Články na téma: nezaměstnanost

V Česku se rodí budoucí koaliční dohoda. Už na první pohled v ní i v ekonomické části vidíme ledacos, co se bude určitě líbit. Ovšem jestli se to bude líbit také ekonomice, to je věc jiná.

Nicholas Eberstadt napsal nevelkou, ale důležitou knížku, která břitce ukazuje, jak se rozšiřuje sociální stát, a odhaluje propast, na jejíž hraně nyní v důsledku této expanze balancují přetrvávající ideály republikánské vlády. Národ pobíračů: americká epidemie nárokování je poučný a alarmující. Avšak tomu, co je na našem nynějším politickém uspořádání skutečně zničující, se Eberstadt věnuje jen nepřímo.

Pozornost ekonomů upoutala nedávná kritika Spojených států na adresu Německa a jeho hospodářské politiky. Ta je prý zaměřena příliš úzce a merkantilisticky na podporu německého exportního průmyslu, bez ohledu na potřeby zbytku eurozóny a zbytku světa. Němci reagovali předvídatelně: Američané nám závidí, také by chtěli tak silný exportní průmysl jako my, ale nemají na to. A navíc mají dluh přes sto procent HDP, kiš, kiš.

Politici se před volbami předhání s návrhy, jak naložit s minimální mzdou. Jeden by ji zvýšil na deset tisíc, druhý dokonce na dvanáct, další by ji naopak nejradši zrušil. Tolik politici. Jak se ale na problematiku minimální mzdy dívají ekonomové, analytici, zástupci odborů a podniků či bývalý ministr práce a sociálních věcí?

V politické pěně posledních týdnů a kvůli prvním náznakům ekonomického oživení zaniklo základní ekonomické téma České republiky – nezaměstnanost. Přitom právě řešení tohoto problému rozhodne o dlouhodobém úspěchu. Nebo pádu do propasti.

Alan Krueger, šéf ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy a dřívější profesor z Princetonu, přiznává: „Deficit se v USA snižuje kontraproduktivně a neefektivně. Neřeší se vůbec problém dlouhodobého schodku.“

Britská vláda spolupracuje s psychology a marketéry například v boji proti nezaměstnanosti nebo za lepší výběr daní. „Jednotka Šťouch“ se zkoumá chování „spotřebitelů státních služeb“ a její činnost, směřující ke změnám tohoto chování, má některé pozoruhodné výsledky.

Nezaměstnanost na Slovensku se v prvním čtvrtletí zvýšila na 14,5 procenta. Premiér Robert Fico veřejně prohlašuje, že vysoká čísla jsou dílem téměř půlmilionové romské menšiny. Nebýt jí, nezaměstnanost by prý byla pod unijním průměrem. V Česku je problém menší, přesto i u nás Romové makroekonomické ukazatele značně ovlivňují.

Sté narozeniny Federálního rezervního systému – důvod k oslavě, či pláči?

Kdyby všichni byli jako Lotyši, tak by se krize v Unii vyřešila rychle, psalo se v mnoha komentářích v minulých letech. Když ale člověk Pobaltí skutečně navštíví, dívá se na to trochu jinak.

Recept na to, jak vyrovnat nedostatky určitých krajů či zemí, jsou nižší daně a řemesla.

Česká republika trpí dvojitou kletbou – nekompetentní hospodářskou politikou vlády a neschopností vlády obnovit důvěru obyvatel v budoucnost země.

Diskuze o živnostnických paušálech, která v posledních dnech probíhá na Finmagu a Peníze.cz, ukazuje poměrně zásadní nepochopení jednak účetnictví, ale i toho, jak vlastně funguje politicko-ekonomický systém, ve kterém žijeme. Využívám tedy této příležitosti, abych připomněl některé učebnicové poučky a zasadil je do správného kontextu. To je důležitější než názory na účetní pravidlo, o kterém nikdo z nás beztak nerozhoduje.

Evropská komise schovává svou nebezpečnou hospodářskou politiku za sofistikované studie, v Čechách si vystačíme s novinovými rozhovory. Výsledek je ale stejně škodlivý.

Když už levice neumí ekonomice pomoci, neměla by do ní raději zasahovat. Ekonom Pavel Kohout o zaměstnancích, parazitech, ceně práce a regulované ekonomice.

Na každou ekonomickou bolístku i opravdovou nemoc se dnes používá totéž, po celém světě. Jeden recept vládne všem, jeden jim všem káže: Víc peněz, pusťte do světa ještě víc peněz. Víc peněz v oběhu má rozhýbat ekonomiku, rozjetá ekonomika má spolu s hospodářským růstem přinést také plody v podobě snížení míry nezaměstnanosti. Věří tomu veřejnost, věří tomu politici, věří tomu někteří ekonomové. Nebo se tak aspoň tváří. Ve skutečnosti – a data to potvrzují – to prostě tak jednoduché není.

Evropská unie navrhuje, že by členské státy měly zajistit práci nebo dodatečné vzdělávání pro nezaměstnané pod 25 let, ber kde ber. Co si o tom myslí Lukáš Kovanda, Tomio Okamura, Petr Mach, Vít Samek a další oslovené osobnosti?

Slovenská ekonomika je na tom v posledních dvou letech lépe než česká, i loni se za řekou Moravou dařilo držet slušný hospodářský růst. Zásadním problémem tu ale zůstává nezaměstnanost: s patnácti procenty nezaměstnaných Slovensko kleslo na čtvrté nejhorší místo v Unii. Do boje proti ní vláda nasazuje zbraně, jejichž použití se může jen vymstít.

Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad Labem. Proti frustraci a beznaději, která by je semlela, kdyby si svou práci pustili moc blízko k tělu, ale očkování neexistuje. Obrana je jediná: nedávat si velké cíle.

V poslední době si poměrně často kladu otázku, jestli jsme opravdu z nejhoršího venku, když slyším premiéra mluvit o skvělém umístění Česka co do celkového zadlužení, procenta nezaměstnanosti (i když to už jaksi přestává platit) a míry ohrožení chudobou.

Osm hodin, Pařížská ulice. Syrové ráno v syrovém městě. Jsem v Ústí nad Labem. Rozhodnutá vypravit se do míst, odkud už prý vlak do normálního života nejede. Chci napsat o lidech, o kterých se nemluví, a když, tak jen jak se jich zbavit. Chci vědět, co znamená: žít na okraji. V zahradní kolonii nebo se štěnicemi mezi plesnivými zdmi ubytovny, které se přezdívá Prasečák.