Josef Tětek

Minulý týden přinesl Finmag překlad textu Umaira Haqua, který přirovnává současnou (americkou či západní) společnost k potrhlému ufokultu, čekajícímu na příchod spasitelů z kosmu. Idolem mu ovšem není ufon, ale makroekonomický ukazatel: hospodářský růst. Kapitalismus zdegeneroval v růstismus, říká Haque. Josef Tětek vyjasňuje východiska a poopravuje pojmy.

Včera jsme zrekapitulovali hlavní principy svobodného bankovnictví, alternativy k současnému bankovnímu systému. Dnes prozkoumáme dva historické příklady, kde lze některé z prvků svobodného bankovnictví vysledovat.

Ve dvacátém století docházelo k zásadní proměně globálního finančního systému téměř co dvacet let. Zlatý standard byl postupně nahražen „papírovým standardem“, s dolarem v roli rezervní měny. Zásadní problém tohoto „zeleného zlata“ je, že na rozdíl od svého kovového předchůdce může být rozmnožen mávnutím guvernérovy ruky. Existuje k dnešnímu stavu alternativa?

V říjnu se Obamově administrativě podařilo po urputných politických bojích opět zvýšit strop pro maximální možné zadlužení federální vlády. Dle některých výhra rozumu nad emocemi – bankrot největší ekonomiky světa byl odvrácen. Není však skutečnost spíše taková, že bankrot Spojených států byl pouze odsunut, a až jednou přijde, bude o to bolestivější?

Víte, co je Corfam? Případně Edsel? Nejste-li zrovna fanda historie marketingových selhání, pravděpodobně tato slova čtete poprvé. Obě označují produkty, do kterých jejich mateřské firmy vkládaly veliké naděje a desítky milionů dolarů. Realita tržního prostředí je z jejich snění brzy probrala – ale ne v každém odvětví je realitě dovoleno konat.

Politické filozofii libertarianismu se dostává v pokrizových letech dříve nevídaného zájmu, a to jak mezi novými příznivci, tak i nelítostnými kritiky. Kde byly libertariánské postoje dříve zcela ignorovány, tam jsou dnes zesměšňovány a vláčeny blátem. Na tom by nebylo ani tak nic špatného – na poli myšlenek neexistuje nic jako špatná publicita; jen myšlenky, o kterých se mluví, jsou skutečně živé. Mnozí z kritiků však tuto filozofii zjevně nechápou, ačkoli její základ je velice jednoduchý. Pojďme si jej osvětlit.

Škodlivost minimální mzdy je jednou z mála věcí, na které se ekonomové napříč názorovým a politickým spektrem ve značné většině shodnou. Kdo však skutečné dopady zákonem stanoveného prahu ceny práce odmítá pochopit jsou – možná nikoli překvapivě – politici.

Jméno Šinzó Abe skloňují v posledních měsících světová média ve všech pádech. Tedy aspoň média v jazycích, které pády mají. I ta ostatní jsou ale plná staronového japonského premiéra, prý strůjce dalšího japonského hospodářského zázraku. Nové svaly japonského hospodářství skutečně na pohled vypadají impozantně. Jenže mají spíš co do činění s anaboliky než s poctivým zvedáním železa.

Stačilo vyslovit pár slov a akciové indexy padaly. Ben Bernanke a pár vět, které dokážou během okamžiku přivodit miliardové ztráty – o čem to svědčí?

Sté narozeniny Federálního rezervního systému – důvod k oslavě, či pláči?

Fabiánský socialismus na rozdíl od komunismu nesází na revoluční zvrat. Své ideje prosazuje postupně. O to ale účinněji. Velkou Británii, zemi se silným respektem k právu, svobodě a vlastnictví například přetváří od druhé světové války ve stát, který se rychle blíží naplnění většiny bodů Komunistického manifestu. A to i tehdy, když socialisté vůbec nejsou u moci. Pomáhají mu k tomu – a nejen v Británii, ale i v kontinentální Evropě, ba i Americe, rafinované strategie.

Víte, co mají společného G. B. Shaw, London School of Economics a česká DPH? Tyto zdánlivě nesouvisející věci propojuje jedna idea. Socialismus. Fabiánský socialismus.

V médiích i mezi přáteli občas slýcháme o tom, že společnost musí mít nějaký jasný plán do budoucnosti – takové mínění se často dotýká téměř každé oblasti lidské činnosti. Máme tak energetické koncepce, akční plány, Rozvojové cíle milénia, Evropu 2020 nebo Kjótský protokol.