Pseudověda dostává až příliš prostoru, varuje autor seznamu predátorů

Začalo to před asi čtrnácti lety: Knihovník a výzkumník na americké univerzitě v Coloradu prohlíží různé odborné časopisy a vybírá, ve kterých by mohl sám publikovat. Jenže pár z nich mu připadá poněkud zvláštních. Mají neprůhledné redakční struktury, chybějí jména šéfredaktorů, případně jsou bez redakčních rad. Jejich názvy se navíc až nápadně podobají prestižnějším vědeckým žurnálům, ale na rozdíl od nich slibují za určitou sumu vydat téměř cokoli.

„Bylo to ve stejnou dobu – někdy kolem roku 2008 –, když se začalo publikovat v časopisech v režimu open access. Chystal jsem se na stálou pozici na univerzitě a stejně jako to je na mnoha jiných univerzitách, i já jsem byl hodnocený podle toho, kolik článků publikuji. Neměl jsem s tím problém, výzkum mě bavil a vždycky jsem rád psal, a tak jsem začal hledat, kde bych mohl články vydávat. A také jsem se víc začal dívat do e-mailů s nabídkami vědeckých časopisů.“

Jeffrey Beall

Wikimedia Commons, CC BY 2.0

Knihovník, vědecký pracovník, autor pojmu predátorští vydavatelé a predátorské časopisy. Vytvořil seznam potenciálně predátorských časopisů a vydavatelů, který začal sestavovat v roce 2008. Na začátku na něm bylo 18 časopisů, v roce 2017, kdy se ho Beall rozhodl přestat udržovat, jich bylo 926.

Vystudoval španělštinu na California State University, Northridge (1982), má magisterský titul z angličtiny na Oklahoma State University (1987) a magisterský titul v oboru knihovnictví. Do prosince 2012 působil v redakční radě Cataloging & Classification Quarterly. V témže roce získal Beall stálou pozici na University of Colorado v Denveru.

Seznam Beall vytvořil jako knihovník a docent na University of Colorado v Denveru. Poté až do března 2018, kdy odešel do důchodu, působil jako knihovník v knihovně Auraria v Denveru. Žije nedaleko coloradské pouště.

Zdroj: Wikipedia

V nich se ale začaly objevovat shodné zvláštnosti, jen jim zpočátku Beall nevěnoval pozornost. Postupně mu ale začaly vrtat hlavou: „Jisté časopisy, které se takto ke mně dostávaly, pokrývaly stejná témata jako ty již existující magazíny, jenže tyto byly o poznání amatérštěji zpracované. Přesto požadovaly za články od autorů peníze. To mi připadalo podezřelé. Začal jsem si tedy tisknout jejich webové stránky a ukládat je do složky ve svém starém počítači,“ vzpomíná.

A tak se z poznámek, čítajících nejdřív jen pár položek, nakonec stal známý Beallův seznam predátorských časopisů, který jich v roce 2017 obsahoval bezmála tisícovku. V akademické komunitě po celém světě se strhla lavina zájmu o celou problematiku takzvaného predátorského publikování. Beallovi přinesla nejen vyjádření díků za to, že celé téma predátorských časopisů a vydavatelů v roce 2010 pojmenoval a volně přístupný seznam stále doplňoval, ale také záplavu kritiky, negativních mailů i hrozby žalob. A to nejen od samotných predátorských vydavatelství, ale dokonce i samotných vědců, kteří v nich publikovali.

Nakonec seznam z webu stáhl. Jeho seznam se ale stal podkladem pro další podobné.

Čekal jste tak ohromnou odezvu, když jste před deseti lety vydal svůj první seznam a upozornil tak celý svět na fenomén predátorského publikování?

Rozhodně ne. První online seznam jsem vydal v roce 2010 na svém starém blogu. Byl velmi neformální, figurovalo na něm asi osmnáct vydavatelů a nikdo si ho nevšiml. Ale někdy na sklonku toho roku 2010 začali o tomto seznamu diskutovat někteří odborníci, kteří publikovali v medicínských časopisech. Tuším, že to bylo ošetřovatelství – mnoho predátorských časopisů se totiž vydává právě v oblasti medicíny. Problém tehdy byl, že predátorské lékařské časopisy měly názvy velmi blízké titulům respektovaných časopisů, což bylo velmi zavádějící. Tito odborníci proto začali blog sdílet, a ten díky tomu získával stále víc pozornosti. Počet zobrazení pak najednou narostl poměrně dramaticky a začalo se to virálně šířit.

Váš seznam se v průběhu těch sedmi let rozšířil na víc než devět set položek. Pracoval jste na něm sám?

Ano, ale mnoho vědců se mnou sdílelo informace. Přeposílali mi maily nebo pozvánky z predátorských časopisů a vydavatelství. Vše jsem pak vyhodnotil a rozhodl, jestli je přidám na seznam, nebo ne. Vlastně to byly seznamy dva. Na jednom byli vydavatelé a na druhém jednotlivé časopisy. Pokud jsem na seznam přidal vydavatele, znamenalo to, že všechny jeho tituly byly považovány za predátorské.

Bylo snadné rozhodnout, jestli některý časopis na seznam zařadit?

Samotné určení, jestli jde o predátorský časopis, bylo vcelku snadné, většina lidí se na tom shodne. Vytvořil jsem seznam kritérií a hlavním znakem, který byl všem společný, byl nedostatek transparentnosti. Pokud například tvrdili, že se jmenují American Journal, ale sídlo měli v Bangladéši, pak to byl problém. Nebo pokud uváděli, že jejich sídlo je v New Yorku, ale fakticky firma, která je vydávala, sídlila v Pákistánu, bylo to bráno jako zavádějící. I jazyk, tedy v naprosté většině časopisů angličtina, vykazoval jisté podezřelé znaky. Když jste mladý výzkumník nebo angličtina není vaším mateřským jazykem, může být ale velmi obtížné posoudit, zda je časopis kvalitní, nebo ne.

Svoboda tisku je zásadní věc a vlády ji musí zaručit. Nechceme, aby naše vláda rozhodovala o tom, co má, nebo nemá být zveřejněno.

Zmínil jste nedostatečnou transparentnost. Nemyslíte ale, že hranice mezi tím, co je a co není predátorský vydavatel nebo časopis, může být někdy méně jasná? Neexistuje zde jakási šedá zóna?

Jistě existují časopisy, které stojí na pomezí a nelze je tak jednoduše označit za predátorské. Tyto případy bylo nejtěžší rozhodnout a musím přiznat, že tady ideální řešení neexistuje. Proto jsem je většinou na seznam nezařazoval. Těchto sporných ale nebylo zas až tolik, jak byste možná myslela. Asi tak tři procenta. Ostatní se daly jednoduše rozdělit do dvou skupin – predátorské a ty poctivé.

Stalo se vám, že jste některého vydavatele ze seznamu vyškrtl?

Musel jsem odstranit například vydavatele MDPI, protože poslali dopis na mou univerzitu. Zasedla komise, která rozhodla, že bych je měl odstranit, takže jsem to udělal.

Komise tedy rozhodla, že kritéria nejsou dost silná na to, aby na seznamu tento vydavatel zůstal... Podobný případ, který vyvolal protichůdné reakce, byl i ve vašem seznamu zmíněný vydavatel Frontiers (spadající do skupiny Springer, která vydává i prestižní Nature)…

To byla velmi komplikovaná a politická záležitost. Také vydavatel Frontiers si na univerzitě na zařazení do seznamu stěžoval. Je to velký vydavatel, má spoustu peněz, může si najmout právníky, a má spoustu způsobů, jak se proti vám postavit. Univerzita vedla šetření kvůli pochybení ve výzkumu. Závěr byl, že k žádnému nedošlo.

A kdyby bylo na vás, nechal byste je tam? Například MDPI se i v souvislosti s nárůstem publikovaných článků skloňuje také v Česku a na Slovensku. Například Slovenská ekonomická společnost ve svém tiskovém prohlášení letos v dubnu vyzvala k opatrnosti a důkladnému zvážení, zda publikovat u tohoto vydavatele, ale mnoho českých a slovenských vědců již u něj publikovalo a někdy zaplatili za zveřejnění článků i nemalé částky.

V případě Frontiers je to těžké vyhodnotit, protože myslím, že ten patří do takzvané šedé zóny. MDPI publikuje tisíce a tisíce článků ročně. Je tedy stále snazší u nich nějaký článek zveřejnit. Navíc před několika lety Společnost Maxe Plancka tím, že podepsala s MDPI dohodu, v podstatě řekla, že MDPI je v pořádku. Pak – pokud bych to nadsadil – všichni v Evropě začali posílat články do časopisů vydavatele MDPI.

Mají také spoustu speciálních čísel a takzvané hostující editory – MDPI zasílá spousty nevyžádaných e-mailů lidem, které vyzývají, aby se stali editory speciálních čísel. Problém MDPI je v tom, že peer review (průběžné recenzní řízení věděcké práce nezávislými odborníky, pozn. red.) není dostatečné, a tak se publikuje spousta článků, která by se v kvalitním vědeckém časopise vůbec objevit neměla. Každopádně vydavatel takto bohatne. Problémem jsou vždy peníze. A to hlavně, když jdou přímo od autorů k vydavatelům.

Když mluvíme o penězích, jedná se také o veřejné peníze z grantů vynaložených ve prospěch predátorských vydavatelů. Myslíte si, že by měla existovat nějaká instituce, která by měla udržovat takový seznam, jaký jste vytvořil? Nebo by byl vhodný nějaký druh regulace ze strany vlády?

Ne, to je špatný nápad. Svoboda tisku je zásadní věc a vlády ji musí zaručit. Nechceme, aby naše vláda rozhodovala o tom, co má, nebo nemá být zveřejněno. Například v Indii mají vládní organizaci University Grants Commission, která takto rozhoduje. Ale tento systém příliš nefungoval, protože stejně vždy některé predátorské vydavatele opominuli. Kontrolovat vydavatele by tedy bylo velmi ošemetné a složité.

Navíc některé časopisy ve Scopusu (databázi odborné recenzované literatury, pozn. red.) se pokazily až postupně, prostě je příliš zlákala vidina zisku – zjistily, že mohou vydělat mnohem víc, zejména proto, že jsou v systému indexovány – a začaly přijímat mnohem víc článků. Scopus má v databázi tisíce časopisů, a i kdyby jen pět z těchto dvaceti tisíc bylo predátorských, brzy se to rozkřikne. A pokud chcete snadno publikovat, pošlete svůj text do těchto pěti časopisů. A pak je to trochu jako kouzlo: máte publikaci ve Scopusu.

Regulace, kterou by prováděla nějaká vnější autorita, je špatný nápad – nikdy se vám nepodaří najít všechny. Řešení musí přijít od samotných vědců.

Časopisy, které dávají prostor pseudovědcům, přímo zaplavují databáze. Mladí vědci pak možná nemusí rozlišit to, že některé z publikovaných věcí jsou zcela nepravdivé.

Kde vidíte největší problém predátorských časopisů kromě peněz? Dezinformace?

Největším problémem je prostor, který poskytují pseudovědě. To je velmi nebezpečné. Ve svých přednáškách často mluvím o konceptu, který pracovně označuji jako demarkační linie. To je hranice, která odděluje kvalitní vědu od pseudovědy. A tím, co toto rozdělení zajistí, je peer review. Jenže právě to predátorské časopisy likvidují. Můžete v nich publikovat, co chcete.

Dám vám příklad: Zajímám se o kosmologii, která se zabývá vznikem a strukturou vesmíru. A dvě největší otázky v kosmologii jsou povaha temné energie a temné hmoty. Na tyto otázky vědci neznají odpovědi, zatím nevíme přesně, co temná hmota a energie vlastně jsou, ale v predátorských časopisech najdete desítky článků, které „zaručenou“ odpověď na tyto otázky mají.

Problém je v tom, že je takových časopisů, které dávají prostor pseudovědcům, tolik. Přímo zaplavují databáze. Mladí vědci pak možná nemusí rozlišit to, že některé z publikovaných věcí jsou zcela nepravdivé. Musíme se proto pokusit vědecké publikování těchto nekvalitních textů zbavit. A jediným řešením, ke kterému jsem došel, bylo vytvoření seznamu. Možná existuje lepší způsob, jak to udělat, ale já začal takto.

Články v predátorských medicínských časopisech stály na začátku vašeho seznamu. V souvislosti s pandemií covid-19 se o vědecké výsledky a medicínský výzkum začala mnohem víc zajímat i širší veřejnost. Myslíte, že by predátorské publikování mohlo v konečném důsledku ohrozit důvěru veřejnosti ve vědu?

Myslím, že ano. Vydavatelé medicínských predátorských časopisů jsou jedním z největších problémů. Souvisí to s pseudovědou, o které jsme mluvili před chvílí. Do medicínského výzkumu je investováno opravdu hodně peněz, protože je extrémně důležitý, dostává i velké granty od vlád, a proto existuje i tolik predátorských lékařských časopisů.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Velkým problémem v této oblasti je vydavatel OMICS. Jde o predátorské vydavatelství, které sídlí v Indii a má velmi špatnou pověst. Produkuje desítky, možná stovky malých predátorských vydavatelů, každý vydává deset, dvacet titulů. Tyto časopisy nemají špatnou pověst, protože OMICS zastírá to, že tyto malé vydavatele vytváří. OMICS je bohatý vydavatel, mají hodně peněz, mnoho zaměstnanců. A spousta dalších vydavatelů kopíruje jejich nápady a obchodní praktiky.

(V roce 2013 společnost OMICS Publishing Group varovala univerzitu a Jeffreyho Bealla, že je zažaluje za ušlý zisk ve výši jedné miliardy dolarů. V roce 2016 naopak podala Federální obchodní komise USA na skupinu OMICS žalobu u federálního okresního soudu, pozn. red.)

Všechny časopisy z vašeho seznamu fungovaly ve formátu open access. Vy jste – a odpůrci vám to i vytýkají – k myšlence otevřeného přístupu poměrně kritický. Proč?

Model otevřeného publikování, jak se postupně vyvinul, představuje velký problém. Jde o to, že spousta lidí, i knihovníků, open access podporuje, ale bojí se mluvit o jeho negativních aspektech. Je to jako bychom tady měli totalitní politické hnutí, kdy můžete říkat jen dobré věci, ne ty špatné. Open access prostě není dokonalý systém a my musíme problémy, které s sebou přináší, jako je publikování pseudovědy, zavádějící tituly nebo neprůhledná struktura, spamování e-maily a další, začít řešit.

Takže vám v principu open access nevadí?

Vždy jsem rozlišoval mezi dvěma typy otevřeného přístupu v publikování. Jedním z nich je takzvaný zlatý otevřený přístup, kdy autor platí přímo vydavateli za publikování článku. Druhým je pak platinový otevřený přístup. V platinovém otevřeném přístupu autor vydavatelům přímo nic neplatí. Publikace je pak pro čtenáře, autory či jejich domovské instituce zdarma. Náklady hradí sám vydavatel, obvykle univerzita nebo asociace.

A právě platinový přístup je podle mě v pořádku. Pak má kdokoli na světě volný přístup k článku a nemusíte platit za přímé publikování. Tento model, mluvíme-li o otevřeném publikování, bychom se měli pokusit zavést obecně. A zároveň bychom se měli pokusit co nejvíce omezovat tu takzvanou zlatou cestu, protože její mechanismus způsobuje všechny problémy. Zároveň tím ale neříkám, že platinový model je jediný správný. Prostě potřebujeme zrušit systém, který zahrnuje platby směřující přímo od autorů, potažmo univerzit, k vydavatelům.

Není ale tendence spíš opačná?

Bohužel ano. Vlády, zejména ve Velké Británii, která jako jedna z prvních velkých vlád prosazovala zlatý otevřený přístup, jeho nástup podpořily. Británii pak následoval zbytek Evropy, a tím problém obrovsky narostl. Musíme se pokusit najít způsob, jak eliminovat platby od autorů, aby deníky přijímaly pouze kvalitní vědecké články. Ale jak to provést, na to přesný recept opravdu nemám.

Predátorští vydavatelé mě nesnášeli (...) a tvrdili, že jsem zločinec. U lidí na univerzitě to zpočátku vyvolalo jen úsměv na tváři.

Pomohlo by třeba víc se zaměřit na dřívější systém, kdy knihovny platily předplatné vědeckým časopisům?

Ano, v tomto systému byl zabudován systém validace a ta je v otevřeném přístupu eliminována. Pokud by vydavatel začal vydávat špatné texty, knihovna by předplatné zrušila. V open access ale neexistuje žádné předplatné, které by bylo možné zrušit.

Kdybychom se vrátili k vaší osobní zkušenosti: Co pro vás bylo největší výzvou, když se ohlédnete zpět?

Nejnáročnější bylo vypořádat se s tolika negativními reakcemi samotných vědců a vydavatelů.

Vědců? Myslíte těch, kteří už publikovali v predátorských časopisech?

Ano, někteří vědci byli s predátorskými vydavateli spokojeni, prostě potřebovali publikovat co nejvíc. A je tu ještě další skupina – ti, kteří publikovali okrajovou vědu nebo to, co už bychom označili za pseudovědu. Například odpůrci vakcinace, jaderné energie, či lidé zpochybňující globální oteplování. Ti díky predátorskému publikování získali větší pozornost. Predátorští vydavatelé jejich „výzkum“ zkrátka zveřejnili, i když se za vědecký opravdu označit nedal. Tito lidé se stali největšími obhájci predátorského vydávání.

Také samotní predátorští vydavatelé mě nesnášeli, protože jsem snížil jejich příjmy, když jim čestní vědci přestali posílat své příspěvky. Často na mě útočili v e-mailech. Později se začali obracet i na mou univerzitu. Své e-maily, plné gramatických chyb, posílali rektorovi, prorektorům, vedoucím kateder, hlavnímu knihovníkovi, a tvrdili, že jsem zločinec. U lidí na univerzitě to zpočátku vyvolalo jen úsměv na tváři, a protože se to dělo tak často, jen nad tím mávli rukou.

Jen zpočátku…? Byly tyto právní hrozby, e-maily a hanlivé komentáře důvodem, proč jste seznam nakonec z blogu úplně stáhl?

Celá situace se nakonec změnila. Moje univerzita, jak už jsem říkal, nakonec zahájila řízení kvůli podezření z pochybení poté, co si jeden vydavatel stěžoval. Sice nebylo zjištěno žádné pochybení z mé strany, ale bylo toho už prostě moc. Lidé na univerzitě, kteří mě dříve podporovali, začínali couvat, také jsem měl problémy v knihovně, kde jsem pracoval. Celkově to byla obtížná situace.

Udělal byste to znovu? Myslím tím vydání seznamu. Neuvažoval jste tehdy třeba o vydání seznamu kvalitních časopisů, nějakého white listu, jako to dělá například firma Cabell‘s?

Znovu už bych to neudělal – je to pro jednoho příliš mnoho práce. A k tomu white listu: Začal jsem dělat black list, a toho jsem se držel. I tak toho bylo dost.

Co byste doporučil mladým vědcům?

Číst spoustu článků v nejlepších časopisech, mluvit se zkušenějšími kolegy a staršími profesory a podívat se, kde publikují. Publikovat v časopisech, které vydávají veřejné vědecké asociace či instituty, u vás třeba Akademie věd. Prostě: Vždy se snažte publikovat v nejlepších časopisech.

A co byste vzkázal těm, kteří už v predátorských časopisech publikovali?

Mnoho lidí, kteří publikovali v predátorských časopisech, jsou vlastně jejich oběťmi. Vydavatel je podvedl. Vytvořil jsem své seznamy, abych pomohl akademikům, aby se oběťmi predátorských vydavatelů a časopisů nestávali. Když už ale uděláte na začátku chybu, a v predátorském časopisu publikujete, ve velké většině případů vám to budoucí dlouhou a úspěšnou vědeckou kariéru nepokazí. Pokud ale ten stejný vědec v predátorských časopisech publikuje opakovaně, to už naznačuje vážný problém.

Magazín vysokých škol Universitas.cz

Universitas.cz

 

Tento rozhovor jsme vám přinesli ve spolupráci s portálem Universitas.cz, společným magazínem čtyřiadvaceti českých vysokých škol. Ten pravidelně přináší rozhovory s vědci a vědkyněmi, aktuality o výzkumu i vysokoškolské politiky, analýzy, komentáře. Sledujte i na www.facebook.com/UniversitasCZ a twitter.com/UniversitasCZ.

 

Rozhovor v originální verzi v angličtině najdete zde.