Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Být průměrný už nestačí, investujme do lidí, říká ekonom Švejnar

Michal Hron
Michal Hron | 29. 1. 2022 | 1 komentář | 8 058
Česká republikaČNBekonomikainflaceinvesticeJan Švejnar

Česko nemá tolik nerostných surovin, aby na ně mohlo sázet při dalším růstu ekonomiky. Ten pravý potenciál země se proto skrývá v samotných lidech, lidském kapitálu. Jen investice do špičkového vzdělání, výzkumu a vědy nám prý může přinést podobnou životní úroveň jako v Německu či Rakousku. Být průměrní už zkrátka nestačí, říká ekonom Jan Švejnar.

Být průměrný už nestačí, investujme do lidí, říká ekonom Švejnar

Zdroj: Se souhlasem Jana Švejnara

Jana Švejnara si mnoho Čechů pamatuje hlavně jako někdejšího protikandidáta Václava Klause v prezidentské volbě v roce 2008. V tehdy ještě ryze politickém klání nakonec neuspěl poměrem 141 ku 111 hlasům.

Dnes Švejnar působí mimo jiné jako vedoucí Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), což je nezávislý think-tank zaměřující se na analýzu, vyhodnocování a vlastní návrhy veřejných politik. Je součástí Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, a tedy i společného akademického pracoviště CERGE-EI, které spoluzakládal.

V rozhovoru, který vznikl právě na půdě Akademie věd ČR, rozebírá aktuální téma inflace, možnosti lidí se proti ní zajistit, a hodnotí i kroky České národní banky (ČNB) oproti jiným centrálním bankám. „Jako ekonom je vidím jako problematické,“ říká například s tím, že ČNB výši inflace příliš neovlivní. Měla by podle něj proto spíše vyčkávat a analyzovat.

Někteří lidé utrácejí ze strachu, že peníze budou mít nižší hodnotu, čímž se zvyšuje poptávka. To může inflaci ještě prohloubit.

V Česku rostou ceny jídla, oblečení, energií... Na co se mají domácnosti v nejbližších dnech připravit?

Je třeba si uvědomit, že zažíváme vlnu inflace, která je převážně importovaná. Vznikla tedy ve světě: zvýšily se ceny ropy, mědi, bavlny... všech možných materiálů. A to se pak samozřejmě skrze zpracovatelské a dodavatelské řetězce přenáší i k nám. Lidé si tedy musí uvědomit, že – a doufejme, že je to dočasná vlna a nebude to spirála, která bude pokračovat dál – je dobré se proti tomu alespoň částečně zajistit.

Jan Švejnar

Jan Švejnar
Se souhlasem Jana Švejnara

Ekonom, narozen v Praze, působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku jako profesor globální ekonomie a ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku (Center for Global Economic Governance – CGEG). Je spoluzakladatelem Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy (CERGE), které se později stalo součástí CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR (EI), kde předsedá Výkonnému a dozorčímu výboru.

V rámci Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, který založil, vede think-tank IDEA. Dlouhodobě se věnuje studiu mikroekonomie, ekonomie práce a globálnímu ekonomickému rozvoji. Působil jako ekonomický poradce prezidenta Václava Havla a v roce 2008 byl jedním ze dvou kandidátů na prezidenta České republiky.

Vystudoval ekonomii na Cornell university a Princeton university. Je laureátem ceny IZA v oboru ekonomie práce (2015) a ceny Neuron za přínos světové vědě (2012).

Je důležité si uvědomit, že během inflace nejvíc trpí široká střední třída. Nízkopříjmoví lidé, kteří nemají úspory, nemají co ztratit, a ti, co jsou bohatí, jsou většinou i velmi schopní investoři a dokážou se před inflací ochránit. Takže inflace je vlastně taková daň, která postihuje ty, kteří jsou někde mezi a nejsou dostatečně ekonomicky a finančně gramotní, aby se mohli ochránit. A nejsou tedy schopni ty peníze někam ukrýt.

U nás máme výhodu v tom, že lidé jsou schopni nakupovat třeba reality. Ty si drží svou hodnotu, i když třeba se zpožděním. Na druhou stranu peníze, které leží třeba v bance, tak ty postupně ztrácejí svou hodnotu.

Inflace je tedy podle vás převážně dovezená? Nějaké domácí faktory tam nejsou?

Samozřejmě jsou. Tím, jak lidé na inflaci reagují, snaží se zvýšit i ceny toho, co vyrábějí. Někteří lidé zas utrácejí ze strachu, že peníze budou mít nižší hodnotu, čímž se zas zvyšuje poptávka. To zas může inflaci ještě prohloubit. Ale převážně je naše inflace podobná tomu, co vidíme v jiných zemích, čili je to globální inflační vlna, která bude – doufáme – dočasná.

Můžeme být konkrétnější? Kdy by se inflace mohla dostat na normálnější hodnoty?

Inflace se ve světě, respektive v zemích, se kterými se srovnáváme, v minulém roce pohybovala od čtyř do řekněme osmi procent. Někde v této fázi jsme teď i my. Myslím, že s velkou pravděpodobností se inflace začne snižovat někdy ve druhé polovině tohoto roku, protože dobře fungující tržní ekonomiky si  do té doby poradí s přetrhanými dodavatelskými řetězci. Stále ale hrozí šoky, které nelze předvídat – pandemie může skončit, ale také znovu vzplanout, cena ropy může stoupat, nebo klesat... To je něco, co nemáme pod kontrolou, a nemá to pod kontrolou ani ČNB.

Za posledních 30 let jsme nedali zrovna vysoký důraz na to, aby naši lidé, kteří vycházejí ze škol, byli finančně a ekonomicky gramotní.

Co by této situace měla podle vás udělat vláda?

Vláda se samozřejmě může nějakým způsobem snažit tlumit dopady na střední třídu, v některých zemích – a u nás to bylo taky – se vydávají vládní dluhopisy, které jsou indexované právě k inflaci. Tam sice člověk nezíská, ale také neztratí, což je samozřejmě dobré (vydávání takzvaných protinflačních dluhopisů pozastavil po nástupu do funkce nový ministr financí Zbyněk Stanjura, pozn. red.). Dlouhodobě pak jde o to, aby vláda zajišťovala dostatečnou ekonomickou a finanční gramotnost.

Inflace
Shutterstock

Inflace pod drobnohledem. Kde se bere a máme se jí bát?

Meziroční míra inflace se v září přiblížila hranici pěti procent. S hodnotou 4,9 procenta vzrostla oproti srpnu o 0,8 procentního bodu. Ceny letos navíc rostou, kamkoliv se člověk podívá. A zdražovat se bude dál. Podívejme se však na růst cen v kontextu: máme se ho vážně tak bát? Analýza Jana Traxlera.

Bohužel, když se na to podíváme za posledních 30 let, což je ta relevantní doba, tak jsme nedali zrovna vysoký důraz na to, aby naši lidé, kteří vycházejí ze škol, byli finančně a ekonomicky gramotní. Tam je myslím opravdu důležité na to dát důraz.

ČNB se snaží sešlápnout inflační brzdu skrze zvyšování úroků. Guvernér Jiří Rusnok dokonce řekl, že v tom bude pokračovat i letos. Jak tyto kroky hodnotíte?

Centrální banka je velmi důležitá instituce. My si to moc neuvědomujeme, ale stát má fakticky dvě velké finanční instituce: jedna je ta rozpočtová, což je ministerstvo financí, potažmo vláda, a druhá je monetární, což je ČNB. A vidíme to právě nyní ve fázi zvyšování úrokových sazeb. Je třeba si ale uvědomit, že ČNB má velice omezené pole působnosti. Ona nebude schopna ovlivnit světovou cenu ropy, plynu či bavlny, mědi a čehokoli jiného. Co je k nám importování, to není schopna ovlivnit a nemůže v tomto smyslu příliš mnoho dělat.

Jako ekonom vidím jako problematické to, jak agresivně zvyšovala ČNB úrokové sazby. Je to něco, čím inflaci příliš neovlivní, a vlastně ji dokonce může i trochu stimulovat. Tím, jak zvýší cenu úvěru a financování pro podniky, tak se přirozeně budou podniky snažit zvýšit ceny, aby tyto náklady nějak absorbovaly. A jsou tu i naši konkurenti z eurozóny, kde se úrokové sazby nezvyšují. Tyto podniky, které konkurují nejen našim vývozcům, ale i výrobcům, protože ti konkurují zase dovozu, jsou zvýhodněny, protože mají nízké náklady na úvěry. Tam je ten problém.

A ještě je k tomu druhotný efekt, a to je ten, že když máme vyšší úrokové sazby než jiní, tak se sem žene investiční kapitál, který nakupuje koruny. Tím koruna zvyšuje svou hodnotu a tím se zase zvýhodňuje dovoz a hendikepuje vývoz. Naši výrobci jsou tedy biti dvakrát.

Nemohou avizované kroky ČNB vést také k motivaci lidí spořit a méně utrácet?

Jestliže lidé mají obavy, budou se samozřejmě snažit spořit. Na druhou stranu asi chápou, že peníze, které spoří normálním způsobem, ztrácejí hodnotu. A to i když jim nyní banky nabízejí vyšší úrokové sazby než dřív. Protože ony vždycky nabízejí úrokovou sazbu, která je nižší než inflace, pro banky je tam velká marže zisku. Banky si tedy vedou mnohem lépe v inflaci a vysokými úrokovými sazbami než jindy. A ta široká střední třída ztrácí a nic nezískává.

Jsme země, která nemá velké nerostné bohatství, takže musíme naši strategii rozvoje zakládat na investicích do lidského kapitálu.

Co by tedy ČNB měla dělat, jaké kroky byste očekával?

Že budou postupovat obdobně jako jejich kolegové z evropské, americké či japonské centrální banky. Tedy že budou situaci pečlivě analyzovat, že budou vyčkávat. Tyto centrální banky jsou také připraveny intervenovat, ale čekají, aby viděly, jak se ta inflace vyvine. A zatím využívají jiné mechanismy než rapidní navyšování úrokových sazeb. Z důvodů, které jsme právě probírali, by tak podle mě bylo lepší vyčkat, být připraveni reagovat, ale nebýt ti první, kteří – a zvlášť tak agresivně – úrokové sazby zvyšují.

Je nějaký recept pro jednotlivce, jak co nejlépe minimalizovat dopad inflace?

Ano. V určitém smyslu se tomu nedá uniknout, pokud člověk peníze kompletně neinvestuje někde, kde je to inflačně zajištěné. Lidé tak nejčastěji nakupují reality, investují do akcií tam, kde těm investicím rozumí, což je v pořádku. Výborné jsou i už zmíněné protiinflační dluhopisy, což je dobrý způsob, jak aspoň udržet hodnotu. No a pak je dobré hledat další možnosti, jak peníze investovat, přičemž to slovo investovat je důležité. Tedy aby tyto peníze měly pozitivní návratnost, a ne jen aby udržely svou hodnotu.

Anketa

Mělo by se Česko vydat cestou znalostní ekonomiky?

A rada pro lidi, kteří investovat nemohou, protože na to prostě nemají

Jestliže mají aspoň nějaké peníze nazbyt, tak pořád hledat způsob, jak ty peníze umístit tak, aby neztrácely hodnotu. To vždycky bude nějaká investiční činnost. Třeba i přístup, kdy se zkrátka koupí něco, co by se normálně kupovalo třeba až za rok, protože se to už dá použít... Takže hledat způsob, jak ty peníze před inflací uchránit. Na druhou stranu si vždy musí nechat dostatek peněz na běžné výdaje, tomu se nedá uniknout.

Inflace nepostihla jen Česko, ale i další země. Jak bude podle vás ovlivňovat další chudnutí chudých politiku a ekonomická rozhodnutí v zemích, které čekají volby (například Francie nebo Maďarsko)?

Tam bude otázka, jak se vláda postaví k chudobě a vůbec nízkopříjmovým skupinám. Jsou různé způsoby, jak bonifikovat jejich příjmy, na co se zaměřovat. V Česku i jiných zemích jsme třeba hodně debatovali o tom, jak rostou ceny energií a jak se k tomu postavit. Tady si myslím, že určité transfery a dotace nízkopříjmovým rodinám jsou na místě a myslím si, že většina vlád nějaký takový způsob najde. 

Jak hodnotíte třeba krok (maďarského premiéra) Viktora Orbána zastropovat v zemi ceny energií a posléze i ceny některých základních potravin?

To je nešťastné. Jsou to ta plošná opatření, která pomáhají nízkopříjmovým i vysokopříjmovým skupinám lidí. Ti vysokopříjmoví to ale nepotřebují. Je tak mnohem lepší to zaměřit opravdu jen na rodiny a jednotlivce, kteří tu podporu potřebují, a tam ji dát celkem adresně a pomocí dotací, které oni mohou použít, jak chtějí. Třeba si pořídit menší byt, kde náklady na energie budou menší, a ušetřenou část použít na něco jiného. Čili dát jim tu volnost. Ale určitě to nedělat plošně pro všechny, protože to je příliš drahé.

Někteří politici tvrdí, že všechno zdraží vlivem takzvané Zelené dohody (Green Deal). Je to správný argument?

S Green Dealem určité zdražování přijde, ale jeho rychlost i to, do jaké míry to uvidíme, bude záviset na tom, jak rychle se tato dohoda bude uskutečňovat. Zatím žádné efekty Green Dealu ale nevidíme: to, co dnes vnímáme jako inflaci, je spíš z těch externích důvodů, které jsme zmiňovali. Green Deal je demokratické rozhodnutí zemí, které tuto dohodu přijímají, a je to otázka toho, do jaké míry chceme mít čistější ovzduší, lepší životní prostředí, a kolik jsme ochotni na to vynaložit a jakým způsobem. Nevidím to tedy jako nějaký šok, který přichází zvenčí, ale rozhodnutí řady zemí, které se rozhodly měnit způsob, jakým financujeme energetické využití a vůbec použití energií ve společnosti.

Vláda avizovala, že bude muset šetřit. Do čeho by ale naopak měla investovat, kdyby rozpočty krátit nemusela?

Jak vzít rozum do hrsti je v tomto ohledu poměrně jednoduché: jsme země, která nemá velké nerostné bohatství, takže musíme naši strategii rozvoje zakládat na investicích do lidského kapitálu. Jinými slovy co nejkvalitnější vzdělávání, co nejkvalitnější vědu, výzkum a inovace. To je ta cesta do budoucna. A dávám opravdu důraz na tu kvalitu, na excelenci, protože ve světě je poměrně nový, ale strašně důležitý systém, že vítěz bere všechno, nebo skoro všechno. Takže být průměrní nestačí.

Kdysi bylo to bylo dobré, ale dnes dělat výzkum, který je průměrný, opravdu nedává smysl, a vzdělání, které je průměrné, nemá velkou návratnost. Aby ty investice tedy skutečně měly vysokou návratnost a zvýšily nám životní úroveň, měly by směřovat do toho úplně nejlepšího. To znamená centra excelence, které v každém oboru dávají tu největší návratnost, což se poté přenáší i do celého vzdělávacího systému. Jen to nám zajistí vyšší životní úroveň.

Jaké životní úrovně by mohlo Česko s tímto přístupem dosáhnout?

Takové, jakou jsme měli před druhou světovou a po druhé světové válce, kdy jsme byli na životní úrovni Německa a Rakouska. Není důvod, proč bychom tam nemohli být znovu. Měli jsme tam směřovat už oněch třicet let a teď je dobrá příležitost na to to změnit.

Krize je naše velká šance a velká příležitost.

Rozhovory na Finmag.cz:

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Michal Hron

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel do Finmagu z týdeníku Euro, předtím vedl sdruženou domácí redakci Hospodářských novin, Aktuálně.cz a iHNed.cz a působil jako editor zpravodajství na portálech iDnes.cz a Novinky.cz.