace jako takové. Vždyť ještě v roce 2011 Michael Clemens z washingtonského Centra globálního rozvoje tvrdil (Clemens, 2011), že se na pomyslném „chodníku“ valí biliony dolarů. Stačí se jen sehnout a zvednout je – tak, že vyspělý svět odstraní veškerá imigrační omezení. Na rozvojový svět má však migrace podle Colliera ničivý dopad právě proto, že odliv mozků brzdí jeho společenský i hospodářský růst. Podpora imigrace tedy v celé řadě případů rozvojový svět značně poškozuje a ochuzuje. Naplnění Clemensova apelu by zřejmě nadělalo více škody než užitku. Ukázalo by se nejspíše, jak říká Borjas (Borjas, 2015 b), že ony biliony dolarů na chodníku jsou jen padělky.

U Colliera ale na chvíli zůstaňme. V jeho knize Exodus (viz Collier, 2013) je klíčovým pojmem už zmíněná „diaspora“. Ta snižuje náklady migrace, a vlastně ji tak podněcuje. Když se tedy diaspora zvětšuje, imigrace akceleruje. Diaspory podle Colliera rostou do té doby, dokud se rychlost imigrace nesrovná s tempem, v jakém jsou přistěhovalci a jejich potomci absorbováni původní populací. Čím pomalejší je tato absorpce, tím rozpínavější zároveň diaspora je. Multikulturní přístup k problému pochopitelně vede k pomalejší absorpci než přístup asimilační.

Zkrátka a dobře, je třeba uvážit, že motivů k migraci je zpravidla víc a že migranti – jako každý člověk – kalkulují náklady a benefity takového rozhodnutí. Občanská válka či rozvrat země fungují jako spouštěč – jako prvotní impulz – jejich úvah o emigraci, to ano. Ovšem, když už tuto emigraci podnikají, snaží v tom všem neštěstí, jemuž nezaviněně čelí, získat co nejvíce. Nebo jinak: co nejvíce umazat z nákladů, které migrace obnáší – a ideálně dosáhnout stavu, kdy benefity, třeba jen v podobě sociálních dávek, nakonec náklady převýší. Tato šance je vyšší spíše u těch migrantů, kteří se ve své zemi původu příliš ekonomicky neetablovali. Také proto nelze současnou uprchlickou a imigrantskou vlnu z Afriky a Blízkého východu srovnávat s přistěhovaleckou vlnou Němců, Britů či Evropanů obecně, kteří počátkem dvacátého století mířili hledat své štěstí a nové příležitosti do Ameriky. Ani s nadanými osobnostmi Formanova kalibru, které unikaly nejen před nesvobodou, ale též před nemožností nechat svůj talent plně rozkvést, a dočkat se tak zasloužené společenské prestiže a odpovídajícího, nadprůměrného finančního a materiálního zajištění.

Dokládají to opět i Borjasova čísla (Borjas, 1994). Jestliže v letech 1955 až 1960 pocházel typický imigrant do USA ze země, ve které roku 1980 činil hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele 6823 dolarů (dolary roku 1980), imigranti z druhé poloviny 70. let pocházeli ze zemí, které v průměru v roce 1980 dosáhly hrubého domácího produktu na obyvatele pouze 3828 dolarů (opět v dolarech roku 1980). Ekonomicky vyspělé země typu Spojených států se tedy v době po druhé světové válce stávají imigračním útočištěm pro přistěhovalce ze stále chudších a chudších zemí. Naopak, jak si všímá Collier, s rozvojem vzájemného obchodu a růstem objemu kapitálových toků mezi hospodářsky vyspělými zeměmi intenzita migračních toků mezi těmito státy poklesla (migrace tedy není nevyhnutelným důsledkem globalizace).

Zjevně se v rostoucí míře migruje za sociálními dávkami. Migranti se ve stoupající míře stávají zátěží sociálních systémů hostitelských zemí. Ba co víc, přinášejí sebou svoji kulturu, své sociální návyky a modely chování. A jestliže není podporována absorpce většinovou společností, jestliže tedy převládá multikulturní přístup, působí postupem času, v rámci rozpínající se diaspory, jejich kultura rozkladně na celou populaci hostitelské země. To proto, že kultura výrazně chudší země, odkud daní imigranti v rostoucí míře pocházejí, je zřejmě kvalitativně inferiorní kultuře hostitelské země. Kultura (v nejširším smyslu slova) chudší země totiž vedla k ustavení méně kvalitních institucí či méně kvalitního právního řádu. Relativní chudoba země je prostě poměrně objektivním znakem toho, že v budování institucí či právního rámce, souhrnně ve své „kultuře“, tato země zaostává. Jinými slovy, její sociální model je nejspíše dysfunkční – ostatně, to představuje jeden ze zásadních důvodů, proč odtamtud lidé prchají. Collier také argumentuje, že rozpínavá diaspora imigrantů působí nakonec rozkladně i na vzájemné vztahy mezi zástupci původní populace, utvářející se po celá staletí. Zástupci původní populace se uzavírají do sebe, přestávají jednat pospolitě, v rostoucí míře žijí izolované životy.

Rozpínavost diaspor je zásadním důvodem, proč v USA mzdy osob, které imigrovaly v 90. letech, už vůbec nedohání mzdy rodilých Američanů. Na rozdíl od mezd imigrantů, kteří se v Americe usazovali před rokem 1990. Tato rozpínavost diaspor tedy částečně vysvětluje i ono zpomalování mzdového dohánění, o kterém byla řeč v první části textu. To, že se v posledních letech zastavilo zcela, má podle Borjase na svědomí existence příliš velkých imigrantských skupin ze stejných nebo podobných kulturních okruhů. Tedy, Collierovými slovy, diaspor. Borjas (Borjas, 2015) zjišťuje třeba to, že přistěhovalci si postupem času čím dál tím hůře osvojují angličtinu. Z imigrantů, kteří se v USA usídlili v letech 1975 až 1980, hovořilo v době příchodu do „Země svobody“ plynně anglicky 30,4 procenta (nejsou pochopitelně započítáni ti přistěhovalci, kteří přišli z anglicky mluvících zemí). V roce 1990 jich v téžě skupině bylo 42,4 procenta a v roce 2000 celkem 46,2 procenta. Z přistěhovalců, kteří dorazili v letech 1985 až 1990, mluvilo plynně anglicky 31,7 procenta, tedy podobný podíl jako u imigrantů z druhé půle 70. let. Jenže v roce 2000 se domluvilo jenom necelých 36 procent z nich. To je nárůst o pouhé čtyři procentní body, v porovnání s nárůstem dvanáct procentních bodů u imigrantů, kteří dorazili o deset let dřív. Přistěhovalci z let 1995 až 2000 pak po deseti letech vykazují příslušný nárůst jazykových znalostí ve výši pouhých tří procentních bodů. Čím dál tím větší, rozpínající se diaspory způsobují, že přistěhovalci se se stále větší frekvencí pohybují jen „mezi svými“, mezi imigranty z podobných či totožných jazykových a kulturních končin. Snižuje se tedy jejich motivace osvojit si plně angličtinu. Ruku v ruce s tím se ale snižuje také jejich motivace „pracovat na sobě“, slovy ekonomů, „budovat svůj lidský kapitál“, který by jim umožnil opravdu uspět na hostitelském trhu práce.

Čechoslováci, Mexičani. Jiná liga

Stojí jistě za zmínku, že málokomu z přistěhovalců do USA se ve druhé polovině dvacátého století tak dařilo jako Čechoslovákům. Čechoslováci, kteří emigrovali do USA před rokem 1980 (ano, opět tedy i Miloš Forman), dosahovali v roce 1990 o 37,4 procenta vyšších příjmů než rodilí Američané. Lepšího výsledku dosáhli v Borjasově výčtu (Borjas, 1994) z evropských národů už pouze rakouští a britští přistěhovalci. I z toho je zjevné, jak moc Ameriku obohacovali imigranti, kteří do Ameriky prchli před Hitlerem, Gottwaldem nebo Brežněvem. Tito imigranti také evidentně zásadně přispěli k přesvědčení intelektuální elity v USA, politiků a koneckonců i nemalé části veřejnosti, že vlastně každá imigrace je obohacením. Zřejmě i proto v 60. letech došlo k zásadnímu rozvolnění podmínek pro imigraci do USA.

Jenže přistěhovalci – namátkou – z Mexika, Salvadoru či třeba Nigérie už zdaleka takovým obohacením nebyli. V roce 1990 zaostávaly průměrné mzdy přistěhovalců z Mexika, kteří do USA přišli před rokem 1980, o 32,3 procenta za průměrnou mzdou rodilých Američanů, přistěhovalci se Salvadoru na tom byli hůře o 27,5 procenta a ti z Nigérie o 3,9 procenta. Přistěhovalci, kteří do USA přišli před rokem 1980 právě z Mexika nebo Salvadoru, vykazují v Borjasově výčtu nejkratší dobu strávenou ve vzdělávacím systému, a sice 7,56, resp. 9,6 roku (pro srovnání, Čechoslováci, kteří imigrovali do USA před rokem 1980, za sebou měli v průměrně 14,49 roku ve vzdělávacím procesu, podobně Rakušané 14,5 roku).

Přitom právě vzdělanost imigrantů je zásadním faktorem, který vysvětluje jejich inklinaci ke kriminální činnosti v hostitelské zemi. César Alonso-Borrego, Nuno Garoupa a Pablo Vázquez v roce 2011 publikovali studii (Alonso-Borrego, Garoupa, Vázquez, 2011), která jako první svého druhu zevrubně analyzuje souvislost mezi mírou kriminality a imigrace ve Španělsku, tedy v zemi, která je klíčovou destinací současné uprchlické a imigrační vlny. Konstatují robustní souvislost mezi kriminalitou a imigrací. Uzavírají, že „během uplynulého desetiletí, [charakteristického] významnou imigrací, rostla míra kriminality ve Španělsku podobným tempem jako přistěhovalecká populace“. Jenže není imigrant jako imigrant. Imigranti z kulturně bližších okruhů a s vyšším vzděláním mají nižší sklony k páchání kriminální činnosti než jiní přistěhovalci, doložili též zmínění autoři. A když ne přímo k páchání kriminální činnosti, pak alespoň k uchýlení se do šedé ekonomiky. Ekonomové Emanuele Bracco a Luisanna Onnisová (Bracco, Onnis, 2015) totiž ve své nedávné studii, stavějící na analýze chování imigrantů v Itálii, další klíčové destinaci současné imigrační vlny, konstatují, že nacházejí „neochvějnou souvislost mezi přítomností imigrantů a [velikostí] šedé ekonomiky“. Jinými slovy, čím víc imigrantů, tím větší objem šedé ekonomiky, a to poměrně jednoznačně.

Biliony na konci duhy?

Charakter imigrace do nejvyspělejších světových ekonomik světa se zkrátka v posledních sta letech změnil k nepoznání – a nikoli k lepšímu. A netýká se to zdaleka jen USA, nýbrž vlastně všech ekonomicky vyspělých států; k obdobným závěrům jako Borjas dospívá třeba Julie Fryová v loňské studii publikované pod hlavičkou novozélandského ministerstva financí (Fry, 2014). „[S]tojí za zvážení snížení počtu imigrantů, abychom tak zmírnili [nepříznivé] makroekonomické tlaky [v novozélandském hospodářství],“ konstatuje Fryová.

Když jsem před lety hovořil s Paulem Samuelsonem, laureátem Nobelovy ceny za ekonomii, vyjadřoval se s velkým respektem k evropským vzdělancům a umělcům. Vyprávěl mi o Antonínu Dvořákovi a o jeho tříletém pobytu v „Novém světě“. Zmiňoval svého školitele z Harvardu 30. let, Josepha Schumpetera, rodáka z moravské Třešti a rakouského ministra financí z doby těsně po první světové válce, utečence před Hitlerem. Rozpovídal se i o Wasillym Leontiefovi, svém dalším školiteli, původem ruském laureátovi Nobelovy ceny za ekonomii, kterého před jeho emigrací do Německa a posléze do USA věznila nechvalně proslulá čeka, předchůdkyně KGB. Není divu, že Samuelson – a s ním další představitelé západní intelektuální elity jeho doby – smýšleli o imigraci jako o jednoznačném obohacení. Není divu, že Samuelsonova generace společenskovědních vzdělanců (počítáme-li ekonomii mezi společenské vědy) zásadně přispěla k rozvoji teorie multikulturalismu a jí podobných. Ty dnes stále zaujímají výsostné postavení na západní akademické půdě a zásadně se promítají i do diskursu ohledně současné uprchlické otázky v Evropě. Jenže, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Až na výjimky, jakou je například zmíněný Collier, intelektuální elita Západu zásadní proměnu rázu imigrace zatím příliš nereflektuje. Proto se rozrůstá propast mezi ní a jí ovlivněnými politiky, pracovníky neziskovek a novináři na jedné straně, a širokou veřejností na straně druhé. Evropská veřejnost má sílící dojem, že elity nehájí její zájem (se vším negativním, co k tomu patří, včetně růstu preferencí populistických až extrémistických uskupení, nabízejících jednoduchá řešení). To proto, že elity se zapomněly ve dvacátém století. Zapomněly se v době, kdy imigrace byla těžko zpochybnitelným obohacením.

Harvardský profesor Borjas letos napsal esej (Borjas, 2015 b), ve které glosuje právě i Collierův Exodus a kriticky naráží na Clemensovu tezi o bilionech dolarů zisku při umožnění nespoutané imigrace. Uzavírá ji způsobem, který dává tušit, že se cosi významně začíná měnit i mezi západními intelektuálními elitami: „Dávejme si pozor na sociální inženýry, kteří slibují biliony dolarů na bájném chodníku kdesi tam na konci duhy; tyto sliby často stavějí jen na povrchním [ekonomickém] modelování a nedostatečných empirických důkazech.“ Borjas hovoří u „duze“, v Česku mluvíme o „sluníčkách“, adresáti jsou ale titíž.


Psáno pro Roklen 24

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK