Filip Mezera

Člověk otupí. Když je špatných zpráv moc, přestane jim věnovat pozornost, když je příliš často varován, rezignuje. Pak funguje jediné: změnit žánr!

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdříve to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, v rákosí hrkne, ve vrbě lupne a teprve potom se objeví JUDr. Rákosníček, PhD.

Podle několika žhavých rudých teček jsem poznal, že jsem přijel na fotbal předčasně. Spoluhráči ještě kouřili před tělocvičnou. Občas někdo zachramlal a odplivl si. Párkrát bylo slyšet slovo „vole“. Přišel jsem blíž a pozdravil je. Odpověděli a povídali si dál. Přemýšlel jsem o dvou článcích z Economistu. Za chvíli mi to nedalo a zeptal jsem se: „Hele, kluci, je někdo z vás v odborech?“ Ztichli a nechápavě na mě hleděli. Jelikož jsou už na mé zákeřné otázky zvyklí, nakonec přeci jen odpověděli. Nejsou. Asi jsem si vybral špatný vzorek respondentů.

Vážený čtenář nechť promine, ale i já jsem se rozhodl přispět svým dílem vysoké literatuře a zplodit dílo aktuální a zároveň nadčasové, hluboké i triviální, jak je v postmoderní literatuře zvykem. Vybral jsem si téma korupce.