Články na téma: ECB

Jan Macháček se ptá předních ekonomů na jejich názor na aktuální události. Co si myslí Pavel Kohout o pumpování peněz do evropských bank?

Nakupujte, když je krev v ulicích, řekl prý kdysi baron Rotschild. V roce 2007 žili západní investoři v nebývale klidné době, tedy v době, která investicím – podle barona – nepřeje. Co se od té doby změnilo? Ekonom Pavel Kohout exkluzivně pro Partners media reviduje a doplňuje svůj pět let starý text.

Uprostřed rámusu kolem Řecka jdou stranou významnější zprávy. Kdo například ví, že Evropská centrální banka od počátku krize napustila do evropského bankovnictví téměř bilion eur? A kdo si povšiml, že francouzská obchodní bilance padá do minusu jako kámen?

Zachrání Mezinárodní měnový fond euro? Nezachrání. Ze dvou důvodů.

V obdobích mimořádných finančních událostí se může hodit ukazatel míry závažnosti situace. Něco jako seismograf. Jaký ukazatel ovšem použít? Pokles HDP se projeví až se zpožděním, ukazatele založené na chování finančních trhů mohou být zatíženy panikou nebo naopak přehnanou euforií.

Pavel Kohout ve své eseji vzpomíná na časy, kdy býval eurooptimistou, a hledá příčiny toho, proč evropská měnová unie nefungovala a fungovat nemůže.

„Když Itálie, Řecko nebo kdokoli další vyhlásí bankrot, bude mít Evropská centrální banka dostatek kapitálu, aby ty následné ztráty pokryla? Odpověď je ne,“ říká italský ekonom Enrico Colombatto.

Podle Jana Dvořáka z webu Pro investory nás letos nečeká prakticky nic dobrého. Je čas na reformu. Ale opravdovou. Tím je myšleno například vystoupení ze současného systému nekrytých měn...

V posledních několika dnech jsme na dluhopisových trzích mohli vidět něco, co by před několika lety vypadalo jako směšná iluze: na dražbě krátkodobých dluhopisů prodala německá a britská vláda své dluhopisy se záporným výnosem. Ano, čtete správně – investoři dostanou od vlád zpátky míň, než jim půjčili.

Začátek ledna, čas k bilancování. Jaký byl minulý rok na akciových trzích? Asi vás nepřekvapí, že evropské akciové indexy v roce 2011 zaznamenaly největší ztráty, ale určitě vás bude zajímat, jak se dařilo motorům světové ekonomiky, jako je třeba Čína nebo státy Jižní Ameriky.

Evropa stojí na prahu dalšího roku. Bude nesnadný. Každopádně by mělo platit, že výjimečný stav v evropských financích si žádá výjimečné řešení.

Tématem posledních dní je evropská rozpočtová federace. Zachránila by euro? Ve včerejším článku Pavel Kohout vysvětloval, proč euro ani eurozónu není třeba zachraňovat. „Dejme však tomu,“ uvozuje ekonom exkluzivní pokračování článku, „že bychom rozpočtovou federaci chtěli z jiných důvodů než kvůli hypotetické záchraně eura. Co by bylo potřeba udělat, aby vznikla, a jaké důsledky by její vznik měl?“

Takový centrální bankéř si nemůže jen tak veřejně polemizovat o budoucnosti eurozóny jako to děláme tady na Finmagu nebo s kamarády u piva. Každé jeho slovo je totiž několikrát prostudováno a pokud si finanční mudrcové usmyslí, že „bdělost“ centrální banky znamená budoucí zvýšení sazeb, začnou okamžitě prodávat a hnát akciové trhy dolů.

Řada politiků eurozóny věří, že by trhy uklidnila jiná a méně hrozivá zbraň než tisk peněz – společně vydávané dluhopisy. Spekulanti by tak už nemohli soustředit palbu na jednotlivé země, tvrdí obhájci eurobondů, a úrokové míry by klesly na snesitelnou úroveň, protože garantem dluhu by byly silné státy eurozóny. Podle zastánců této myšlenky by tak rovněž vznikl velký a likvidní trh, který by investorům nabídl plnohodnotnou alternativu k americkým „treasuries“.

Evropa stojí na kraji srázu a dívá se dolů do propasti, říkalo se v předešlém díle trojdílného seriálu. Přední evropští státníci jsou zoufale nejednotní a přibírají na váze, protože kvůli takzvanému řešení dluhové krize se svolává jeden summit a jeden pracovní oběd za druhým. Jenže peníze mezitím docházejí: příští rok bude potřeba zaplatit staré dluhopisy – jenže nové nikdo nechce...

Finančními trhy obchází strach a investoři se stahují z krizí postižených zemí eurozóny. Německá kancléřka Angela Merkelová je kategoricky proti tomu, aby ECB použila proti krizi veškerou svou palebnou sílu, a tak se zdá, že měnová unie stojí na pokraji zániku. Někteří ekonomové dokonce volají po znovuzavedení německé marky. Více v prvním dílu třídílného seriálu z dílny reportérů Der Spiegel.

Euro je v krizi. Eurozóna se rozpadne do deseti dnů. Za všechno může euro. A další a další podobné titulky létají vzduchem. Nevěřte tomu, jsou to jen novinářské zkratky, navíc nepravdivé. Podívejme se na krizi z jiného úhlu. To co nyní vidíme, není měnová krize eura, ale dluhová krize.

Že si nechcete vyvést tři procenta sociálního pojištění do fondu? A kdo si myslíte, že vás v stáří bude živit? Jen si pěkně naspořte… Co je pro našince v oblasti zabezpečení na důchod novota, to je pro obyvatele západních zemí záležitost stará přes 30 let. A za těchto 30 let se v penzijních fondech po celém světě uložilo nepředstavitelné množství peněz, za které se nakoupily státní dluhopisy. Proto se hodí podívat se na dnešní evropské dluhové patálie i z druhé strany barikády, z pohledu lidí, kteří problémovým zemím půjčili.

Poslední měsíce střídá jedna špatná ekonomická zpráva druhou. Všichni navíc sice teoreticky znají řešení, ale praktické kroky osud eurozóny spíš ohrožují. Vyplatí se investice do principu?

Italské dluhopisy lámou rekordy. Ne každý milník je ale důvodem k oslavě. Právě naopak. Výnosy z desetiletých dluhopisů vystoupaly o 48 bazických bodů na 7,25 procenta, dvouleté pak vyskočily dokonce o 73 bodů na 7,11 procenta. Podle expertů jde o hraniční hodnotu, která není dlouhodobě udržitelná. Společně s výnosu dluhopisů pak rostly i pojistky proti úvěrovému selhání. Co se stane, pokud se Italům a Bruselu nepodaří trhy uklidnit? A je to vůbec možné? Více v exkluzivním rozhovoru s Pavlem Kohoutem.

Nedávno jsem dostal otázku, zda má koruna ještě smysl v globalizovaném světě, kdy se peníze počítají na tisíce miliard eur nebo dolarů. Odpověděl bych jednoduše. Každá ekonomika, která je relativně chudá a hodlá dohánět bohatší sousedy, má jen dvě možnosti. Buďto se může spolehnout na posilování domácí měny, anebo na růst objemu peněz v ekonomice.