Diskuze: Ještě z toho onemocníte, Andreji. Po nás ať přijde potopa

21. 4. 2020

18 783

210 komentářů

Přihlášení do diskuze

Nejoblíbenější příspěvek

Petr Vorlíček|21. 4. 2020 19:28

Jasně že nemusí.
My to tak také dělali, když jsme hráli sázky a dostihy...Ten kdo hru ovládl, postupně zruinoval ostatní hráče. To ale znamenalo, že hra končí, a musí se svého postavení a drahých koníčků vzdát.
Co jsme udělali? No namalovali stotisícovku, a každý nešťastník dostal "likviditu". A hra běžela dál, prachy samozřejmě tekly k vítězi, ale zdání, že se třeba poštěstí hnala hráče dál.
Nemělo to žádné limity - namalovat se dalo cokoli, takže dokud vám kluci nerozkopli herní pole, šlapalo to jako hodinky, jednou jsme namalovali dokonce milion.
Jo, jasně, je to naprosto psychopatické, taková fuldovská hra s nulovým součtem, a dokud lidem stačí, že se najedí a koupí si par krámů, nejsou v podstatě překážky. Jen jaksi hodnota aktiv roste společně s emitovanou likviditou - když v poli litají miliony, nikdo vám už Napoliho za pár tisícovek neprodá - aktiv už je na to množství peněz moc malo...Kdyby si někdo ulil tisícovku, po deseti kolech je mu shola k ničemu - na stole už lítají cifry o řád větší...
Tohle končí ne rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou, ale jejich rozlomením, bohatí mají nekonečný zdroj likvidity, chudí už kromě zakladních potřeb nemají na nic a čekají, až zase připluje nějaká obálkay sby ještě chvíli mohli hrát. Pro etatistický fuldostát naprosto optimalní stav...
Kdo bude zlobit, vypadne z kola ven....
A lidé jako fulda budou dělat kontrolní komisaře, tak jim lidé nebudou moci nakopat zadnice...

Nahlásit|Zobrazit komentovanou zprávu

Nejméně oblíbený příspěvek

Richard Fuld|21. 4. 2020 13:02

Klasické nesmysly o šetření státu v dobrých časech, aby měl stát co utrácet v těch zlých. "Pouhé" zastavení růstu dříve stabilně rostoucího státního dluhu panu Páleníčkovi nestačí, přitom jde z hlediska polistopadového vývoje státního dluhu o zcela zjevnou a nepřehlédnutelnou kladnou výjimku z jinak z velmi neutěšeného stavu.

Problematičnost uvedeného konceptu spoření v dobrých časech na zlé časy spočívá v tom, že již tento (zdánlivě bohulibý) záměr může urychlit příchod oněch zlých časů, ne-li je přímo vyvolat. Současně platí, že ty dobré časy zde nenastaly pouze díky oživení okolních ekonomik. Dobré časy zde nastaly rovněž díky onomu zvyšování mezd a důchodů, resp. především díky tomuto. Nebýt růstu životní úrovně, ocitli bychom se ve státě stále chudých občanů, kteří by se s dopady krize potýkali mnohem hůře, než máme možnost nyní.

Jinými slovy i díky onomu kritizovanému nevytváření rozpočtových rezerv jsme se ocitli v tak dobrých časech, v jakých jsme se ocitli. Pokud bychom se po Kalouskovsku tehdy "odpovědně" chystali na ty zlé časy, pak by ty dobré časy nebyly tak dobré, jak jsme je zažili, pokud bychom se nějakých dobrých časů vůbec dočkali. I zde platí, něco za něco. I příprava na zlé časy něco stojí. Za onu přípravu na zlé časy bychom platili tím, že ony dobré časy by nebyly tak dobré, jak by mohly být.

Lze tak shrnout, že chystáním se na ty zlé časy by se stát předem a jistě(!) vzdával zčásti oněch časů dobrých, a to vše pouze z důvodu možného(!) budoucího příchodu časů zlých! A přitom úplně zbytečně! Uvedeným spořením státu na zlé časy pouze u jednotlivých občanů zajistíme, že časům zlým budou čelit relativně slabší, když současně stát žádné rozpočtové rezervy na horší časy vůbec nepotřebuje, jak je vysvětleno dále.

Od liberála bych navíc očekával, že bude horovat spíše za to, aby se na horší časy připravoval individuálně každý jednotlivec(!), podle svého uvážení a ne stát. Z hlediska připravenosti na horší časy mi přijde určitě vhodnější, pokud budou dané situaci čelit primárně jednotlivci s jejich vlastními rezervami. Proč bychom se v tomto měli spoléhat na nějakou tvorbu státních rozpočtových rezerv? Stát by pouze v dobrých časech jednotlivcům neměl komplikovat tvorbu oněch individuálních rezerv jalovými a zbytečnými snahami o dosahování rozpočtových přebytků (vysoké daně, fiskální restrikce, fiskální "odpovědnost"...), a to platí jak pro dobré, tak pro špatné časy! Současně ale musím dodat, že z hlediska možností čelit ekonomickým šokům by byla kontraproduktivní i nadměrná tvorba rezerv na individuální úrovni jednotlivých ekonomických subjektů. V tomto ohledu jsem chtěl pouze připomenou panu Páleníčkovi, že v jeho náhledu na danou věc dlí zjevný rozpor s "ideologií", kterou zastává.

Nyní k tomu, jak by měl stát v dobrých a zlých časech využívat své rozpočtové možnosti. Pokud stát hospodaří v dobrých časech v podstatě vyrovnaně, čehož jsme byly v minulých letech svědky, pak lze takové chování státu v dobrých časech považovat za odpovědné, úspěšné a prospěšné. Ve zlých časech by pak stát měl pomáhat státními penězi všude, kde je potřeba, bez ohledu na rozpočtové "následky" s cílem eliminovat co nejvíce dopady dané krizové situace.

Názory pana Páleníčka jsou opřeny pouze o jakousi "lidovou moudrost", že jednotlivec by si měl spořit na horší časy, kterou však zcela nepřiléhavě aplikuje na hospodaření státu. Současně pak upozorňuje na pseudomorální problém toho, že netvoření státních rezerv na zlé časy v dobrých časech má za následek razantní zadlužování státu při záchraně ekonomiky ve zlých časech, což následně údajně dopadne na bedra dalších generací, které budou muset onen gigantický státní dluh splatit.

Jaké následky může mít aplikace oné "lidové moudrosti" na stát, jsem již psal výše. Pan Páleníček se však mýlí rovněž v jeho názoru, že v krizi vzniklé státní dluhy bude někdo muset v budoucnu splatit. Z hlediska chodu ekonomiky (o to jediné tady jde) je totiž výše státního dluhu zcela irelevantní veličinou. Nebudu moc přehánět, pokud napíšu, že údaj o státním dluhu je jen bezvýznamným číslem zapsaným kdesi v účetnictví státu.

Stát a jeho v podstatě bezmezné možnosti zadlužit se, zde máme právě proto, aby v krizích nemuseli zbytečně trpět občané státu a firmy v něm podnikající. Stát a jeho státní rozpočet je v podstatě bezedným absorbérem všech negativních ekonomických šoků, umožňující bez fatálních následků přečkat i velmi zásadní narušení chodu ekonomiky.

Chápu, že tento způsob náhledu na státní rozpočet je v příkrém rozporu se současnou doktrínou fiskální "odpovědnosti". Jenže doktrína fiskální "odpovědnosti", která hlásá, že státní dluhy je třeba mít pod kontrolou, neboť jednou přijde den, kdy budou muset být splaceny, je chybná. K tomu, aby státní dluhy musely být splaceny neexistuje jediný racionální ekonomický důvod.

Proč není nutné splácet státní dluhy?

Principiální důvody:

Kdo je dlužníkem a kdo tedy má splácet státní dluh, je každému jasné. Splatit státní dluh musí dlužník, kterým je stát. Avšak jak může stát, který není podnikatelsky aktivním subjektem (a tak to má v tržní ekonomice být) splácet své dluhy? No jedině z příjmů, kterými disponuje, tedy převážně z daní, které platí firmy a občané. Lze tak uzavřít, že skutečnými dlužníky ve vztahu ke stáním dluhům jsou daňoví poplatníci daného státu.

Obdobně netriviální je ale i otázka, kdo je věřitelem státu. Jednoduchá, ale velmi zavádějící odpověď zní, že věřitelem státu jsou aktuální majitelé státních dluhopisů. Uvedené ale platí jen ve vztahu k zcela marginální části státního dluhu (typicky v případech, kdy stát prodává své dluhopisy přímo občanům). Drtivá většina věřitelů jsou ale opět občané a firmy (z nichž drtivá většina jsou také daňovými poplatníky). Zjednodušeně se dá totiž říci, že primárními věřiteli státu jsou aktuální držitelé peněz, které banky vytvořily v okamžiku, kdy tyto peníze půjčily státu. Jinými slovy věřiteli státu není opět nikdo jiný, než zase daňový poplatníci, kteří by tak měli penězi jimi odvedenými na daních splácet státní dluhy v podstatě sami sobě. Ekonomická nesmyslnost této situace, kdy někdo splácí dluh sám sobě, je zřejmě evidentní.

Dalším principiálním důvodem, proč splácení státního dluhu je nesmyslné, spočívá v tom, že peníze, které nejprve stát vybere na daních od daňových poplatníků a pak jimi splatí bankám státní dluh, v bankách prostě zaniknou. Nikdo ty peníze nezíská, nikdo z toho nemá nějaký reálný prospěch. Po pokusu o splacení státního dluhu by tak zde zůstala pouze trpká pachuť z navýšení daní, které bylo nutné pro vybrání dostatečně velké částky, tak aby mohl být státní dluh splácen, pokud by tedy takové zvýšení daní nevedlo nakonec k opačnému vývoji, tedy k poklesu ekonomiky a naopak sníženému výběru daní a tedy naopak k růstu státního dluhu, namísto jeho splacení.

Praktické důvody:

Pokud připustíme, že státní dluhy by měli občané a firmy splatit, pak nám zde vyhřezne další absurdita tohoto počínání. Splacením státního dluhu totiž stát a občané a firmy v něm sídlící vůbec nic nezískají. Splacením dluhu sice dojde k tomu, že v kolonce státní dluh bude zaúčtována nula, současně ale občané a firmy daného státu o částku splaceného dluhu zchudnou. Tato situace nás tedy staví před otázku: chceme splnit naši pseudomorální povinnost splatit státní dluh za cenu o výši státního dluhu zchudneme a odměnou nám bude jen neuchopitelný pocit nulového státního dluhu? Nebo se smíříme s tím, že ve státním účetnictví je zapsána cifra představující státní dluh a dál budeme pokračovat ve svých životech bez zbytečného násilí v podobě splácení státního dluhu, kterým nikdo nic nezíská?

Z vnějšího pohledu pak celá věc vypadá následovně. Buď bude existovat stát s bohatými občany a firmami a prosperující ekonomikou, který je ale zadlužený, nebo budeme vidět stát sice oddlužený, avšak s chudým obyvatelstvem a firmami a s decimovanou ekonomikou. Třetí možnost je ta, že se stát neúspěšně pokusí o splacení nesplatitelného dluhu, kdy zde zbyde ještě zadluženější stát s chudým obyvatelstvem a zdecimovanou ekonomikou. Pro mě je volba zcela jasná. Volím raději život bohatých jednotlivců v zadluženém státě s fungující ekonomikou, než jistotu živoření ve zdecimované ekonomice s chudým obyvatelstvem v možná(!) oddluženém státě.

Dalším důvodem, proč je splácení státního dluhu jen zbytečným masochismem je skutečnost, že "problém" státního dluhu lze vyřešit velmi efektivně a elegantně tak, že jej prostě na trhu skoupí centrální banka daného státu, což se v posledních letech v podstatě běžně děje v rámci kvantitativních uvolňování. Pojem kvantitativní uvolňování podle mě totiž nejspíše znamená, že na primárním trhu se státními dluhopisy QE vytváří nové kvantum prostoru pro nákupy nově emitovaných státních dluhopisů. Vzhledem k tomu, že centrální banku vlastní stát, pak nastává situace, kdy stát dluží instituci, kterou sám vlastní, tedy z určitého pohledu dochází k tomu, že stát formálně dluží sám sobě.

Nevyčítejte tedy vládě, že Vás neškrtila v dobrých časech, protože byste dnes nebyli v takové ekonomické kondici, v níž jste nyní. To, že si stát nevytvořil v dobrých časech rezervy na zlé časy není z mnoha výše uvedených důvodů vůbec důležité. Naopak by bylo chybou, pokud by se o to stát pokoušel. Navíc konkrétně ČR je jednou z nejméně zadlužených vyspělých zemí, takže k dalšímu zadlužování z titulu absorbce i vážných ekonomických šoků má stále obrovský potenciál, bez toho, že by hrozilo, že na nás zaklekne ECB a/nebo MMF s tím, že si tady žijeme moc nad poměry, jako se to stalo Řecku. Také z tohoto důvodu je potřeba mít skutečnou měnovou autonomii, tedy vlastní měnu a vlastní centrální banku, která má příslušné pravomoci a potřebnou míru autonomie, což právě Řecku tak citelně tehdy chybělo.

Uvedl jsem spoustu důvodů, proč by se nemělo trvat na tom, že se státní dluh musí splatit. Zajímalo by mne tedy, zda někdo má relevantní a silnější důvody, proč by se na splacení státního dluhu mělo pohlížet jako na zcela nevyhnutelné.

Nahlásit

-60

Diskuze

Alexander Novotka|6. 5. 2020 19:05

Míval jsem tyto diskuse rád, protože byly zajímavé a poučné. Tohle je ale už jen trollí tapetování vyloženými nesmysly nevedoucí naprosto k ničemu snad s výjimkou sebepotvrzování přebujelého ega, jakési ekonomické porno. Čte vůbec ještě někdo ty hovadiny?

Nahlásit

Jan Altman|6. 5. 2020 17:42| reakce na Richard Fuld - 22. 4. 2020 17:58

Ale kulo, Ransdorfe!

mises.org/wire/how-governments -broke-oil-market