Pavel Kohout: Jak neměřit inflaci

| 7. 7. 2014

Nesoulad mezi cenovou a peněžní inflací vedl k chybám v měnové politice a skrz ně ke krizi.

Pavel Kohout: Jak neměřit inflaci

Ekonomové stále ještě úplně neodpověděli na otázku, proč v roce 2008 nastala světová finanční krize. Jedním z pravděpodobných vysvětlení je chybná měnová politika na základě nesprávně měřené inflace.

Slovo „inflace“ pochází z latinského „inflare“ – nafukovat. Zhruba od poloviny 19. století získalo finanční význam: nafukování objemu peněz v ekonomice. Ale teprve za dalších několik desítek let získalo toto slovo právě ten význam, který má dnes.

Bulletin amerického Federálního rezervního systému z roku 1919 definuje inflaci takto: „Inflace je proces navyšování peněžního objemu, který není opodstatněn adekvátním nárůstem produkce zboží.“ Můžeme si všimnout, že tato definice vůbec nehovoří o cenách. Index spotřebitelských cen se sice sledoval v USA od roku 1913, ale trvalo ještě řadu let, než získal svůj význam.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Jasně patrná souvislost

Obě inflace – měnová i cenová – se dlouho vyvíjely velmi podobně. Například od ledna 1959 do ledna 1982 objem americké peněžní zásoby rostl tempem 5,7 procenta ročně, zatímco index spotřebitelských cen rychlostí 5,3 procenta. (Peněžní zásoba je měřena jako objem peněz dostupných v hotovosti během 24 hodin – agregát MZM.) Během oněch dvaceti tří let někdy rostl rychleji objem peněz, někdy spotřebitelské ceny. Souvislost nafukování peněžní zásoby s růstem cen byla ovšem jasně patrná. Slovy Miltona Friedmana, cenová inflace je v první řadě a především peněžní jev.

Začátkem 80. let se však začalo dít něco zvláštního. Cenová inflace znatelně poklesla: roční průměr od roku 1982 do března 2014 činil jen 2,88 procenta. Zato objem peněz se utrhl ze řetězu. Ročně likvidní peněžní zásoba expandovala průměrně o 8,2 procenta.

Jak je možné, že peněžní exploze nezpůsobila adekvátní nárůst cen? Přestala inflace být měnovým jevem?

Odpověď lze najít, pokud prozkoumáme metodiku výpočtu cenové inflace a její změny v průběhu času. Index spotřebitelských cen kdysi opravdu znamenal to, co název říká. Kolem roku 1982 z něho ale metodická změna odstranila ceny nemovitostí. Ceny bytů a domů byly nahrazeny takzvaným imputovaným nájemným: fiktivní částkou, kterou by majitel bytu či domu platil, kdyby jej nevlastnil, ale najímal. Zásadní změna!

Každý, kdo někdy analyzoval ceny nemovitostí a nájmy, musí vědět, že při poklesu úrokových sazeb klesají i nájemní výnosy, podobně jako klesají úrokové výnosy u dluhopisů. Snížení sazeb má za těchto okolností – zcela paradoxně – protiinflační efekt (ve smyslu indexu spotřebitelských cen). A to dokonce i v situaci, kdy ceny nemovitostí rostou jako zběsilé. Ekonomika může prožívat realitní horečku, byty a domy mohou růst o deset nebo patnáct procent ročně, ale inflace měřená indexem spotřebitelských cen zůstává nízká, nebo dokonce klesá.

Nemusíme chodit daleko. Realizované ceny bytů, tedy ceny, za které se opravdu byty prodávaly, v Česku vzrostly ve třetím čtvrtletí roku 2007 meziročně o 35 procent, podle údajů Českého statistického úřadu. Podle údajů téhož úřadu však cenová inflace v téže době dosáhla nikoli dramatické hodnoty dvou procent. Na rozdíl od Irska, Španělska nebo USA naštěstí v Česku nedošlo ke vzniku hypoteční krize.

Hypoteční krize vznikly především v důsledku špatných měnových politik, které byly zapříčiněny chybně měřenou inflací. Ale imputované nájemné nebyla jediná metodická chyba.

V 90. letech se objevil názor, že vyšší technické parametry spotřební elektroniky by měly být zohledněny v indexu spotřebitelských cen. Pokud můžete koupit počítač s pamětí 512 KB za cenu, kterou loni stál počítač se 64 KB paměti, získáváte větší užitnou hodnotu. Odborný termín zní „hédonické přizpůsobení“ (hedonic adjustment).

Inflace, jak ji známe dnes

Další šikovné grafy základních makroekonomických ukazatelů – jako je například nezaměstnanost, HDP, průměrné mzdy – hledejte na Peníze.cz v sekci Makroekonomika.

Rozchod čísel s realitou

Se změnou metodiky se peněžní inflace rozloučila s inflací měnovou a nůžky mezi nimi se rozevírají stále víc. Obrázek zvětšíte kliknutím.

Změny metodiky nejsou ve statistice nijak výjimečné, většinou stojí za  to zeptat se, jaké mají důsledky a čemu můžou posloužit:

Virtuální realita

Tato myšlenka zaujala americký Senát. V roce 1995 ustanovil komisi, v jejímž čele stál ekonom Michael Boskin. Komise navrhla zásadní změnu metodiky výpočtu cenové inflace, která vedla k systematickému poklesu vykazovaných hodnot. Od těch dob se spotřebitelé stále více diví, proč jejich výdaje rostou rychleji, než by měly růst podle oficiálních čísel. Není divu: Boskinova metodika změnila význam indexu spotřebitelských cen. Ten od oné doby stále více ztrácí kontakt s životními náklady. Mimochodem, různé varianty „boskinizace“ jsou aplikovány centrálními bankami a statistickými úřady v celém vyspělém světě. Česko není výjimkou.

 Mimochodem, pokud jde o úřady: metodika Českého statistického úřadu řadí všechny nemovitosti mezi investice. Včetně bytů a rodinných domů. Z tohoto čistě formálního důvodu jejich ceny nemohou být zahrnuty do indexu cen zboží konečné spotřeby.

Diskrepance mezi cenovou a peněžní inflací měla za následek fatální chyby v měnové politice, které vedly až ke krizi. Úrokové sazby byly stanovovány hluboce pod hodnotami, které by odpovídaly ekonomické rovnováze. Centrální banky úplně ignorovaly expanzi peněz, úvěrů a cen nemovitostí; slepě sledovaly vykonstruovaný umělý indikátor, který kdysi míval svoji platnost, ale po změnách metodiky v 80. a 90. letech již o ničem nevypovídá. Jako kdybyste řídili auto s tachometrem, který ukazuje míle za hodinu, ale věřili byste, že se jedná o kilometry za hodinu.

Proč ale centrální bankéři stále tak houževnatě lpí na této virtuální realitě? Dobrá otázka.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (9 komentářů)

Zavacky | 8. 7. 2014 20:32

"Jedním z pravděpodobných vysvětlení je chybná měnová politika na základě nesprávně měřené inflace."
.
Je to presne naopak a nie pravdepodobne, ale s istotou :
"Súčasťou krízy a jej budúcich fáz je vedome kamuflovaná cenová inflácia na základe fatálnych dôsledkov ideologickej a zločinnej menovej politiky."
.
Okrem toho by som rád videl keynesiánskych a monetaristických pohrobkov, ako budú za 20-30 rokov mudrovať spolu s marxistami na smetisku ekonomických dejín.
.
Dávno som nečítal tak výstižné diskusné príspevky. Okrem prvého, samozrejme.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Cecvárek | 7. 7. 2014 16:47

Ono je to jako obvykle trochu složitější, než se to pan Kohout snaží vysvětlit. Nejen od té doby se vedla řada odborných diskusí na téma endogenity vs. exogenity peněz, cílů měnové politiky i vhodných transmisí (viz. cílení úrokových měr vs. měnové báze). Vztah mezi inflací a růstem peněžní zásoby není zdaleka tak přímý, jak autor uvádí díky v čase rostoucímu významu bank v ekonomice (lidé své úspory neinvestují přímo, ale de facto "umrtví" v bance, která vytvoří nové peníze někomu jinému). Inflační tlaky této změny transmise půjčení úspor jsou nulové.

Panem Kohoutem zmiňovaná původní definice inflace z roku 1919 není nic jiného než růst cenové hladiny. Pokud roste agregátní poptávka rychleji než poptávka - vzniká inflace.

Ohledně zahrnutí zkoumání cen aktiv (především nemovitostí) do cílů měnové politiky se také stále vede ekonomický výzkum. Problém je, že ceny stavových veličin není jednoduché navážit (resp. byly by ceny výrobků marginalizovány) spolu s tokovými veličinami. Nicméně to nevylučuje indexy aktiv a spotřebních cen posuzovat simultánně.

Jsme zde zkratkovitý, ale bohužel jinak to nejde. Spíše jsem chtěl říci následující. Je velmi jednoduché "plácat veslem o vodu", ale ať pan Kohout kromě psaní nekonečně nepřesných blogů přispěje jednou konečně do diskuse nějakým pořádným článkem v ekonomickém časopise.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Najman | 7. 7. 2014 20:38
reakce na František Cecvárek | 7. 7. 2014 16:47

Hmm, uplně jasně si dovedu představit, jak se ve své době na kongresech vedla řada odborných diskusí a v časopisech publikovalo spousta vysoce odborných článků na téma, jestli v eugenice je vhodnější za účelem zlepšení arijského genofonfu cílovat spíše potlačení negativních faktorů (zákonné regulace, masová likvidace podřadných lidí apod.) anebo raději posílovat pozitivní znaky (arizace, lebensborn,...).
A v tom "věděckém zápalu" se nějak vytratila diskuse nejpotřebnější: Jakým právem si dovoluje určitá skupina lidí rozhodovat nad životy a vlastnictvím jiných lidí, kteří jim k tomu nedali svolení? Jak je možné, že se naprosto nelegitimní chování stává akceptovanou součástí zákonů společnosti?
Jak a proč to začíná a kde to končí...by mě zajimalo...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 7. 7. 2014 14:22

To je všechno hezké, ale jsou to jen důsledky.
Důsledky toho, že jsme připustili existenci určité instituce (formalizované a legalizované mafie poskytující "ochranu" za výpalné) a této instituci tolerujeme (resp. už je tak silná, že se ani neptá) to, že si násilně zmonopolizovala rozličná odvětví - a v kontextu článku tedy i odvětví tvorby peněz, centrálního plánování úrokových měr a peněžní zásoby.

Monopol vždy vede k vyšším cenám a nižší kvalitě, to je ekonomický zákon. A mocí garantované monopolní postavení neodolatelně svádí ke zneužívání.

Kritika jednotlivých projevů tohoto monopolu však nedává smysl. Buď se bavme o odstranění příčiny, nebo snad raději mlčme.

http://www.mises.cz/literatura/penize-v-rukou-statu-38.aspx
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Macháček | 7. 7. 2014 11:09

Změna definice inlface z "nárůst peněžní zásoby" na "nárůst cen" se odehrála proč? Já mám takový neodbytný pocit, že je za tím snaha odvést pozornost od politiků a bankéřů k obchodníkům. Aby zuřící dav mohl spílat obchodníkům za jejich "chamtivost" a blahořečit politiky za "zvyšování důchodů".
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Libor Šindelka | 17. 7. 2014 22:31
reakce na Tomáš Macháček | 7. 7. 2014 11:09

vždyť to již známe z historie - římští císaři začali falšovat zlatéí mince přidáváním mědi, lidé postupně pochopili, že aby získali stejné ,množství zlata musí zvedat ceny a pak byli naháněni zlí a chamtiví obchodníci. dtto ve francii při znehodnocování livres - tam už obchodníky rovnou popravovali.
jinak se mí líbí označení CPI od Petera Shiffa jako CPI-lie.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Najman | 7. 7. 2014 10:44

Pěkný článek, Pavle! Jednoduchá, podstatná fakta a přitom tak očividně ignorována.

Odpovědi na otázku: Proč ale centrální bankéři stále tak houževnatě lpí na této virtuální realitě?
totiž může být zase otázka: Cui bono?

Problém v neznalosti to určitě nebude.
Ostatně to by se na to politici, bankéři a ekonomové dívali rozdílně. Společný pohled nás povede spíše ke společné motivaci...!? A jaká to asi bude? Taky námět na článek, což? :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Jonášek | 23. 7. 2014 20:25
reakce na Tomáš Najman | 7. 7. 2014 10:44

Už jsem takový článek napsal:
http://proinvestory.cz/jonasek-stale-jeste-verite-v-iluzi-rostouci-ekonomiky

Bohužel ten by zde na webu Partners asi neotiskli...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Gabriel Pleska | 24. 7. 2014 00:42
reakce na Martin Jonášek | 23. 7. 2014 20:25

Neotiskli, určitě tedy ne v té podobě, jakou má teď. Ovšem to nemá nic společného s tím, kdo web vlastní. Můžete to příště zkusit :)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!