Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Kam se hrabe covid. Nejdražší projekt v historii lidstvo teprve čeká

Bjørn Lomborg
Bjørn Lomborg | 28. 7. 2021 | 6 komentářů | 49 856
environmentalismusinovacenázorvědavýzkumzměny klimatu

Kam se hrabe světová válka, pandemie covidu či černý mor. Nejdražší projekt v historii lidstva nás teprve čeká, i když se politici snaží tvrdit opak, píše exkluzivně pro Finmag.cz dánský statistik Bjørn Lomborg.

Kam se hrabe covid. Nejdražší projekt v historii lidstvo teprve čeká

Nejdražší projekt v historii lidstva? Klimatická změna, píše exkluzivně pro Finmag.cz dánský statistik Bjørn Lomborg. (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Současné debaty o klimatu v sobě snoubí dvě zcela protichůdná tvrzení. Na jedné straně experti varují, že slibovaná opatření pro boj s klimatickou změnou budou ekonomicky neudržitelná, na té druhé politici mluví až o pohádkově snadném přechodu k uhlíkové neutralitě.

Například Mezinárodní energetická agentura (IEA) ve své květnové analýze uvádí, že dosažení čisté nuly v roce 2050 bude dost možná „největší výzvou, jaké kdy lidstvo čelilo“. To zní jako dost vysoká laťka, překonávající i druhou světovou válku, černý mor či pandemii onemocnění covid-19.

Na druhé straně stojí například John Kerry, klimatický vyslanec amerického prezidenta Joea Bidena. Ten na dubnovém klimatickém summitu uvedl, že v boji s klimatickými změnami „nikdo nemusí nic obětovat". A v politickém zlehčování situace zdaleka není sám.

Změna klimatu je realitou a není pochyb, že za ní stojí lidstvo. Napravit bychom se to však měli snažit chytře...

Potřebujeme upřímnost

Obě tahle tvrzení ovšem nemohou být současně pravdivá. Přesto je slýcháváme v různých fázích kampaně z úst stejných lidí, často se stavících do role bojovníků za zdravé klima. Na jedné straně drsné řeči, které se snaží společnost vyburcovat k akci, na druhé příslib pohádkově snadného přechodu k dlouhodobé udržitelnosti. Ten druhý přistup přichází většinou ve chvíli, kdy se začnou skládat účty.

David Attenborough
Oficiální propagační materiál charity WWF-UK

Záchrana světa podle Attenborougha. Skutečně stačí tak málo?

Vzdělat nevzdělané, využívat jen obnovitelné zdroje energie, jíst méně masa a masivně zalesňovat. Recept na záchranu světa podle Davida Attenborougha má řadu trhlin. A nejde jen o to, že by to „moc stálo“.

 

Je to vlastně jistá forma pokrytectví. George Orwell ji pojmenoval jako doublethink – česky podvojné myšlení. To je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. V politice navíc zcela účelově zneužívaná.

Pokud však chceme změnu klimatu skutečně napravit, to hlavní, co potřebujeme, je upřímnost. A s takovou pak mohu otevřeně říct jediné: v současnosti slibovaná klimatická politika bude neuvěřitelně drahá. A i když přinese určité výhody, náklady na ni budou násobně vyšší.

Změna klimatu je realitou a není pochyb, že za ní stojí lidstvo. Napravit bychom se to však měli snažit chytře, což neděláme. Dopady na klima se často přehánějí, což v nás logicky vyvolává paniku.

Když Kerry a jemu podobní tvrdí, že boj s klimatickou změnou nás nebude nijak výrazně bolet, jednoznačně lžou.

Realita tak černá není

Je ale nutné uvědomit si souvislosti. Vždyť Klimatický panel OSN odhaduje, že pokud teď nic neuděláme (ale budou platit současné dohody), klimatické škody v roce 2100 budou odpovídat 2,6 procenta celosvětového hrubého domácího produktu (HDP). To je problém, ne konec světa.

Green deal pro Evropu
photocosmos1 / Shutterstock.com

Zelená vládne Evropě, jen ne Česku. Nebo je to jinak?

Hlavní agenda Evropské unie, s níž Česko souhlasilo, se jmenuje „Green Deal“. Kolem klimatické agendy se odehrává veškeré strategické politické dění. Poslední pokus, jak zbrzdit změny klimatu, které negativně ovlivňují existenci lidského rodu na planetě Zemi, se politicky prosazuje ve většině evropských zemí. Proč tedy v Česku nemá tento trend své politické přátele? ptá se ve svém pravidelném sloupku filosof a komentátor Petr Fischer.

Většina lidí to ale vnímá jinak. Myslí si, že škody budou mnohem vyšší. To proto, že zprávy o změně klimatu často informují jen o těch nejčernějších scénářích.

Pamatujete například, jak nám opakovaně říkali, že hurikánová sezona 2020 nad Atlantikem je ta nejhorší ze všech? Zpráva ovšem ignorovala, že téměř všude jinde byla intenzita hurikánů slabá, což ze sezony roku 2020 nakonec učinilo jednu z celosvětově nejslabších v historii satelitního sledování počasí. A dokonce i z pohledu Atlantiku obsadil rok 2020 nakonec až třinácté místo.

Když tedy Kerry a jemu podobní tvrdí, že boj s klimatickou změnou nás nebude nijak výrazně bolet, jednoznačně lžou. Vždyť už jen v přehledu Klimatického panelu OSN mají všechny klimatické politiky jasně vyčíslené reálné náklady.

A navrch: k čemu bychom jinak potřebovali opakující se klimatické summity, které by dlouhodobě neochotné politiky nutily ke stále větším slibům?

Chytrá klimatická politika stojí málo, zatímco škody na klimatu snižuje hodně.

Obětí je řada, ale...

I ona zpráva IEA o cestě k čisté nule obsahuje spoustu konkrétních příkladů obětí. Do roku 2050 budeme muset například žít s mnohem nižší spotřebou energie než dnes. Jinými slovy: přestože průměrný člověk z celosvětového hlediska stále bohatne, v budoucnu dostane méně energie, než je dnešní průměr v chudých zemích. Každý z nás bude moci spotřebovat méně než průměrný Albánec v 80. letech.

A to není všchnoe. Nutné se bude smířit třeba i s tím, že v zimě se budeme „třást“ při průměrné teplotě 19 °C, a naopak v létě potit při 26 °C. Že se dál sníží nejvyšší povolená rychlost na dálnicích. A že méně lidí bude moci létat.

Co to stojí...v Česku

Kolik stojí obnovitelné zdroje energie
Shutterstock

Zatímco v roce 2006 mířilo na podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE) jen 1,1 miliardy korun za rok, loni to bylo už přes 45 miliard. Část těchto peněz pochází z kapes zákazníků energetických firem, kteří ve svém vyúčtování energií platí i na rozvoj zelené energie, zčásti od státu. Ten z téhle podpory ovšem zpětně profituje na daních a dalších odvodech, odhadem dostane zpět zhruba polovinu.

Největší podíl na OZE má solární energie, na kterou loni stát vydal podle Operátora trhu s elektřinou (OTE) 29,1 miliardy korun. Celkově pak na obnovitelné zdroje přispěl 45,38 miliardy korun. Celkem 27 miliard z toho pokryl stát, zbytek zákazníci ve fakturách za elektřinu. Od roku 2006, kdy jsou zelené zdroje energie státem podporovány, se na jejich rozvoj jen v Česku vyplatilo už přes 430 miliard kroun.

Zní to možná děsivě, ale i tyhle oběti klimatické politiky by mohly stále mít smysl. To kdyby jejich náklady byly nižší než dosažené klimatické přínosy. Kdybychom se mohli vyhnout odhadovaným škodám ve výši 2,6 procenta světového HDP za, řekněme, jedno procento nákladů.

To by byl opravdu dobrý výsledek. Výsledek v duchu stěžejní logiky Williama Nordhause, jediného klimatického ekonoma na světě, který v roce 2018 získal za ekonomické modelování změny klimatu Nobelovu cenu za ekonomii. Ta myšlenka zní: Chytrá klimatická politika stojí málo, ale škody na klimatu snižuje hodně.

Rozvojové země budou chtít využívat stále víc fosilních paliv. To prostě nezměníte.

Přemrštěné náklady

Bohužel, naše současné podvojné myšlení přináší opačný výsledek. Jedna z nových studií, která už prošla revizí řady odborníků, například tvrdí, že náklady na čistou nulu (navrch dosaženou až těsně po roce 2060, tedy mnohem později, než dnes slibují politici) nás vyjdou už v roce 2040 na víc než čtyři procenta světového HDP. Tedy asi na pět bilionů dolarů (cca 109 bilionů Kč) ročně.

Klimatická změna
Shutterstock

Snižovat emise? Kecy vyjdou levněji

Bjørn Lomborg nepíše pro Finmag.cz poprvé. Už v rámci Project Syndicate se na podobné téma rozohnil předloni, kdy za řešení klimatické změny označil právě přechod na zelenou energii. A už tehdy varoval, že aby byl skutečně možný, musíme nejdřív cenu zelené energie srazit pod cenu energie z fosilních paliv. Do té doby jsou všechny velkolepé plány na snižování emisí jen velikánské řeči s malinkatým dopadem, dodal.

Tahle studie navrch počítá se zavedením celosvětově koordinovaných uhlíkových daní. Jinak se ony náklady víc než zdvojnásobí. Platit o půl století později osm a více procent, aby se předešlo částečným škodám ve výši 2,6 procenta, je ale špatná ekonomika.

A je to i nevěrohodná politika. Jen Čína by musela pro dosažení uhlíkové neutrality vynaložit 7 až 14 procent svého HDP. Namísto toho jen zelenou rétorikou konejší Západ a dál pokračuje ve svém rozvoji, který mimo jiné zahrnuje i 247 nových uhelných elektráren. Přitom už dnes tenhle asijský hegemon vypouští víc skleníkových plynů než zbytek vyspělého světa.

K Číně navíc vzhlíží i celá řada chudších zemí. Doufají, že dokážou alespoň zčásti její rychlý růst napodobit. Ukázal to i nekompromisní pohled Indie, která na nedávné klimatické konferenci označila ústy svého ministra energetiky Raje Kumara Singha snahu o dosažení čisté nuly doslova za stavění vzdušných zámků.

Co je ale možná důležitější, je Singhův dovětek: „Rozvojové země budou chtít využívat stále víc fosilních paliv. To prostě nezměníte.“

Až cena zelené energie stlačíme pod úroveň fosilních paliv, budou ji chtít všichni. I chudé země...

Řešení skryté v jednom slově

Jak z toho ven? Pokud budeme dál tlačit klimatické dvojí myšlení, bohatí se poženou za dosažením uhlíkové neutrality i za cenu nesmyslných nákladů, zatímco tři čtvrtiny budoucích emisí vytvoří chudší země. Není divu, mají důležitější rozvojové priority: boj s chudobou, hladem, ale i nemocemi.

Anketa

Jak vnímáte zelenou energii?

Stejně jako většina velkých výzev, kterým lidstvo čelí, tedy neleží řešení ve stále větším omezování se, ale v inovacích. I stále probíhající pandemii covidu hasíme vakcínami, a ne neustále se opakujícími lockdowny. Abychom se tedy vypořádali se změnou klimatu, musíme dramaticky navýšit investice do inovací v oblasti zelené energie.

Aktuálně se to sice neobejde bez masivních dotací, ale až její cenu stlačíme pod úroveň fosilních paliv, situace se změní. Na takovou energii budou chtít přejít všichni. I chudší země.

Nejlevnějším a dlouhodobě udržitelným způsobem boje s klimatickou změnou tak představuje hlavně věda a výzkum. Je to levnější než současná politika, vyžaduje to méně omezování se, a zároveň přináší výhody pro většinu světa.

Podzimní volby se blíží...

Finmag srpen 2021Zdroj: Finmag

Ivan Bartoš: Nevyměknu! Co když Piráti budou vládnout? Na co se máme připravit? Ač titulky hlásaly něco jiného, zvyšování daní to prý není

Téma čísla: medicínaPavel Jégl: od pazourku ke gama noži • Iva Brejlová a startup Diana Technologies, kde vymýšlejí, jak nově vymýšlet léky • Dominik Stroukal učí investovat do postelí a Jaroslav Šura do zdravotnických firem

Vítězná družstva? Vyřeší bytová družstva nedostatek bytů? Peter Bednár vysvětlí, proč ne teď a ne u nás. Ale potěší: díky nim nebude v architektuře a urbanistice nuda

FIN. Před 50 lety skončil zlatý standard. Teď, říká Josef Tětek, končí to, co přišlo po něm • Má volnonožec někdy volno? ptáme se s Robertem Vlachem • Investice do private equity • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz

Autor článku

Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg

Prezident think tanku Centra Kodaňského konsensu a hostující pracovník Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Napsal mimo jiné knihy The Skeptical Environmentalist (Skeptický ekolog), Cool It (Zchlaďte hlavy), How to Spend $75 Billion to Make the World a Better Place (Jak utratit 75 miliard dolarů, aby byl svět lepší místo), The Nobel Laureates’ Guide to the Smartest Targets for the World (Průvodce nositelů Nobelovy ceny po nejchytřejších cílech pro svět) a naposledy Prioritizing Development (Jak prioritizovat rozvoj). Jeho nejnovější kniha se jmenuje False Alarm a pojednává o tom, jak nás panika kolem změny klimatu stojí biliony, škodí chudým a nevede k nápravě.