Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Diskuze k článku: Hledání národního alibi od Mnichova k normalizaci

Standa Biler | 29. 9. 2017 | Celkem 12 komentářů v diskuzi

Vložit komentář

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 29. 9. 2017 02:09

Takže tu máme model: pasívní většina, která si vždycky najde nějakého toho spasitele, kterého pak ještě potupí, když spasitel selže. Ne, že by to nebylo povědomé, ale bylo to fakt vždycky takhle?

Přeci v první části eseje pan Biler spíš představil model, ve kterém se elita připravuje švejkovsky na válku (o investicích do obrany skutečně nerozhoduje národ!) a pak, když se ukáže, že selhaly i chatrné či iluzorní spojenecké vazby, vypráví místo odboje lidu pohádku o zrazeném dobrém národě.

V roce 1968 to opět nebyl ani tak ten lid, kdo selhal. V srpnu se totiž ukázalo, že elity jako komunistické, tak nekomunistické s rizikem okupace nijak zvlášť nepočítaly (jakoby zde nebyl příklad Maďarska 1956, ostatně Kádár se prý zděšeně ptal Dubčeka: Copak vy nevíte, kdo proti vám stojí?). Lépe řečeno, ono se s okupací i počítalo, ale nikdo to nebral moc vážně. Petr Pithart kdysi napsal, že v lednu 1968, volal svému nejvýše postavenému známému, Zdeňku Mlynářovi, zda je pravda, že byl Novotný na stranickém jednání svržen z pozice prvního tajemníka. Když mu to Mlynář potvrdil, Pithart vyjádřil potěšení, které bylo záhy zpraženo drsným vtipem: No, Petře, já se jako tlumočník vrchního velitele ruských vojsk uplatním docela dobře, ale co budeš dělat ty, se svou mizernou ruštinou, to nevím. Čili, už v lednu 68 bylo možno předvídat, kam věci směřují.

Pak, když "kupodivu" Rusové a spol. přišli, nebyl k dispozici žádný plán, co s tím. A co hůř - ten plán nikdo nevytvářel ani v následujících měsících, kdy pro to ještě byl prostor, protože jednotlivá místa odporu (kulturní organizace, média, akademická sféra) byla postupně umlčována až po dubnu 1969. A zde tedy opět neselhal ani tak ten lid, který šel ještě v srpnu 69 do vodních děl, ale spíš jeho elity. Které nevymyslily nic a buď emigrovaly nebo se stáhly.

Je to prostě složitější. Poláci byli v odporu proti svému bolševikovi aktivnější, protože se jim nerozpadly komunikační sítě. Především měli k dispozici silnou církev (Poláci byli snad nejkatoličtějším národem Evropy, Češi jsou naopak jedním z nejateističtějších národů světa, což se jim tehdy vymstilo, protože neměli alternativní autoritu), ale i režim byl trochu mírnější a povoloval publikace věcí, které byly v normalizační ČSSR nemyslitelné. Když znemožníte oběh informací, nastane duchovní smrt společenství.

+34
+
-

Všech 12 komentářů v diskuzi.

Jan Daniel | 30. 9. 2017 21:26

Mýtus bitvy u Lipan není národní mýtus, ale falsifikát komunistů, jehož jepičí život skončil s pádem komunismu. Bitvou u Lipan byla ukončena doba zmatků a nastal mír po válce. Válce z hlediska české reformace vítězné, nikoliv prohrané. To už lidi za ty roky od listopadu 1989 pochopili.
Bílá Hora už vůbec nebyla otázka národní ale náboženská. A určitě není o nějaké pasivitě většiny, kterou opustily elity, a hledá viníky. Zahraniční pomoc odpovídala geopolitické situaci – nikdo nám nic nedlužil a nikdo nám skoro nic neposkytl. Domácí elity bojovaly až do konce, a prohrály. Byly buď popraveny, odešly do exilu, nebo pokračovaly v boji ještě řadu let po Bílé Hoře. Na rozdíl od husitských válek tady šlo alespoň o porážku (ale to také záleží na tom, koho se zeptáte: zkuste třeba katolíka). Ale těžko v tom najít zradu elit či pasivitu většiny a neznám nikoho, kdo to takto chápe.
Jak tyto dvě události zapadají do jednoho vzorce s Mnichovem, to vědí jen zpitomělí intelektuálové, kteří si navzájem vyprávějí mýty o existenci národních mýtů.
Žádná zvláštní pasivní touha českého národa vložit svůj osud do rukou jednoho spasitele neexistuje a nelze ji doložit. Zvlášť v kontrastu například s Němci. Je to jen další intelektuálský mýtus. Každý národ má své důležité historické postavy, které jsou idealizovány nebo démonizovány podle propagandistických potřeb. Pro Tesařovu konstrukci lze najít anekdotický důkaz kdekoliv na světě. A to je ostatně obecný problém každého intelektuálského mudrování.
To, že o malých národech se často rozhoduje bez nich, není žádný mýtus, ale geopolitická realita. Velmoci třikrát rozhodly o rozdělení Polska, dvakrát slepily Jugoslávii, rozhodly o odtržení Sudet. Představa, že v EU je to jinak, a že tam jaksi spolurozhodujeme u jednoho stolu, je infantilní. Německo jednostranně rozhodlo, že nebude respektovat pravidla z Dublinu. Německo pozvalo uprchlíky, aniž by s někým něco konzultovalo. O maastrichtských pravidlech ani nemluvě. Zato malá země má povinnost dodržovat unijní dohody. To je to spolurozhodování v rámci EU.

Nahlásit

+19
+
-

Jan Daniel | 30. 9. 2017 19:12

S mezinárodními smlouvami o společné obraně je to těžké:
1) Buď se dodrží, a pak z lokálního konfliktu vytvoří světovou válku (jako v případě WWI)
2) Nebo se nedodrží ve snaze světovou válku odvrátit, a pak je to zrada.

Nahlásit

+4
+
-

Jiří Novotný | 30. 9. 2017 09:43

Co asi tak mohl napsat STANDA BILER? Vyčítání Mnichova a roku 1968 českému národu je jako nafackovat dítěti za to, že se nepere s přeborníkem ve velterové váze. Proč by malý a slabý měl být pokaždé statečný v konfrontaci s desetinásobnou přesilou?

Nahlásit

+10
+
-

Aleš Müller | 29. 9. 2017 23:32

Pro pochopení Mnichova, je nutno pochopit hrůzy první světové války. Pak se nemůžeme divit Francii a Anglii, že byli ochotni udělat vše, aby nebyla další podobná válka. Bohužel hlasy těch to varovali před ústupky Hitlerovi byly slabé. A navíc, že pokud by ČR neuposlechla Mnichovské smlouvy, psalo by se dnes v učebnicích - Československo zahájilo světovou válku.

Nahlásit

+6
+
-

Tomas Hruby | 30. 9. 2017 09:44 | reakce na Aleš Müller - 29. 9. 2017 23:32

Ano, tohle je důležité... U nás je znalost o WW1 překvapivě omezená, přitom i u nás bylo obětí WW1 více než WW2 (při vynechání holocaustu, což je samostatná kapitola). U většiny zemí západní Evropy mimo Německa je pak poměr ztrát WW1 proti WW2 ještě daleko vyšší (tam lze klidně započítat i holocaust, i s ním vychází WW1 hůře).

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+4
+
-

Jan Altman | 29. 9. 2017 12:51

K těm uprchlíkům:
http://www.svobodny-svet.cz/5067/vedci-dokazali-ze-ti-kteri-uprchliky-nechteji-nejsou-xenofobove.html

Nahlásit

+6
+
-

Igor Nemec | 29. 9. 2017 10:23

Pana Tesaře bohužel neznám, ale tvrdit o československé armádě, že byla špatně vyzbrojená a že pevnostní opevnění se stavělo pouze na oko, abychom se mohli snadněji vzdát, to hodně odvážné tvrzení. Je pravdou, že v letectví byly rezervy, ale v ostatní výzbroji jsme patřili ke špičce - tank LT-38, kulomet BREN, ...
Tvrdit, že český národ byl ke konci totality apatický a vládlo tu ticho, je stejné jako obhajovat loupež s tím, že se oběť moc nebránila a peněženku dala sama. Ano nebránila, jenže před tím jí někdo řádně rozmlátil hubu.
Pokud je něco pro český národ charakteristické, tak je to usilovná snaha "Sr.át do vlastního hnízda" a vysvětlovat události "naší vinou", v tom jsme vážně nepřekonatelní :-( a ta urputná snaha na Mnichov našroubovat uprchlíky nepotřebuje komentáře :-(

Nahlásit

+15
+
-

Tomas Hruby | 29. 9. 2017 13:20 | reakce na Igor Nemec - 29. 9. 2017 10:23

Problém je v tom, že zdaleka ne vše z těch podařených zbraní bylo opravdu nasazeno do výzbroje... Zrovna s tím LT-38 jste si pořádně naběhl, do výzbroje nebyl ze sériové výroby předán ANI JEDEN, kompletně celá produkce šla až Wehrmachtu. Prostě zpoždění o několik let, jak koneckonců zaznělo i v článku (a knize), pokud by posilování naší armády začalo už někdy od roku 1932, tak by asi situace vypadala jinak.
Mimochodem u letectva to bylo prakticky stejné, Avia B-135 byl velmi slušně konkurenceschopný stíhač, ale zase se do Mnichova stihlo jen pár kusů pro testy, sériová výroba by potřebovala minimálně jeden další rok.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+3
+
-

Igor Nemec | 29. 9. 2017 14:31 | reakce na Tomas Hruby - 29. 9. 2017 13:20

S LT-38 máte samozřejmě pravdu, psal jsem to z hlavy :-(, ale to nic nemění na tom, že argument, že naše armáda byla jenom na oko, abychom se mohli snadněji vzdát je podle mě pochybný.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+5
+
-

Jan Capouch | 29. 9. 2017 08:24

Aha, takže odtud vítr vane. O politicích si nedělám velké iluze, ale co když zrovna během uprchlické krize nešlo o populismus, ale o sdílení reálných obav s národem? A nelžete, že šlo o pár set uprchlíků. Tím by to začalo, ale bohužel by to tím neskončilo. Protože to, co se děje v západní Evropě, je invaze, kolonizace a pomalá výměna obyvatelstva. A až dojde ve Švédsku nebo ve Francii k občanské válce jako v Libanonu, jsem si jist, že budeme přijímat třeba statisíce Evropanů, byť možná s řečmi typu: "My jsme vám to říkali..."

Nahlásit

+17
+
-

Martin Brezina | 29. 9. 2017 02:09

Takže tu máme model: pasívní většina, která si vždycky najde nějakého toho spasitele, kterého pak ještě potupí, když spasitel selže. Ne, že by to nebylo povědomé, ale bylo to fakt vždycky takhle?

Přeci v první části eseje pan Biler spíš představil model, ve kterém se elita připravuje švejkovsky na válku (o investicích do obrany skutečně nerozhoduje národ!) a pak, když se ukáže, že selhaly i chatrné či iluzorní spojenecké vazby, vypráví místo odboje lidu pohádku o zrazeném dobrém národě.

V roce 1968 to opět nebyl ani tak ten lid, kdo selhal. V srpnu se totiž ukázalo, že elity jako komunistické, tak nekomunistické s rizikem okupace nijak zvlášť nepočítaly (jakoby zde nebyl příklad Maďarska 1956, ostatně Kádár se prý zděšeně ptal Dubčeka: Copak vy nevíte, kdo proti vám stojí?). Lépe řečeno, ono se s okupací i počítalo, ale nikdo to nebral moc vážně. Petr Pithart kdysi napsal, že v lednu 1968, volal svému nejvýše postavenému známému, Zdeňku Mlynářovi, zda je pravda, že byl Novotný na stranickém jednání svržen z pozice prvního tajemníka. Když mu to Mlynář potvrdil, Pithart vyjádřil potěšení, které bylo záhy zpraženo drsným vtipem: No, Petře, já se jako tlumočník vrchního velitele ruských vojsk uplatním docela dobře, ale co budeš dělat ty, se svou mizernou ruštinou, to nevím. Čili, už v lednu 68 bylo možno předvídat, kam věci směřují.

Pak, když "kupodivu" Rusové a spol. přišli, nebyl k dispozici žádný plán, co s tím. A co hůř - ten plán nikdo nevytvářel ani v následujících měsících, kdy pro to ještě byl prostor, protože jednotlivá místa odporu (kulturní organizace, média, akademická sféra) byla postupně umlčována až po dubnu 1969. A zde tedy opět neselhal ani tak ten lid, který šel ještě v srpnu 69 do vodních děl, ale spíš jeho elity. Které nevymyslily nic a buď emigrovaly nebo se stáhly.

Je to prostě složitější. Poláci byli v odporu proti svému bolševikovi aktivnější, protože se jim nerozpadly komunikační sítě. Především měli k dispozici silnou církev (Poláci byli snad nejkatoličtějším národem Evropy, Češi jsou naopak jedním z nejateističtějších národů světa, což se jim tehdy vymstilo, protože neměli alternativní autoritu), ale i režim byl trochu mírnější a povoloval publikace věcí, které byly v normalizační ČSSR nemyslitelné. Když znemožníte oběh informací, nastane duchovní smrt společenství.

Nahlásit

+34
+
-

Jan Capouch | 29. 9. 2017 11:27 | reakce na Martin Brezina - 29. 9. 2017 02:09

Dobrý příspěvek. Ještě bych doplnil k situaci v Polsku - agrární, venkovské a katolické Polsko mělo daleko menší socialistickou či komunistickou tradici. Komunismus tam byl dovezen na sovětských tancích a zaveden násilně a shora a navíc Sověty/Rusy, které Poláci nemají rádi pěkných pár set let. Naše historická zkušenost je zkrátka jiná.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+13
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK