Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Diskuze: Politika a média II: Strategie pro dobu krize. Jak čelit banalitě

Přihlášení do diskuze

Řekl bych, že všichni hráči (politici, voliči, média i fin. oligarchie) zůstávají ve hře, protože se navzájem potřebují, jen se jim mění, posouvají role.
Média bych vůbec nepodceňoval - podívejte na USA. Zde, k jistému překvapení, z role veřejného kontrolora politické moci, plní média (zejména TV) klíčovou roli pro fin. oligarchii, která, jejich prostřednictvím, formuje názor, likviduje soupeře, vytváří politiky apod. Takže média hrají důležitou roli, jen se však z jejich kontrolní pozice ve veřejném prostoru stal účinný nástroj jednoho z hráčů.
Politici a fin. oligarchie je jedna parta, jen si občas prohazují role na jevišti prostřednictvím různých fyzických osob. Platí pro USA, EU i CZ.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Pro mě hrozně zajímavý článek a vnímám nastíněné skutečnosti a vývody pozitivně:
viz "Poslední finanční krize ukázala, že strany a média se dnes ocitly ve vážných obtížích. Strany vsadily všechny peníze na tradiční média, která slábnou a brzy – s ohledem na civilizační a technologické změny – nebudou schopna plnit pro politiky funkci báze, jež by zajistila zachování moci."

Nahlásit

0
+
-

Česko se podle mne jednoznačně nachází ve druhé fázi médiokracie: média sice určují politickou agendu, která hýbe veřejným míněním (to jest to, o čem se baví a co si myslí průměrný občan), ale tuto agendu jim stejně podstrkávají politici, resp.skutečná mocenská centra v pozadí. Výsledkem je falešná realita, ve které obrovské mediální pokrytí a drtivou většinu veřejné debaty okupují bagatelní causy typu Čunek či Bárta. Mezitím skutečné tunely a roury na veřejné rozpočty běží bez větší publicity dál. Insiders a chytřejší lidé pak celý tento cirkus považují za divadlo pro prostý lid a jednu z forem showbusinessu, kde hvězdou se stává ten, kdo pronese lepší bonmot během 20tivteřinového vstupu v Otázkách Václava Moravce. Prostě někdo čte Spy a Rytmus života, někdo MFD a HN. O tom je k veřejnosti obrácená tvář politiky.
Zajímavá je zmínka o vlivu finančních trhů. Niall Ferguson ve své knize The Cash Nexus popsal čtyřúhelník moci: Státní/daňová byrokracie – Centrální banka – Parlament/konstituenti – Bondholders/finanční trhy. Těžiště moci se v průběhu staletí různě přesouvá, ale čtyřúhelník zůstává. Je zcela logické, že když se státy zadlužují, finanční trhy získávají větší podíl na moci. Kdo show platí, ten ji řídí.

Nahlásit

0
+
-

Zajímavé, autor článku píše o pozitivních občanských emocích a vy na to hned vytahujete xenofobii. To trochu zavání agendou moderních levicových médií.
Autor má naprostou pravdu v jednom: onen pozitivní vlastenecký étos má mnohem větší naději napravit současné rozkladné procesy Západu, kde převládl institucionalizovaný parazitismus. Kosmopolitní radost z velkého hřiště, které využívám pro naplnění svých tužeb, to v rámci současného institucionálního nastavení Západní společnosti pravděpodobně nedokáže.

Nahlásit

0
+
-

Mně se vlastnectví zdá být docela snesitelnou pozitivní emocí. Samozřejmě se dá zneužít a samozřejmě se může přeonačit na „vypjatý nacionalismus“, ale to máte skoro se vším. Vlastnectví rozhodně nemusí být postavené na xenofobii a pocitech, že cizáci nám ubližují. Sázet na něj v Česku by ovšem bylo podstatně těžší než v Polsku, u nás je mediální ostrakizace těch, co si vezmou do pusy národ, zřejmě o dost ostřejší než v Polsku...

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

národovec, -vce m. (národovkyně, -ě ž., 2. mn. -yň, -yní) poněk. zast. vlastenec: horlivý, upřímný n.; někdy hanl. fanatický n. nacionalista

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Po vypjatém nacionalismu 19. století a národním socialismu století 20. máme se tedy zřeknout vlastenectví. Rád bych podotkl, že vlastenectví, tedy láska k vlasti, není totéž, co národovectví, tedy láska k jazyku. Sloučením těchto dvou odlišných kategorií došlo k tomu, že je po nás žádáno, abychom se zřekli jakékoli identity.
Co se týče mne, já mám rád češtinu a nevzdám se jí, a mám rád svou vlast, kterou jsou země koruny české, a nikdo mě nepřesvědčení, abych se jí vzdal. S vlastenectvím je úzce spojena i státní suverenita, která je nám opět oklešťována.
Shodit takto jednoduše vládnoucí staru v Maďarsku, jak to učinil p. Müller, je velmi jednoduché. Dodám k tomu jen tolik, že bude-li v Česku strana, která se zastane suverenity země, budu ji volit, ať jí bude jakkoli spíláno do národovců.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Zajímavé závěr obou článků. Jenže národovecká struna je velmi nebezpečná. Např. vládnoucí strana v Maďarsku používá tuto strunu, čímž vyřadila opozici (je jedno jakoukoliv) z veřejného prostoru. Ovšem prosazované hospodářské a politické změny jsou ke škodě občanů a "národa".
Nejsem si tedy jist, zda vlastenecký étos je správnou cestou.
Navíc jak u nás tak v Polsku dorůstá generace dětí, pro kterou je Evropa či celý svět jedno hřiště. Oni jsou více a více evropany či světoobčany, pro ně je svět místo které využívají a které mají rádi, než aby trpěly pocit, že jimcizácí něco berou a že je ohrožují.

Nahlásit

0
+
-