Cool babičky, co si povídají s roboty. Zkoumání stáří nejsou jen dotazníky

Pavla Hubálková
Pavla Hubálková | 30. 10. 2021 | 1 331
důchodový věkrobotistudiumumělá inteligencevzdělávání

Stárneme. Průměrná délka života se celosvětově prodlužuje. V Česku se blížíme k momentu, kdy čtvrtinu obyvatel budou tvořit lidé starší 65 let. Jaké výzvy to přináší, jak je řešit a kdy vlastně stáří začíná? I tím se zabývá socioložka Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity.

Cool babičky, co si povídají s roboty. Zkoumání stáří nejsou jen dotazníky

Socioložka Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity

Zdroj: Monika Hlaváčová, Universitas

Původně chtěla být kriminalistkou-detektivkou. Dětský sen ale Lucie Vidovićová dotáhla dál: přihlásila se dokonce na policejní akademii. „Ale neprošla jsem fyzickými testy. Tak jsem se přihlásila na obor kriminologie, který spadá pod sociologii,“ popisuje, jak začala její cesta k výzkumu stárnutí.

„Nastupovala jsem s tím, že chci dělat nějaké kriminalistické téma, ale už na bakalářku jsem se nechala profesorem Ladislavem Rabušicem ‚ukecat‘, že téma stárnutí je také velmi zajímavé a má budoucnost. Takže už během bakalářky jsem obcházela seniorské kluby s příslovími o stáří a zkoumala, nakolik s nimi souhlasí, nebo nesouhlasí… U tématu stárnutí jsem už zůstala a zpětně jsem za to moc ráda – chytlo mě to a občas je to taky pořádná detektivka.“

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.

  • na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí se zabývá sociologií stárnutí, problematikou věkové diskriminace, aktivního stárnutí a ageismu (stereotypizování a diskriminace lidí na základě věku)
  • kromě výzkumů se podílí i na větší popularizaci těchto témat
  • působí v řadě projektů nestátních organizací a poradních orgánů v oblasti sociálně-zdravotní politiky

Jak se zkoumá stárnutí? „První problém je, jak tuto velmi různorodou skupinu stárnoucích lidí vůbec definovat – podle věku, či stupně závislosti? Stejně problematické je i samotné označení – odborníci v posledních letech doporučují nepoužívat slovo senioři paušalizovaně, protože to může být značně stigmatizující,“ vysvětluje Vidovićová.

Často si lidé pod pojmem senior/seniorka totiž představí nemohoucí osobu, která vyžaduje pomoc okolí. Přitom realita je velmi rozmanitá. Starší lidé nesplňují definici sociální skupiny – nedají se jednoduše definovat. Zároveň je ale pro řadu účelů definovat potřebujeme.

„Nejjednodušší, ale přitom stále extrémně problematická, je definice věkem, například lidé nad 65 let. V zahraničí se místo the elderly (senioři) začíná používat older people nebo older adults (starší lidé či starší dospělí),“ doplňuje socioložka.

Občas pochybujeme, zda ten chimérický osamělý senior vůbec existuje...

Kvantita versus kvalita

„Jsem vychovaná jako kvantitativní vědkyně, ale postupem času zjišťuji, jak moc mohou být vstupní data zkreslena a o kolik cennější může být kvalitativní výzkum,“ říká vědkyně.

A hned uvádí typický příklad: „V rámci jednoho výzkumu stárnutí na venkově jsem mluvila se starší učitelkou. Paní mi odpověděla, že ‚toho moc nedělá‘, a následoval desetiminutový monolog, kam chodí, s kým se pravidelně setkává, kdo ji na venkově pozdraví a s kým vždy prohodí pár slov. Pokud bych neměla opravdu dobře připravený dotazník, který by se takzvaně doptal, tak bych jen poznačila na škále aktivity málo, což by ale vůbec neodpovídalo realitě.“

Rudolf Šmerda
Se souhlasem Rudolfa Šmerdy

To ti ještě nestačilo? Plavecký veterán jde po dalším titulu

Ve svém věku by mohl chodit městem o holi. Namísto toho každý den intenzivně cvičí. To aby se veteránský plavec Rudolf Šmerda mohl vrátit do závodních bazénů. A urvat další světový titul.

Pracuje navíc s poměrně specifickou skupinou respondentů a respondentek: „Často se mě ptají, zda odpovídají správně, zda to je to, co chci slyšet. Mívají obavy, že nemají co říci. Nejsou zvyklí, že se někdo zajímá o jejich názor. Vědci jsou pro ně často až úctyhodnou autoritou, ale přitom těmi skutečnými celebritami výzkumu jsou pro nás oni.“

Extrémně důležitou roli mají i samotní tazatelé a tazatelky: „Bez kvalitních a vyškolených tazatelů dobrá data nezískáte. Zasloužili by si mnohem větší ocenění, přitom se na ně spíše zapomíná. Třeba studenti sociologie se vůbec neučí, jak vést kvalitativní rozhovory – i to se teď na Masarykově univerzitě snažíme změnit.“

Podle Vidovićové je základem kvalitních výzkumů kombinace kvalitativních a kvantitativních přístupů. U metodologie se hodně inspirují v zahraničí, kde je aktuálním trendem například focení běžných denních aktivit stárnoucích lidí – jejich každodennost.

„To je nesmírně zajímavý vhled do života. Zjistíme, jak skutečně žijí, čím se obklopují, jaké mají hodnoty,“ komentuje vědkyně novou metodu, kterou ale v českých podmínkách zatím nevyužili. Další inspirací z Velké Británie je například občanská věda, kdy se senioři a seniorky aktivně zapojují do výzkumů – sami definují výzkumné otázky nebo sbírají data.

Věda kolem stárnutí

Výzkumům stárnutí se vědkyně žijící postupně v Praze, Lublani, Rovinji, Mariboru, Dubrovníku a nyní v Brně věnuje již od dob psaní bakalářské práce, tedy od roku 1997. „A někdy si říkám, že všechny problémy už přece musí být zmapované a popsané a že se o nich dostatečně mluví. Vždy ale stačí vykouknout z odborné bubliny nebo chvíli počkat, co přinese život, a hned zase máme co dělat,“ říká s úsměvem Vidovićová a dodává, že ve společnosti je řada témat stále tabu a s prodlužujícím se průměrným věkem dožití bude nových výzev a problémů spíše přibývat.

„Denně využíváme nejmodernější technologie, létáme do vesmíru, ale nemáme pořádné pítko pro dlouhodobě nemocné, pečovatelky mají zhuntovaná záda, proleženiny po pár dnech strávených v léčebnách jsou skoro pravidlem,“ líčí osobní zkušenosti. „Nějaké ucelené poradenství pro neformálně pečující v zásadě neexistuje nebo není dostatečně nízkoprahové,“ popisuje rozčarování. „Oficiálně vás to mají učit v nemocnici, ale to asi všichni tušíme, že na to není čas. Na rady a zaučení ze specializovaných organizací čekáte i několik dní. Na internetu se dá leccos najít, ale musíte vědět, kde hledat, a není to systémové řešení.“

„I v našich výzkumech velmi dbáme na rovnost mezi výzkumníky a participanty – jsme vzájemní komunikační partneři,“ zdůrazňuje Vidovićová. A dodává, že účastníci a účastnice výzkumů se zajímají a ptají se, k čemu to bude dobré – chtějí pomoci, chtějí lepší svět a věří, že když se zúčastní výzkumu, k té změně přispějí. 

„To je pro mě velmi těžké a vždy se stydím, když nemohu odpovědět, kde uvidí výsledky – že jsme to předali na ministerstvo a tam to zůstalo ležet a nic se nestalo, to mi je vždy líto.“

Další výzvou výzkumů je dostat se k reprezentativnímu vzorku seniorních respondentů a respondentek. Výzkumníci a výzkumnice se potýkají s tím, že do studií se zapojují stále ti stejní nebo typově velmi podobní lidé. Stejně jako do komunitních seniorských center chodí specifická část aktivních seniorů a seniorek. 

„Až občas pochybujeme, zda ten chimérický osamělý senior vůbec existuje,“ krčí rameny socioložka. Podle ní je většina lidí nějak zařazena – ví o nich lékař, pošťák nebo knihovnice. „Tyto profese by mohly spolupracovat a upozornit nás na osamělého seniora či seniorku, ale víme, že toho mají již ve své vlastní agendě mnoho, a je těžké po nich chtít něco dalšího. Přesné informace tak asi nikdy mít nebudeme.“

Lidé ve vězení, bývalí vrcholoví sportovci nebo třeba zástupci LGBT komunity. Dlouho jsme se tvářili, že takové skupiny vůbec neexistují...

Mlčíme, i když nás něco trápí

„Když se starších lidí zeptáte, zda jsou ve svém životě spokojení, tak vám 95 procent řekne, že ano. Když se ale zeptáte jinak – konkrétněji, problémy se objeví. Současné generace starších lidí jsou málo sebevědomé, neozvou se – nezřídka trpělivě čekají a mlčí,“ komentuje socioložka dopady minulého režimu.

Většina lidí se ale na stáří, třetí věk, těší; těšíme se na odpočinek, více volného času, vnoučata. Zároveň se ale obáváme období takzvaného čtvrtého věku, které je charakteristické špatným zdravím a závislostí na pomoci druhých.

Gender a stáří

Muži umírají dříve, ale ženy nejsou tolik vidět. Od určitého věku se ženy mnohem častěji stahují z veřejného života – věnují se rodině, péči o domácnost. „Naopak muži i ve starším věku zůstávají veřejně aktivní například v politice nebo vedení institucí. I když v posledních letech se to začíná měnit a třeba i stárnoucí hollywoodské herečky se objevují na titulních stranách časopisů, v reklamách a jsou obsazované do rolí,“ popisuje Vidovićová. 

Ženy jsou ale mnohem aktivnější v nejrůznějších seniorských komunitních aktivitách. „Do seniorských center chodí velmi specifická skupina starších lidí; sami přijdou nejčastěji ti, kteří byli aktivní a akční i v mládí, jiné přivede kamarádka. Dostat do komunitního centra muže je ale téměř nemožné. Ti, co chodí, přijdou většinou s manželkou. Přitom nabídka aktivit na ně myslí. Kde ti muži jsou?“ pokládá si řečnickou otázku Vidovićová.

„Z našich výzkumů vyplývá, že ve 43 procentech indikátorů kvality života jsou na tom lépe starší lidé žijící na vesnici než ve městě. Čekali jsme třeba problém v dostupnosti kultury, ale to se vůbec neukázalo – do divadla nechodíte každý den a bohaté kulturní programy připravují třeba i lokální knihovny. Ve městě vám hrozí větší samota i chudoba, protože životní náklady jsou mnohem vyšší než na vesnici,“ popisuje Vidovićová. 

Ve stáří se projeví i role sousedství. „Během života vznikají přirozené komunity – v mládí se nastěhujete do dané lokality, ve které si najdete rodiny s podobně starými dětmi či zájmy, a zestárnete spolu na jednom sídlišti,“ popisuje socioložka. Tyto vazby dobře fungují na vesnicích a maloměstech, ale ve větších městech, která nabízí anonymitu, je mnohem jednodušší tyto sousedské vazby přerušit či vůbec nevybudovat. Na vesnicích zase někdy vznikají  historické „křivdy“, které mohou trvat generace. Obecně ale lidé nejraději stárnou v místě, kde prožili většinu života. 

Zajímavou a málo studovanou otázkou je i stárnutí specifických populací. „Lidé ve vězení, bývalí vrcholoví sportovci nebo třeba zástupci LGBT komunity. Dlouho jsme se tvářili, že takové skupiny vůbec neexistují,“ upozorňuje Vidovićová.

Pro většinu lidí je v současné době nepředstavitelné, že o ně bude za pár let pečovat nebo s nimi trávit čas robot...

Robot Pepa pro aktivní stárnutí

Z pohledu pohlaví jsou obecně mnohem aktivnější ženy-seniorky, i když jsou fakticky méně vidět (viz box Gender a stáří). Mnohem větší zájem žen se ostatně ukázal i na kurzu robotiky, který se koná jako součást výzkumného projektu HUMR – HUManoidní Robot pro aktivní stárnutí.

„Trochu nás překvapilo, že i o kurzy robotiky mají zájem především ženy. Doufali jsme, že technické téma by mohlo nalákat i muže, kterých je obecně v seniorských centrech málo,“ komentuje socioložka.

Senioři a násilí

Aktuální téma, kterému se bude tým Lucie Vidovićová nově věnovat, je psychicky náročnější: „Získali jsme nyní podporu k projektu zabývajícímu se týráním, zneužíváním a špatným zacházením se seniory. Bude to výzva, nejen tématem, ale i po metodické stránce – jak přijít za seniorem s dotazníkem a zeptat se ho: Neubližujeme vám někdo? Budeme vycházet ze zahraničních zkušeností, kde takový výzkum již v sedmi zemích proběhl, a věřím, že to budeme schopni popsat i v českém kontextu, jak na individuální úrovni, kdy je pachatelem osoba blízká, tak na úrovni institucí a společnosti.“

V současnosti ani nevíme, kolik takového násilí ve společnosti je – dosavadní odhady hovoří o tom, že se týká dvou až třiceti procent seniorů a seniorek. V prvním kroku tak vědci a vědkyně chtějí zjistit, o jak závažný problém se jedná, koho všeho se týká, a následně hledat řešení, především v konceptu restorativní justice, která usiluje o naplnění potřeb oběti, převzetí odpovědnosti pachatele za následky trestného činu a o zapojení komunity. „Bude to velmi těžké a neradostné téma, ale je nesmírně potřeba a zároveň se tím vracím oklikou k té své oblíbené kriminalistice,“ říká Vidovićová.

Tento tříletý interdisciplinární projekt, na kterém Lucie Vidovićová spolupracuje s odborníkem na robotiku Michalem Vavrečkou z Českého vysokého učení technického, byl podpořen Technologickou agenturou ČR (TAČR) v rámci programu ÉTA na spolupráci technologických a sociálních oborů. 

„Robot Pepa je můj milovaný projekt – hlavním smyslem projektu je využití humanoidního robota pro komunitní aktivity v seniorských centrech. Ve většině projektů se o seniory pečuje nebo se řeší problémy, ale i ke stáří smích, hra a zábava prostě patří a robot tyto účely plní na sto procent,“ popisuje Vidovićová.

„Navíc někteří vidí v technologiích, že vyřeší nejrůznější výzvy budoucnosti, třeba i ty v souvislosti se stárnutím. Pro většinu lidí je ale v současné době nepředstavitelné, že o ně bude za pár let pečovat nebo s nimi trávit čas robot – děláme mentálně obrovský skok –, chybí nám mezičlánek, aby se lidé s technologiemi více sžili. I k tomu by Pepa mohl pomoci.“

K rozpoznávání a interakci s okolím robotovi slouží kamery, mikrofony, reproduktory a nejrůznější senzory. „Když rozpozná člověka, otočí se na něho, začne mluvit. Během komunikace roztomile zvedá ruce, zavrtí se. Stiskne vám ruku na pozdrav, ale musíte mu ji chytnout – neumí vás najít v prostoru. Má i dotykové senzory, když se ho dotknete, zareaguje,“ popisuje Michal Vavrečka. Pohyb v prostředí mu umožňují laserové a mechanické senzory, které hlídají, aby do něčeho nenarazil. Vrcholem jeho motorických schopností je, že zvedne pěnový míček.

„Náš Pepa je skvělý na nejrůznější vědomostní kvízy nebo procvičování paměti a učení nových anglických slovíček. Umí se velmi dobře představit, přečíst článek, vyhledat aktuální počasí nebo třeba připomenout, že má vaše kamarádka narozeniny. V tanečním party módu vás zvedne ze židle,“ vyjmenovává Michal Vavrečka.

Lidé ale nejvíce chtějí konverzovat, a to je nesmírně komplikované. Ke komunikaci robot využívá českou verzi Alquista – chatbota, který vyvíjejí na ČVUT a sklízí s ním opakovaně úspěchy na mezinárodních soutěžích Alexa Prize. Mimochodem jméno Alquist nebylo zvoleno náhodou – je pojmenován po jedné z hlavních postav slavné divadelní hry Karla Čapka R. U. R.

Na vlastní kůži zestárnout

V posledních letech se začíná vnímání stárnutí aspoň trochu měnit. „Starší lidé se začínají objevovat v médiích a veřejném prostoru ve zcela běžných situacích – nejen jako nemohoucí. Začínáme si uvědomovat, že staří lidé mohou i vládnout světu – stačí se podívat třeba na populární žebříčky nejúspěšnějších a nejbohatších lidí.“ Mění se i péče, a to třeba i prostřednictvím vlastní zkušenosti. „Na Masarykově univerzitě například všichni naši studenti ‚na chvíli zestárnou‘ díky speciálnímu gerontoobleku, který simuluje zhoršenou pohyblivost, nestabilitu, třes rukou, špatný zrak či pískání v uších. Spolupracujeme i s dalšími institucemi i soukromými firmami – pro pečující, stejně jako pro architekty, designéry či výrobce zdravotnických pomůcek, ale třeba i aut, je to nesmírně důležitá zkušenost. Mladí lidé si často neuvědomují, jaké výzvy stárnutí přináší. Tento osobní prožitek jim může pomoci změnit náhled na svoji práci – svým přístupem i návrhy si totiž tvoří podmínky i vlastního stáří.“

„Problematická je i samotná čeština, protože je málo zdrojů, ze kterých by se mohl učit. Proto je tak významná pomoc účastnic kurzů robotiky, které nám pomáhají s psaním dialogů, testováním a vychytáváním chyb. Mají s Pepou neuvěřitelnou trpělivost,“ oceňuje Vavrečka. 

Při komunikaci Pepa využívá fintu – začne jako první a řídí dialog. Často tak od něho uslyšíte otázky typu: Jaká je tvá oblíbená kniha? Podle toho, co člověk odpoví, se Pepa snaží na internetu dohledat informace, které využije ve své odpovědi. Pokud vaše odpověď zněla třeba Pán prstenů, uslyšíte: „Tu znám, je to fantasy a napsal ji John Ronald Reuel Tolkien.“ Pokud se ale ve vaší odpovědi ztratí a nepodaří se mu dohledat informace na internetu, řekne něco neutrálního a otázku otočí: „Hm, zajímavé. Já mám nejraději detektivky. Máš rád detektivky?“ A po vaší odpovědi změní téma, kdy se v podobném duchu dialogy opakují. 

Záhy se ale ukázalo, že realita přináší řadu technických výzev, a do výzkumu zásadním způsobem zasáhla i koronavirová pandemie. „Na začátku máte představu, že robot bude jak z hollywoodského filmu, ale realita vás překvapí. Co je pro člověka samozřejmé, je pro robota extrémně složité, a naopak. Narážíte na řadu problémů, které vás předem nenapadnou. Ukázalo se, že je třeba obrovský problém, že někteří senioři špatně slyší a komunikují odezíráním, pohyb úst ale robot zprostředkovat neumí,“ uvádí příklad Vidovićová.

Universitas.cz
Magazín vysokých škol Universitas.cz
Universitas.cz
 
Tento text přinášíme ve spolupráci se serverem Universitas.cz. Společný magazín čtyřiadvaceti českých vysokých škol pravidelně přináší rozhovory s vědci a vědkyněmi, aktuality o výzkumu i vysokoškolské politice, analýzy, komentáře. Sledujte i na www.facebook.com/UniversitasCZ a twitter.com/UniversitasCZ.
 

Roboti jsou obecně programováni na interakce s jednotlivcem. „My jsme ale chtěli, aby fungoval ve skupině – aby se neztratil, když na něho promluví více lidí, aby si pamatoval, že máte rádi Pána prstenů, či aby se přizpůsobil potřebám konkrétního člověka – na někoho mluvit hlasitěji, na někoho pomaleji,“ pokračuje socioložka. „Pro robota je také nesmírně těžké rozpoznat sociální kontext a vhodnou reakci; kdy a co má říci a kdy by bylo lepší mlčet. No a do toho všeho přišel covid…“

Před koronavirovou pandemií se senioři a seniorky s robotem Pepou setkávali v rámci jednorázových komunitních setkání, kam mohl přijít každý a kde v praxi testovali výstupy z kurzu. „Když přišel covid, museli jsme se přizpůsobit – setkání jsme museli zcela zrušit, ale kurz robotiky jsme přesunuli na Zoom a zaměřili jsme se na software – tvorbu senior-friendly obsahu. Mimo jiné jsme oslovili scenáristu Marka Hlavicu z JAMU, který píše televizní seriál, a začal s námi spolupracovat.“

Stárnutí a klimatické změny

Stárnutí je na jednu stranu ekologicky příznivý proces – starší lidé omezují spotřebu, nenakupují zbytečnosti, neplýtvají, nejí tolik masa. Řada seniorů a seniorek má přímo zelené smýšlení, chtějí nechat vnoučatům planetu v dobrém stavu. Na druhou stranu ale mají větší spotřebu energií, protože v zimě potřebují více topit a v létě naopak více klimatizují. Samostatnou kapitolou jsou hygienické a zdravotní potřeby, třeba používání inkontinenčních a podobných pomůcek znamená obrovskou spotřebu nerecyklovatelných plastů.

„Každé dva týdny se scházíme na Zoomu a společně vymýšlíme obsah – napsat dobrý vtip je věda! Pro nás všechny je to nesmírně obohacující a všichni se na pravidelná setkání těšíme – víme, že to bude obrovská zábava a na chvíli zapomeneme na všechny starosti. I nás covid velmi zasáhl, jedna naše ambasadorka, jak říkáme těm nejvíce nadšeným seniorským podporovatelkám robota Peppera, zemřela,“ dodává vědkyně s tím, že se všichni těší, až pandemie pomine a bude možné se opět scházet a otestovat Pepu v praxi.

„Covid nás donutil hledat alternativy a ve výsledku celý výzkum výrazně zlepšil. Původní projekt měl být založen na dialogu, ale postupně jsme si uvědomili, že pro komunitní prostředí bude vhodnější formát stand-upů – robotických monologů, které baví a navíc jsou technicky mnohem jednodušší. A v tom je podpora od Technologické agentury ČR skvělá – předem počítá s výzkumnou realitou a nepenalizuje odklon od řešení. Dojdeme k výsledku, jen jinou cestou, než jsme si původně plánovali. Navíc jsme se stali ještě více interdisciplinární – k sociálnímu a technickému aspektu jsme přidali i ten umělecký,“ hodnotí vědkyně.

Technicky zdatní senioři a seniorky tu byli i před pandemií, teď se jejich počet jen zvýšil.

Odpor k technologiím? Jak u koho

Reakce seniorů a seniorek po prvním setkání s Pepou jsou rozdílné: „Někteří mají k technologiím odpor, nedůvěru, jiní se s robotem až mazlí a nejraději by si ho vzali domů,“ popisuje Vidovićová.

„Řada účastníků nám říká, že v mládí četli sci-fi a jsou rádi, že se robotů dožili. V praxi se nám také hezky projevilo generační učení – když jsme zjišťovali, jak si současní senioři představují robota, všichni nám malovali stejné obrázky. Dopátrali jsme se, že v 60. letech byl velmi populární večerníček Robot Emil, a všichni si ho tak pamatovali,“ komentuje vědkyně. 

A se smíchem dodává: „Kromě toho Pepa pomáhá i v mezigeneračních interakcích. Seniorky nacházejí cestu ke svým vnoučatům – jsou to ty cool babičky, co se baví s roboty.“

To, že senioři a seniorky mají z technologií strach či je neumí používat, je obecně rozšířený stereotyp, který ale není podložen daty. „Technicky zdatní senioři a seniorky tu byli i před pandemií, teď se jejich počet jen zvýšil – víme, že někteří se velmi rychle přizpůsobili nové situaci a se světem začali komunikovat online. Reprezentativní čísla ale neexistují. Nevíme, jak senioři technologie využívají, zda mají zájem či se potýkají s nějakými překážkami, které by bylo možné lehce odstranit. I proto se na vztah seniorů k moderním technologiím plánujeme zaměřit v dalším výzkumu,“ říká vědkyně.

 

Autor článku

Pavla Hubálková

Pavla Hubálková

Od března 2020 je vědeckou redaktorkou na Univerzitě Karlově. O vědě a vědcích píše i pro týdeník HROT, VědaVýzkum.cz, Czexpats in Science i další média. Vystudovala Klinickou biochemii na VSČHT a dokončuje doktorské studium na 3. LF UK v oboru Neurovědy. Rok strávila jako Fulbright Visiting Student Researcher na Northwestern University v Chicagu, kde se kromě vlastního výzkumu věnovala i Science Communication.