Jan Frank

Demografická data hovoří jasně. Nerodíme se. A neumíráme. Stárneme. A protože se nezdá, že by se to samo od sebe nějak změnilo, nabízí se jednoduché řešení: my si ty mladé, kteří budou pracovat na důchodce, přece můžeme přivézt. Odněkud, kde je hůř. Jak prosté, vyhrávají všichni.

Snad až příliš snadno zapadly nedávné informace Lidových novin o výši odměn, které vypláceli ministři české vlády v čele s TOP 09. A jak napovídá příklad odměn vyplácených v roce 2011 radnicí Prahy 6 špičkám tamějšího úřadu, pozadu zřejmě nebudou ani obce a kraje. Velmi pravděpodobně bez ohledu na stranickou příslušnost jejich vedení.

Věci veřejné dostávají za další pokoutně pořízené průsaky „pravd“ oprávněně na frak. Ať jejich defilé na české politické scéně bude stát jakoukoliv cenu, neměli bychom se spokojit s alibistickou analýzou bártovského fenoménu. Ta má z pohledu médií i většiny komentujících politiků až příliš jednoduchou strukturu: podnikatel, který chtěl zakázky a moc, založil stranu, vymyslel si boj proti korupci, ve volbách uspěl hlavně marketingem a pak to celé prasklo.

Na současné politické krizi je vůbec nejpozoruhodnější ochota, s jakou politici, veřejnost a veřejnoprávní média jednají podle not zveřejňovatelů důvěrných informací. Všichni říkají, že českou politiku zaplavily odposlechy a fízlování a jak je jim to odporné. Na druhé straně ale titíž lidé bez mrknutí oka jednají na jejich základě.

Debata o penzijní reformě probíhá. Úhlem pohledu, který chybí, je ale otázka, zda návrh vlády, tedy ta část reformy spočívající v redukci objemu důchodových prostředků ve státním rozpočtu o tři procenta, nějak zásadně přispěje k prevenci dalších krizí našich veřejných financí.