Po třiceti letech v buchance. Jak se řídí ruská živoucí fosilie?

Buchanky si pamatuju z dětství. Stejně jako si je z dětství pamatuje můj táta. V osmdesátkách to pro mě bylo dost možná nejneoblíbenější auto vůbec. Bylo ošklivé a staré a navíc ruské. A ke všemu většinou v ohavné vojenské khaki. Zajímavá auta tehdy byla lesklá a nová a barevná a hlavně – západní.

O nějakých třicet let později jsem se ale na svezení buchankou, jak se tomuhle vehiklu říká (oficiálně se jmenuje UAZ-2206) docela těšil. Vlastně hodně. Nablýskanými, barevnými a technicky vytříbenými auty ze Západu jezdím pořád. Už nemusím tahat rodiče přes celé náměstí, abych se podíval na ojetého forda.

Odolná a houževnatá dodávka projede i těžkým terénem a přepraví až deset lidí.

Živá zkamenělina

Západní auta se stala standardem a vlastně je vyrábějí i někdejší východní automobilky. Ryze východní auto, neovlivněné zhýrale moderním Západem, je vzácná věc. Zvlášť v tak čiré podobě jako UAZ-2206. Spolu s Ladou Nivou jsou poslední svého druhu – živoucí fosilie.

To auto totiž není veterán ze šedesátých nebo osmdesátých let. V technickém průkazu má rok výroby 2021 a na počítadle kilometrů se skví poněkud symbolické číslo 1941. A není to ani stylové retro jako třeba britský Morgan, který se vyrábí ve víceméně stejné podobě ještě delší dobu. Rusové ho od roku 1965 pořád vyrábějí jako pracovní nástroj a dopravní prostředek. Odolnou, houževnatou dodávku, která projede i těžkým terénem a přepraví až deset lidí. Testovaný kus byla sice speciální edice k padesátému výročí, ale standardní buchanky pořád vypadají (a nejen vypadají) jako ty, které pamatuju z dětství.

Ještě nedávno, když jsem s Buchankou jezdil, mi snad každý den aspoň jednou někdo pochválil „krásně renovovaného veterána“. Dnes by hrozilo, že podobné auto viděl naposledy na twitteru jako součást ruské kolony na Ukrajině. Nadšené reakce kolemjdoucích už by asi nebyly tak nadšené.

Žádné jiné nově vyráběné auto na světě není tak podobné tomu, jak vypadal jeho předchůdce v šedesátých letech.

Vojna není kojná

Na druhou stranu právě výskyt buchanek v ruské armádě mě přiměl neodložit napsání tohoto článku. Ono to auto leccos vypovídá o zemi, kde bylo vyrobeno, a možná i o armádě, která byla jeho hlavním odběratelem.

Žádné jiné nově vyráběné auto na světě není tak podobné tomu, jak vypadal jeho předchůdce v šedesátých letech. Najdete terénní auta, která vypadají staře, ale všechna jsou ve skutečnosti moderní. Nebo aspoň modernizovaná. Mercedes třídy G je úplně nové auto, které jako původní jen vypadá. Jeep Wrangler je tomu původnímu jen podobný, stejně jako Ford Bronco. Dokonce i Land Rover Defender, který se přestal vyrábět před pár lety, byl od původního Land Roveru drasticky odlišný (nemluvě o novém modelu, který už mu není ani podobný).

V buchance od roku 1964 přibyla na palubní desce dvě tlačítka pro vyhřívaná sedadla, displej v rychloměru pro počítadlo kilometrů a tlačítko elektronické uzávěrky zadního diferenciálu, vyrobené americkými imperialisty ve firmě Eaton. A – v této výroční verzi – nóbl nové sedačky s hezčím čalouněním. Ale to je, přinejmenším na pohled, celé.

Bližší průzkum by odhalil ještě další změny. Motor je sice původní, ale spolu s palivovým a výfukovým systémem prošel úpravami, aby splnil emisní normu Euro 6. Nápravy jsou další příspěvek amerických imperialistů a pocházejí od společnosti Dana-Spicer. Manuální převodovka už je pětistupňová, brzdy na přední nápravě kotoučové. A tím už to končí doopravdy.

Zbytek auta vypadá a taky funguje jako v roce 1964. To znamená, že i když vypadá jako roztomilý a vykulený „bochníček“ (rusky buchanka), není to obdoba hipíckého „busíku“ od Volkswagenu. Je to drsný, původem vojenský offroad.

Zpracování většiny detailů dává tušit, že jednoduchost oprav bude u buchanky důležitější, než by vám mohlo být milé.

Kladivo a svářečku

Proto je také postavený tak, aby odpovídal ruskému vojenskému použití. Všechno je spartánské, jednoduché, snadno vyrobitelné a opravitelné. Vezměte si třeba ventilaci. Ovládá se pákou umístěnou kdesi pod palubní deskou, která přímo pohybuje klapkou na předku auta. Topení ovládáte táhlem, které otevírá ventil na trubce od motoru k ventilaci, vedoucí někde kolem vašeho pravého stehna. Řadicí páky i páky přiřazování pohonu všech kol a redukční převodovky mají odhalená, viditelná táhla.

Ne, slovo ergonomie ve slovníku konstruktérů téhle věci neexistovalo. Stejně jako sofistikovanost. Nebo, když už jsme u toho, preciznost. Okapničky kolem střechy vypadají, že je nějaký mužik vyráběl kladivem. Mechanismus zavírání zadních dveří je nejen vystavený na odiv, ale také nakřivo. Což ale taky znamená, že když se rozbije, můžete ho nejspíš úspěšně nahradit kusem klacku.

Detaily dohromady dávají dojem, že auto bylo navrženo stejně jako jiné offroady tak, aby se dalo snadno používat i v odlehlých oblastech. Ale zatímco třeba konstruktéři Toyoty Land Cruiser se snažili zajistit, že se jejich výtvor zkrátka nerozbije, v Uralských automobilových závodech na to šli jinak. Zařídili, že všechno půjde snadno opravit.

Jsem si jistý, že se jim to povedlo. Spousta věcí, které musíte u jiných aut složitě hledat, je odkrytá a přímo na očích. Mnoho dalších věcí tu není nebo jsou extrémně zjednodušené – viz už zmíněné topení a ventilace. Až uvíznete uprostřed Sibiře, stačí vám nejbližší chlápek s kladivem a svářečkou a opravíte skoro cokoliv. Nebo si radši vezměte kladivo a svářečku vlastní.

Na druhou stranu zpracování většiny detailů dává tušit, že jednoduchost oprav bude u buchanky důležitější, než by vám mohlo být milé. Možná je zvládnete i v sibiřské tajze – ale taky si můžete být jistí, že na ně skutečně dojde. A s postupujícím věkem a opotřebením nejspíš dost často.

Kde by běžné SUV poskakovalo a zapadalo do děr, buchanka se jen zhoupne. To, co pro nás už je „terén“, je pro sovětský vehikl normální prostředí.

Doma v blátě

Abyste ale mohli na té Sibiři vůbec jezdit, potřebujete víc než jen auto, které tam dokážete opravit, až se (nevyhnutelně) rozbije. Potřebujete auto, které zvládne tamní infrastrukturu nebo spíš její absenci. Prostě to, co chcete od vojenského auta. Když si nedokáže poradit s jízdou mimo zpevněné cesty, skončíte zahrabaní v rozbahněném poli a techniku vám ukradne sedlák s traktorem.

Buchanka v tomto ohledu vyniká částečně i díky svojí prehistorické konstrukci. Světlá výška 210 mm na první pohled nevypadá oslnivě – kdejaký offroad má víc, i Dacia Duster skoro stejně. Jenže to je jen výška k nejnižšímu bodu podvozku, což jsou nápravy. Podlaha je o hodně výš a navíc má buchanka poměrně krátké převisy, což přináší skvělé nájezdové i přechodové úhly. Laicky řečeno, buchanka nemá problém s terénními zlomy a vlnami. Nehrozí vám jen tak, že se zapíchnete čumákem nebo zůstanete viset za břicho.

Zpět k prehistoričnosti konstrukce. Obě nápravy  jsou tuhé – jde tedy, zjednodušeně, o kus trubky s koly na obou koncích. Navíc jsou odpružené listovými pery. Podvozek tak připomíná starý dětský kočárek, navíc jsou tu jen tlumiče. V čem je to tak dobré? Nápravy se můžou hýbat naprosto nezávisle na sobě a navíc na nich není nic, co byste mohli poškodit hrubým zacházením.

Jak to vypadá v praxi, jsme se vydali zjistit na bývalé vojenské cvičiště, kde by buchanka měla být (jako) doma. Že si staronový UAZ poradí s rozbitou polní cestou plnou výmolů a kaluží, asi nepřekvapí – zajímavé ale je, jak dobře to zvládá. Kde by běžné SUV nebo i čistokrevné terénní auto poskakovalo a zapadalo do děr, buchanka se jen zhoupne. To, co pro nás už je „terén“, je pro sovětský vehikl normální prostředí.

V testu na uzoučké stezce v poli obřích boulí buchanka exceluje.

Prehistorie s limity

Až když se pustíme do opravdového terénu, máme šanci poznat, kde buchanka válí a kde naopak ne. Začínáme ostrým sjezdem ke cvičišti a je to děsivý zážitek. Ne snad že by to pro UAZ byl nějaký problém, ale když sedíte víceméně před předními koly, s nohama těsně za předním světlem, máte pocit, že se ta věc překotí dopředu a vy skončíte v kotrmelcích. Je to ale jenom pocit.

Horší je to zpátky nahoru. Napoprvé hloupě přeřadím na dvojku, takže i se zařazenou redukcí a čtyřkolkou ztrácím trakci a musím zpátky. Není to úplně příjemné, když víte, jak snadno by se vysoké auto s měkkým odpružením mohlo převrátit. Na druhý pokus už ale kopec zvládáme a přesouváme se na prudší. A tady narážíme na limity prehistorické techniky. Terénní pneumatiky, čtyřkolka a uzamykatelný zadní diferenciál na prudký svah a kluzké bahno nestačí. Tady by moderní čtyřkolky s pokročilými elektronickými systémy, schopnými posílat výkon na ta kola, která mají nejlepší trakci, nejspíš fungovaly mnohem líp.

V dalším testu na uzoučké stezce v poli obřích boulí buchanka exceluje. Offroaďáci tu prý nedávno málem zničili Range Rover a zbrusu nový Jeep Wrangler potřeboval odtah. Je to opravdu děsivý úsek. Na boulích máte nejen strach, že auto převrátíte, ale cesta je tak úzká a náklony tak velké, že se bojíte i toho, že odřete boky o protější bouli.

Sedíte přímo nad předním kolem, takže se potápíte a zase stoupáte pocitově tak o metr, i když v reálu to bude míň. V jednu chvíli už mám pocit, že jsme na hraně převrácení, ale ruský vehikl si z toho pořád nic nedělá. Pro tohle vzniknul. Pro jízdu v místech, kde cesta vypadá jako u nás terén a terén vypadá jako tankodrom.

Řízení vás vytíží naplno. Žádné posilovače, nutnost být neustále ve střehu, tanec nohou po pedálech, když se pohybujete v zácpě.

Jaká země, takové auto

Má to i odvrácenou stranu – buchanka není stavěná na evropský svět, ve kterém existují normální silnice. I když americké nápravy a vylepšení motoru i odhlučnění stejně jako pětistupňová převodovka výrazně pomohly komfortu cestování, pořád je to staré ruské vojenské auto.

Oproti zkazkám o původní verzi už nemáte v devadesátce pocit, že se ta věc rozpadne, a dokonce je možné se pohybovat po dálnici téměř normálním tempem bez pocitu, že brzy zemřete. Nicméně podřazování pořád vyžaduje meziplyn a dvojité vyšlápnutí spojky. A hluk od motoru, kol a mechaniky i hluk aerodynamický jsou tak intenzivní, že absence rádia vlastně není nedostatek. Stejně byste ho neslyšeli.

Řízení vás vytíží naplno. Žádné posilovače, nutnost být neustále ve střehu, tanec nohou po pedálech, když se pohybujete v zácpě. Je to něco, na co už jsou zvyklí jen majitelé veteránů – a to jen těch opravdu starých. Západní auta z doby zrodu Buchanky jsou na řízení mnohem pohodlnější a příjemnější.

Z jednoho úhlu pohledu je tedy buchanka fascinující živá fosilie a způsob, jak za rozumné peníze přijít k autu, které je v podstatě zbrusu nový veterán. Tedy, byl by to způsob ještě nedávno. Dneska už asi nebude možné ani dovézt UAZ k nám, ani dodat potřebné americké díly jeho výrobci.

Druhý úhel je ten, že v jisté části světa se tenhle vehikl pořád vyrábí a používá jako vážně myšlený dopravní prostředek, ne hračka pro nadšence a hipstery. A to je vlastně šílené svědectví o zemi, odkud k nám ten relikt dorazil.

Kam dál? Automobilový průmysl na Finmagu:

• Dlouhé cestování elektromobilem? Tohle placaté Audi může být klíčem
• Nová generace baterií přichází. Elektromobily změní víc, než si myslíte
• Dražší ojetiny i nová auta. Čeká nás turbulentní rok, říká šéf asociace
• Amerika na to kápla: svět zachrání jedině elektrická macho kára
• Automobilky u dna, ceny v oblacích. Na nové auto dosáhnou už jen bohatí