Pavel Kohout

Levicoví extremisté ze Syrizy mají šílené recepty.O pošetilosti těch ekonomických už jste asi slyšeli, ačkoli jste ji možná úplně nedocenili. Proti zahraničněpolitickým nápadům nejsilnější řecké partaje je to ale snad ještě slabá káva.

Evropa se rozhodla vpouštět do ekonomiky peníze vytvořené z ničeho. Podobně jako USA, jenže na rozdíl od Spojených států v Evropě mohou být důsledky neblahé.

Co bylo kdysi považováno za finanční zbraň hromadného ničení, se nyní stává nadějí. Všichni upírají své zraky ke kvantitativnímu uvolňování.

Před dluhovou krizí země neuteče, ani kdyby ji nakrásně čekal hospodářský boom.

Ti pošetilci centrální bankéři jsou schopni všeho. Jeden nikdy neví, kdy se čeho chytnou.

Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu a Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Vzdáváme se svobodné soutěže myšlenek.

Rozdíl mezi Západem a Orientem byl v tom, že Orient byl založený na starodávných rigidních hierarchických uspořádáních, která měla základ buď kastovní, náboženský, anebo byrokratický. Na Západě proti tomu mohl uspět každý, kdo se uplatnil na trhu práce a myšlenek.

Prognózy ekonomického vývoje nedokážou zohlednit nepředvídatelné okolnosti.

Měnová krize je v Rusku normální stav věcí. Radost z její kulminace by si ale Západ měl odpustit.

Práce jako výrobní faktor je dnes na Západě uměle předražená kvůli daním a odvodům. Naopak investice do všemožných i nemožných technických zařízení jsou daňově zvýhodněny. Obojí ve stále vyšší míře. Výsledkem je chronická nezaměstnanost.

Kdyby Západ chtěl, mohl by vyhrát i druhou studenou válku. Ale cena by byla vysoká. A nejspíš by to jenom posílilo třetího vzadu.

Abenomika nepomáhá. Zkušení investoři zůstávají vůči Japonsku skeptičtí.

Zakladatel poradenské firmy Orcam Financial Group ze San Diega Cullen Roche píše z pozice praktika, nikoli teoretického ekonoma z univerzity nebo centrální banky. To se projevuje nejen v příjemně vstřícném stylu psaní. Důležité je, že pomáhá odhalovat některé mikro- i makroekonomické mýty jak laiků, tak odborníků.

Předchozí růst evropských ekonomik byl financován soukromými dluhy.

Navzdory žábám na prameni jsme za uplynulých 25 let zvládli velký pokrok, bilancoval už včera na Finmagu Pavel Kohout. Jedním dechem ale pojmenovává i čtyři největší chyby, kterých jsme se dopustili a za které i dnes tvrdě platíme. Včera byla řeč o polovině z nich, dnes je na řadě druhá polovička.

Navzdory všem žábám na prameni jsme za uplynulých 25 let snížili například hospodářský náskok Rakouska na třetinu. Byla to však éra velkých chyb.

Podle nobelovského teoretika byrokracie žádná složitější organizace nemůže být bezchybná.

Skotsko, zvolí-li si zítra v referendu samostatnost, bude muset šetřit: snižovat daně a sociální výdaje. Nakonec ale může jeho růst překonat Anglii. Podobně jako Slovensko překonává předaněné Česko.

Vlastními silami se Evropa z bláta nevyhrabe. Pomohla by poptávka po jejím zboží. jenže odkud by tak asi mohla přijít? Ale nač si lámat hlavu, můžeme dál bádat o nesmrtlenosti chrousta, zakřivení banánů a dalších světoborných záležitostech.

Politická rozhodnutí mívají dlouhodobé důsledky. Nelze hodnotit úspěšnost prezidentů či premiérů podle toho, jak během jejich vlády rostla ekonomika nebo akciové burzy. Kdybychom mechanicky používali toto měřítko, došli bychom k závěru, že nejlepší český premiér byl Jiří Paroubek.

Dohánění Západu pokračuje! Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout a za dvacet let důsledky ochromí hospodářský růst.